Santiago de Compostela očima poutníka. Cíl, který není koncem.

Santiago de Compostela vystihuje latinské Campus Stellae – pole hvězd. Tak pojmenovali toto místo Římané. Poutníci sem chodí tisíce let a každý jde zdánlivě za jinou hvězdou přání, snů, víry. V Santiagu se slévají všechny hvězdy v jednu. Málokdo najde to, co čekal. Všichni ale najdou něco důležitějšího. Co potřebují.

Každý poutník přichází do Santiaga s pocitem, že něco dokončil. Šťastně si plácne s kamarády, radostně si zahuláká nebo zatancuje. A pak přijde smutek.

Mnozí na náměstí Obradoiro před katedrálou i pláčou. Ne proto, že by je bolely nohy nebo že by cesta byla těžká. Pláčou, protože mají pocit, že právě ztratili něco, co se stalo součástí jejich života.

Většina lidí si myslí, že Camino je cesta do Santiaga. Ale ve skutečnosti je to cesta k sobě. Santiago je jen okamžik, kdy si to člověk poprvé uvědomí.

Každé ráno vstát, sbalit batoh, vykročit za žlutou mušlí a večer usnout o několik desítek kilometrů blíž cíli. Ten jednoduchý rytmus se během týdnů stane přirozenou součástí člověka. A najednou je konec.

Jenže opravdu nic nekončí. Santiago není místem, kde poutník něco ztrácí. Je místem, kde si poprvé uvědomí, co všechno získal.

• Trpělivost, kterou dnešní svět příliš nenabízí.
• Důvěru v cizí lidi.
• Schopnost radovat se z obyčejných věcí.
• Vděčnost za sklenici vody, střechu nad hlavou nebo prosté „Buen Camino“.
• Poznání, že většina „domácích“ problémů je po několika stovkách kilometrů překvapivě malá.

Proto mnoho poutníků opouští Santiago se smutkem. Myslí si, že ztratili Camino. Ve skutečnosti ztratili jen jeho každodenní podobu. To nejdůležitější si totiž nesou dál. Už ne v batohu, ale v sobě.

Santiago de Compostela je srdce, do kterého ústí všechny cesty

Když se podíváte na poutnickou mapu Španělska, uvidíte Santiago de Compostela jako srdce do kterého ústí křivolaté žilky poutnických cest. Přesně jako paprsky lastury hřebenatky na svatojakubských patníkách, které se vždy zbíhají ve směru do Santiaga (pokud ji kameník umístil správně).

Co znamená Compostela a kde se tu vzal Jakub

Jméno pochází z latiny. Campus Stellae – pole hvězd. Tak pojmenovali tohle místo Římané někdy ve čtvrtém nebo pátém století. Postupem času se zkomolilo na Compostela.

Svatý Jakub se ve Španělsku poprvé objevil kolem roku 40 n. l. na misijní cestě. Moc se mu ale nedařilo, a když už toho měl dost a chtěl se vrátit do Palestiny, zjevila se mu v dnešní Zaragoze Panna Maria.

Uložila mu: „Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků.“

Takové autoritě se nedá říct ne. Jakub kapli postavil. Na tom místě dnes stojí Catedral-Basílica de Nuestra Señora del Pilar, ochránkyně Španělska. Pak se vrátil do Palestiny, kde roku 44 zemřel mučednickou smrtí. Byl pochován v Jeruzalémě.

Po jeho dobití islámským vojskem jeho ostatky zachránili mniši a převezli je do Španělska. Podruhé je přemístili po dobytí Zaragozy Saracény do městečka Iria Flavia (dnešního Padrón), kousek od Compostely. Tamější hrob znovu objevil mnich Pelayo, údajně podle třpytu hvězd. A 25. července roku 816 doputoval Svatý Jakub na dnešní místo do kostela na bezpečnějším místě.

Původní chrám i hrob poničili v roce 997 Maurové. Proto král Alfons III. Asturský nechal nad apoštolovou hrobkou v letech 1075–1150 vystavět novou katedrálu na půdorysu latinského kříže -dnešní Catedral Basílica Metropolitana.

Ostatky sv. Jakuba leží ve stříbrném sarkofágu v kryptě pod hlavním oltářem. Nad nimi vystoupáte po schodišti k soše světce na hlavním oltáři – a jako poutník ji můžete na chvíli obejmout kolem ramen.

Počátek El Camino de Santiago

Poutě ke hrobu Sv. Jakuba byly pro množství zázraků, které se na tomto místě děly, velmi populární. Vznikalo proto množství poutních cest, lemovaných špitály pro poutníky, kaplemi a kláštery.

Jenže putování tehdy nebylo žádná sranda. Říkalo se mu malá smrt, protože se lidé z pouti často nevraceli. Útrapy putování popisuje i pověstný biskup z Le Puy Godescalc, první doložený poutník na trase z dnešního Le Puy en Velay. Vyšel někdy v roce 950 a vy můžete jít v jeho stopách po Via Podiensis.

První průvodce pro cestu do Santiaga je obsažený v pátém dílu tzv. Codex Calixtinus od francouzského mnicha Aymerica Picauda, který shrnul své zkušenosti a zážitky v průvodci poutníka „Liber peregrinationis“.

Jeho hodnocení místního obyvatelstva sahá od „žvanilů, posměváčků, chlípníků, opilců a žroutů“ ve Francii po Španěly, jež jsou „tak zlotřilí, že zaslouží absolutní odsouzení, protože vyzbrojeni dvěma nebo třemi holemi číhají na poutníky a násilně si vynucují nespravedlivé placení poplatků.“ Tripadvisor 12. století.

Na ochranu poutníků před Maury vznikl v roce 1170 rytířský svatojakubský řád – má ve znaku známý červený meč ve tvaru kříže, jejichž konce jsou zakončeny liliemi – ikonickou La Espadu.

Od 10. století se Santiago stalo nejvýznamnějším poutním místem středověku. Ve 12. a 13. století přitahovalo více poutníků než Řím nebo Jeruzalém – zvláště v Jubilejních letech, kdy projití branou Puerta del Perdón znamenalo odpuštění všech hříchů. Od 16. století poutní ruch pomalu uvadal.

Renesanci putování mají na svědomí dva muži.

Paulo Coelho, jehož Mágův deník o transformační cestě do Compostely přečetly miliony lidí. A papež Jan Pavel II., který v roce 1982 vyzval celou Evropu, aby oživila putováním kořeny křesťanství. Nastal neuvěřitelný rozmach. Pomohly i evropské peníze – v roce 1993 zapsalo UNESCO hlavní španělskou trasu Camino Francés na seznam světového kulturního dědictví.

Než se objeví věže katedrály

Když přicházíte z Evropy po Camino de Frances, jako první ze Santiaga vidíte letiště. Jak procházíte pod koncem dráhy odlétající letadla hlučně připomínají, že i vaše cesta se zanedlouho skončí. Jak Camino Frances, tak Camino Del Norte a Camino Primitivo se tu slévají v jednu cestu. Poutníků chodí celé zástupy.

Přejdete nad dálnicí a poprvé vidíte téměř celé Santiago. Bydlí tu skoro 100.000 lidí, takže vás čeká nejdříve průchod moderními čtvrtěmi. A taky Porta Itineris Sancti Iacobi neboli brána Evropy. Před ní ta neoficiální: vyzdobená vším, co poutníci z radosti obětovali, včetně bot.

Projdete čtvrtí San Lázaro s parky a už na vás sem tam nějaká věžička vykoukne. Ale pořád to ještě nějak není ono. Až se najednou široká Rua San Pedro smrskne do středověké uličky, pod nohama se objeví solidní žulová dlažba, sejdete svažitou ulicí mezi výstavnými budovami na náměstí Obraidoiro a ………najednou jste před ní. Před cílem své cesty. Před Katedrálou Svatého Jakuba.

Plánky a info co kdy kde máte tady

Santiago poprvé

Zvenčí je nádherná, obrovská. Ale místo očekávané radosti a úlevy jsem jen unavený a smutný. Skoro 3.300 kilometrů v nohách Není si tu ani kde sednout. Náměstí je doslova přecpané lidmi. Zájezdy Asiatů pochodují za deštníky průvodců a nemilosrdně srážejí všechny z cesty. S ostatními poutníky se tu motám jako vítr v bedně.

Dojdu se podívat do katedrály, ale ruch uvnitř připomíná nádraží včetně chraplavých žádostí o ticho v několika řečech z amplionů. Jdu si vyzvednout certifikát o absolvování pouti a už myslím jen na to jak vypadnout. Hodně mi pomohlo posezení v tichém kostele Iglesia de San Fructuoso ve spodní části náměstí Praza do Obradoiro

Je tu zázračné ticho, pár lidí se tiše modlí a zní tichá nahrávka mnišského zpěvu. Balzám na duši. Jen sedím a pokouším se děkovat. Za pomoc všem lidem na cestě a tak, jenže jsem moc rozbrnkaný. Jenom sedím a nechám působit jemnou hudbu. Pak s úlevou odcházím na konec světa směr Muxia. Na Costa del morte čili pobřeží smrti. Na konec světa.

Santiago podruhé

Za pár dní se vracím do Santiaga z Camina de Fisterra. Už bez očekávání, bez napětí. Vnitřně jsem putování ukončil v nádherném kostelíku Nosa Señora da barca v Muxia na pobřeží Atlantiku.

Od Negreira se cesta vine lesíky. Z kopečků občas vidím věže katedrály Svatého Jakuba nezakryté moderními stavbami, jak se pomalu přibližují.Teď příchod do Santiaga přijímám v naprostém klidu.

Baťoh si nechávám v albergue a na náměstí Praza do Obradoiro přicházím přes staré město. Kupodivu je tu večer mnohem méně lidí. V katedrále téměř prázdno. Sedím v lavici před Jakubovým zlatým oltářem a v klidu se modlím tak, jak jen to bezvěrec umí. Za všechny lidi, kteří mi cestou pomohli. Krásně se mi jednotlivě vybavují jak šla cesta a vzpomínám na ně s hlubokou vděčností.

Pán Bůh si pro mě připravil ještě prémii – chystá se mše s vykuřováním obrovskou kadidelnicí Botofumeiro. Černí fámulusové vyklízejí placená místa od turistů a čumilů. Kupodivu mě nechávají v klidu sedět. Ze zamyšlení mě probere až první průlet kouřící metrákové věci nad hlavou, kterou do pohybu dává 8 chlapů. Úžasný zážitek. pak nádherná mše ve španělštině.

Santiago potřetí

Se Zuzkou přicházíme po Camino Portuguese od městečka Padrón. Spali jsme naposled v Escravitude v albergue O Lagar de Jesus. Do Santiaga to máme přes kopeček a měli bychom tam být chvíli po obědě, kdy podle mých zkušeností na náměstí Praza do Obradoiro není takový nátřesk.

Procházíme dloooooouhou rovnou ulicí přes moderní čtvrtě Santa Marta a Ensache. Avenida Rosalia de Castro končí na starém městě kousek od známého albergu. Odkládáme si tam baťohy, dáme sprchu a nalehko jdeme ke katedrále.

Camino Portuguese je kraťounké, nějakých 240 kilometrů, takže v kapli Pilgrim’s Reception Office poděkuji, že nenastaly žádné komplikace a jdeme pokoukat po městě.

Je zajímavé, že na Zuzku katedrála ani město až takový dojem nedělá. Zřejmě když jdete s někým, kdo se stará o celý servis, není putování až takový hluboký zážitek.

A je to opravdu konec? Santiago de Compostela je jen patník na tvé cestě

Není. Mnoho poutníků z Santiaga pokračuje dál – na západ, k pobřeží Atlantiku. Do Fisterra y Muxia. Místa, které středověcí poutníci považovali za konec světa. Tam, kde pevnina končí a oceán začíná. Kde není kam dál jít.

A právě tam napíše cesta svou poslední tečku. Ne razítkem v certifikátu. Ale tím pocitem, když stojíte nad šumícím oceánem a víte, že jste došli až na samý kraj. Že dál můžete pokračovat jen ke hvězdám.

Po třech návštěvách Santiaga už vím, že člověk sem nepřichází proto, aby se mohl chlubit pěkným certifikátem. Přichází sem proto, aby pochopil, že některé cesty vlastně nikdy nekončí.

Že samotná cesta je cíl, protože učí přijímat svět takový, jaký je. Učí přijímat změnu. Abych parafrázoval pana Wericha „každému jeho Santiago“.

A že putování za vlastní duší může být sakra dlouhé. Ale pro mě to byly 3 nejkrásnější měsíce v životě.

FAQ Nejčastější otázky, které si každý poutník před Santiagem pokládá

Nejlépe ještě před příchodem, ne až na místě. Jinak platí co není v hlavě, musí být v nohách.

A proto Buen Camino a ať šťastně dojdete až tam, kam potřebujete dojít.

.