Poutnická hůl jako opora těla i duše. Tajemství, které znají zkušení poutníci

Inspiraci mi dodal pan farář z České Skalice. Procházeli jsme Východočeskou svatojakubskou stezku. Potkali jsme se s ním po mši, když jsme se sháněli po razítku do kredenciálu.

Bavím se tak s jeho farníky před kostelem a při tom se opírám o svou poutnickou hůl. Ještě před pár dny visela z břízy jako uschlá větev. Ale byla tak akorát do ruky, nahoře hezky zaoblená. Stačilo ji zkrátit a ořezat slabší větvičky a hned začala sloužit novému účelu.

Jasně že svým hrubým opracováním přitahovala pozornost. Večer před tím ji navíc kuchařka použila k úpravám hořících polen v grilu, takže jeden konec byl hezky opálený.

„To je klacek na pohánění, ne?“ Zajímavá první vyslovená myšlenka od duchovního pastýře. Odrbaná větev totiž prošla nenápadnou duchovní transformací v oporu těla i ducha. Takový malý neviditelný osobní zázrak.

Hůl jako analogie víry

Při delším putováním člověk přemýšlí o všem možném. Myšlenky volně proudí v rytmu ťukání hole o zem. Jdeš po rovince, hůl se pohybuje v ruce lehce jako kyvadlo. Ze zvyku odměřuješ cestu bez toho aby sis jí nějak extra všiml. Jak v životě, když běží všechno hladce a věříš, že to takhle půjde i dál. Ze zvyku děláš svoje rituály. Někdo zajde jednou týdně do kostela, někdo do posilovny, jiný na pravidelný pokec s kamarád(kami)y. Tak trošku věříš, že se ostatní v případě nouze změní ve tvou „berličku“-že ti pomohou.

Pak se cesta rozeběhne z kopečka. V té chvíli hůl pomáhá brzdit, aby nohy neujely „na šikmé ploše“. Pokud už máš v ruce pevnou hůl, lépe chytneš rovnováhu. Máš třetí nohu, která ti nedovolí upadnout, když ti vlastní noha uklouzne. Jako když sklouzáváš do nějaké závislosti. Alkoholismus, netolismus, drogy, okrádání bližního, to je jedno. Pokud nemáš v hlavě zásady, o které se opřeš, něco jako křesťanské desatero nebo budhovské zásady neubližování, spadneš do nich po hubě. Pořizovat si oporu ve chvíli, když už jedeš po klouzačce dolů, je poměrně obtížné a v té chvíli ji ani nechceš, protože máš jiné starosti.

Teprve když dopadneš na dno a cesta se zlomí zase do kopce a ty se máš škrábat nahoru, dokážeš pořádnou silnou hůl ocenit. Která vydrží tvoji váhu, když se o ni opřeš. Tvoje víra, že se dostaneš nahoru, sílí každým krokem, který sám uděláš. Opřeš se o ní na kluzkých kamenech, pomůže ti projít bahno, rozhrneš jí ostré šlahouny ostružin, které by ti jinak rozdrásaly kůži.

Po projití takového obtížného kusu cesty cítíš hlubokou vděčnost k té holi, která se ti jako suchá větev nabídla ze stromu. A vděčnost je základem víry.

Proměny hole v berle a naopak

Každému do ruky padne jiná hůl, protože každý má svou cestu. Chlap v plné síle bude mít velkou a těžkou, protože dělá těžké věci. Holka zase lehkou, aby se jí vešla do dlaně a mohla s dětmi dělat mašinku, aby jim pomohla do kopečka. Stará babička potřebuje hůlku ohnutou jako ona sama.

Každý se v určité fázi života opírá o nějakou víru jako o hůl. Ta pokaždé vypadá trochu jinak. Proto se nedá vnutit, ale dá se nabídnout ku pomoci. Jestli pomoc druhý využije je už na něm. Ale vždy se o ni sami můžeme opřít.

Legrace začne, když se hůl změní ve statusovou záležitost. Mikulášova berla je toho zářným příkladem. Stejně tak berly církevních hodnostářů. I když berla nebo častěji berlička může v přeneseném smyslu znamenat oporu něčeho chatrného, co ji nezbytně potřebuje, aby nepadlo.

Proč používat hůl na pouti

Takže z každého vhodného klacku se může stát vaše životní opora. Kterou budete vlastnoručně opracovávat a leštit svými dlaněmi ke své maximální spokojenosti. Protože jediný správný způsob odstranění třísek a součků z hole je zapíchnutí do lidské kůže. Bueno camino.