Když vás svatý Jakub vede: Ve správný čas na správném místě mezi Magickými Lucemburky

Po delší době mě moje práce přivedla na Zbraslav. Je zajímavé, jak se vzpomínky z pěší pouti stále silně hlásí. Zašel jsem se podívat do místního kostela, tradičně zavřeného. Pod nakvétajícím jinanem v klášterním parku jsem si vzpomněl na jiný klášter- ten u Svatého Jakuba Většího. A že jsem vlastně byl jen za dveřmi, ale uvnitř ne!

Prokousal jsem se autem večerním provozem ke Starému městu – jak bylo jednoduché (a skoro rychlejší) jít pěšky! Waze ukazoval všude kolony, tak nechávám plechového oře na parkovišti u Národního a proběhnu uličkami přes Staromák ke Sv. Jakubovi. Beru za kliku kostela, také zavřeno.

Hned vedle je otevřená brána do minoritského kláštera, projdu a napravo nalevo cedulky “ Vstup jen s platnou vstupenkou!“ Tak takhle to je! Zadarmo se dneska v Praze nedostaneš ani do kostela!

Příjemná paní na kase mě zkoukne znaleckým pohledem a prý “ kolik máte“? Pořád myslím na peníze tak říkám že „asi tisíc“. Usměje se a upřesní že myslí věk. Kvůli slevě! Takže poprvé v životě dostávám seniorskou slevu 60+. Vyzbrojen správným lístečkem vstupuji do majestátní baziliky Sv. Jakuba Staršího. No páni. No Páni.

Bazilika Sv. Jakuba Většího

Zvenčí se vůbec nezdá, jak je utopená v zástavbě. Uvnitř mě okamžitě pohlcuje nádherný prostor, který nutí pokleknout a být mnohem lepším člověkem. Bazilika je teď večer skoro prázdná, takže mohu nerušeně sedět v lavici a děkovat Sv. Jakubovi. Vzpomínám, jak mě v roce 2024 lety báječně a bezpečně dovedl přes 4 země až ke svému hrobu do Santiaga de Compostela. Vzpomínám s vděčností na všechny lidi, kteří mi cestou pomohli a přeji všem dalším poutníkům, aby si tuhle pouť také tak užili jako já.

Když po nějaké době otevřu oči, koukám přímo do tlamy svalnatému zlatému lvu, co drží v prackách štít pod kazatelnou. Jo, jsem doma.

Procházím basilikou, kam mi červené šňůry dovolí a jen tiše žasnu. Nádherné baroko mě obklopuje svou barevností a mohutností všude kolem.

Večerní světlo si pohrává se zlacením oltáře a přitahuje oči k obrovskému obrazu Stětí Sv. Jakuba. a jeho nanebevzetí. Když se otočím, světlo procházející píšťalami varhan na chóru úplně čaruje. Jakoby se vznášely ve vzduchu.

Stojím se zvednutou hlavou v centrální lodí a obdivuji stropní fresky. Jak to malíř dokázal, že i když maloval na klenbu, je pocit při pozorování zobrazených výjevů rovný? Postavy vystupují skrz strop přímo na nebesa. Neskutečné.

V krajní lodi nádherná hrobka Václava z Mitrovic. Hlava kancléřova spočívá na ňadrech mladé dívky, která se potutelně usmívá. Někdo si to dokáže zařídit. I po smrti.

Madona obklopená květy šimrá Ježíška na nožičce a oba se usmívají hned u vstupu.

A na stěně varování českých řezníků „každý, kdo kostel ohrozí, bude rozsekán na kusy.“ A taky že to dvakrát dodrželi. I díky tomu mají řezníci ve znaku českého lva se širočinou v obou tlapách.

Tenhle znak jim udělil roku 1310 král Jan Lucemburský, když mu pomohli při vstupu do Prahy. A za Lucemburky také jdu do další části minoritského kláštera.

Magičtí Lucemburkové

Šipky na podlaze vedou nejdříve do gotického sklepení s ukázkami faksimilií dobových rukopisů. Zaujaly mne především podrobné popisy u překrásné ručně malovaných obrázků, iniciál a bordur v rukopisech. Ledňáčci, fešné lazebnice, král uvězněný v písmenu – to vše by při prohlížení těchto středověkých památek laikovi jako jsem já lehce uniklo.

Ovšem autoři výstavy trpělivě vysvětlují a upozorňují právě na tyhle detaily, které historii oživují a vyšperkovávají lehkým humorem. A to si pro mne Svatý Jakub připravil ještě další překvapení nad kavárnou v korunovačním sále.

Varhaník Jiří Ropek

Připletl jsem se akorát do rautu. Kdybych neřídil, mohl bych si dát šampaňské, které mi ochotná servírka hned strká do ruky. A v salonku nádherně aranžovaný švédský stůl! Ve fialovém triku sem fakt nepatřím. Ale pánové v sakách a dámy v malé večerní tolerují cizáka, který prochází salónky a okukuje krásně malovaný strop.

V zadní části sálu mě zaujaly panely věnované varhaníkům panu Jiřímu Ropkovi a jeho učiteli Bedřichu Antonínu Wiedermannovi. Varhany miluji a tohle je fascinující čtení o mužích, kteří přes celý socík dokázali k jejich poslechu přitáhnout tisíce lidí. Varhany u Sv. Jakuba jsou vyhlášené a pan Ropek na ně hrál 45 let! Cestoval v rámci socialistických možností po světě a by prvním varhaníkem, který koncertoval ve slavné londýnské Royal festival Hall. Neuvěřitelný člověk. Místní varhany si můžete poslechnou každou neděli po 10 hodině na závěr mše- drží tu stále tradiční varhaní půlhodinku.

Koruny Karla IV

Nenápadné dveře z kavárny vedou přímo ke korunám. Na podlaze socialistické teraco -bývaly tu soustruhy dílen průmyslové školy. V prosklených vitrínách září 5 nádherných korun.

Kolem spousta lidí, kteří nábožně poslouchají výklad seriózního pána s kravatou vyzdobenou státním znakem. Sype z rukávu data a hlavně příběhy jednotlivých korun. Vypráví tak živě, že mám pocit, jak bych jednotlivým panovníkům při korunovacích koukal přes rameno. Zase jednou jsem ve správný čas na správném místě, děkuji Jakoubku!

Všechny naprosto věrné repliky korun vyrobil pan Urban z Trutnova a kameny i gemy mu do nich připravila paní Víšková Mrákotová z Pardubic. Opravdu nechápu jak to udělali, protože se shodují do nejmenší prasklinky nejmenšího kamínku s originály.

Pan doktor s lišáckým úsměvem vypráví a vypráví, přidává pikantní detaily k jednotlivým korunám.

Setkání s odborníkem je vždycky fajn, ale fanatik do historie je prostě neodolatelný. Takhle kdyby se učila historie na školách, tak máme opravdu vzdělaný národ, který se díky znalostem dokáže vyhnout lecjaké moderní pohromě.

Rozhodně se do Minoritského kláštera na výstavu Magičtí Lucemburkové zajděte podívat. Je to ojedinělá šance, protože král Karel IV i Václav IV v těchto prostorách ve své době skutečně byli, žili a nosili na hlavách právě tyhle koruny.

A i když nebudete mít to štěstí na průvodce jako já, vychutnejte si nádherné loubí Rajského dvora kláštera a produchověnou atmosféru basiĺiky Svatého Jakuba. Bueno Camino