Skalka Mníšek pod Brdy. Barokní areál cestou z Jíloviště na Dobříš

Po včerejší bouřce zůstala jen mokrota a drobný deštík. Z lesů stoupají po ránu pásy páry jak z uhřátýho vola. Určitě porostou houby. Dneska mě čekají první Brdy neboli malé kopečky. Jsou jak ty ženský za baroka. Samá oblinka a faldík, žádný vychrtliny. Taky malá Skalka a malý Mníšek pod Brdy. Z každého vršíku je jiný výhled a při tom se člověk nezadýchá, než na něj vyleze.

5 den 19.8.2024 Jíloviště-Dobříš

Ráno už jen drobně prší, tak si ještě pod střechou vařím čaj z maliní a vločky. Vracím se na travnatou lesní cestu se značkou a jdu dolů k potoku. Přechod je lehce ošemetný, protože má po včerejšku docela dost vody, ale naboso si nemám do čeho nabrat.

Brdky u Černolic

Dost mě pobavila místní pověst o vzniku jména této obce, jak se popisuje na úřední ceduli. Že prý uhlíř našel v lese odložené dítě a poprosil boha o zázrak, aby ho mohl nakrmit. Tak mu narostla prsa. Ale jak pálil uhlí a inhaloval kouř, tak dítěti začali černat tvářičky a od toho jsou Černolíce.

Zlé jazyky tvrdí, že se starostova dcera dala dohromady z tmavým žonglérem z projíždějícího cirkusu a aby zakryla svůj hřích, vzala si jediného tmavšího muže z okolí. To byl ten uhlíř.

Jenže když se umyl, tak to všechno prasklo. Nicméně vesnice už byla založena, tak to tak nechali.

Škoda, že je mlha jako mlíko, prší a není pořádný rozhled. Z místních vyhlášených lezeckých terénů nemám nic. V tom se z mlhy potichu vynoří vousatý zelený mužík se psem. Beze slova mě míjí a zase se ztratí. Že by lesní duch?

Mířím po Hřebenech dál. Mlhu postupně odvál vítr a nalevo vidím Řitku. Ne řiťku lesního ducha. Tu možná viděl chrobák v hromádce koňských kobližků. Cesta se dělí odbočkou na poutní areál.

Barokní areál Skalka u Mníšku pod Brdy

Mnohokrát jsem ho viděl večer osvětlený z dálnice, když jsem projížděl Mníškem. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak krásný areál to je. A zjevně na magneticky přitažlivém místě, když se pod ním těžilo železo.

To místo mě naprosto uchvátilo. Smekám před dobrovolníky, co ho dali takhle krásně dohromady. Když se podíváte do historie Skalky, jak dlouho to trvalo než ji vybudovali. Pak ji zase komunisti poddolovali až skoro spadla. Nakonec pracná záchrana díky místním nadšencům z Mníšku a okolí. Díky jim se může každý pokochat:

• Krásnou křížovou cestou tesanou ze žulových balvanů od kameníka Martina Mikuly. Tu vytvořil mezi lety 2018-2019
• Fešáckou poustevnou – dokonce tu měl přechodné bydliště kardinál Vlk.
• Kostelíkem Sv. Magdaleny, od kterého je krásný výhled do kraje. Podle pověstí z Máří Magdaleny musel Kristus nejdřív vyhnat 7 ďáblů a pak s ním chodila jako evangelista. Holt holka s čertem v těle. I když podle některých zdrojů to mohla být dokonce Kristova manželka, se kterou měl dva syny.

První Svatojakubský patník

Na Skalce jsem našel svůj první patník s velkou mušlí, takto znakem Svatojakubské cesty.

Nevěřili byste, jak takový kus šutru dokáže potěšit. Jakoby se teprve teď potvrdilo, že se to opravdu děje. Že opravdu jdu do Santiaga.

Razítko pro poutníky

Strategická informace – najdete ho napravo od kostelíky S. Máří Magdaleny v dřevěné schránce s jasně žlutou svatojakubskou mušlí.

Dokonce je tu i sešitek a tužka, abyste mohli zanechat své dojmy z krásného místa, jakým Skalka beze sporu je.

Kytín

Tohle městečko dělá čest svému jménu. U rybníčka mě vítá krásná dřevěná ruka, jak sype kytičky. V rodinném pivovaře v Kytíně si dávám oběd.

Vynikající jídlo, úžasná teplá atmosféra, krásné razítko, kterému se nedalo odolat. Později budilo otázky v cizích zemích, takže kouzlo nechtěného – šířím jejich slávu po světě.

Zpátky na Hřebeny se mi s plným bříškem šlape mnohem lépe. Jdu po oficiální cestě a odolávám odbočce na Hladovku nebo Bekovku, což jsou alternativní trasy pro cyklisty u Voznice.

Dobříš

Na tohle městečko mám milion a jednu vzpomínku, bydlí tu tety a strejdové. Seběhnu z kopečka a po hrázi rybníku Papež vcházím na Dobříš. Škoda že v infocentru už mají zavříno, bude to bez razítka.

Spaní mi tentokrát nabídla dávná kamarádka, se kterou jsem se dlouho neviděl. Je fajn se jednou osprchovat teplou vodou.

Sám jsem se tedy necítil, ale kdybyste viděli, jak se šklebila její kočka, když si čuchla!

Pak si dlouho povídáme. Má úžasnou životní story a těžké chvíle za sebou, ale je bytostná optimistka.

Taky by chtěla do Santiaga a s úžasem zjišťuje, že v podstatě při procházkách kolem Dobříše už má kousek poutě ušlapaný. Každý kilometr má pro poutníka význam, i když ho ujde za humny.

A dalších 25 km za mnou.