Římská cesta Limes Romanus kolem Dunaje. Frauenhäusl – Tettenagger

Na tenhle kousek cesty Ostbayerischer Jakobsweg jsem se těšil, hlavně na Dunaj. Miluju řeky, konec konců u jedné žiju. Mají v sobě utajenou sílu. Hladina může být jako zrcadlo, ale stejně je pod ní silný neviditelný proud. A římská cesta Limes Romanus byla bonbónek.

17 den pouti 30.8.2024 Frauenhäusl – Tettenagger

Spaní na louce jen pod hvězdičkami zní romanticky. S komáry a hmyzáky si poradí repelent. Ale slimáky neodradí nic. Mám od nich zajetelený celý spacák.

Fakt bych rád věděl, co si od toho slibovali krom ulehčení cesty. V trávě se jim asi leze hůř a podle množství slizu si za noc postavili dálnici.

Ráno vycházím později než obvykle, udělal jsem si na restauračním záchodě komplet hygienu včetně sprchy. Večer to nebylo možné, hosti seděli před hospodou do velmi pozdních hodin. Stejně než jsem seběhl k Dunaji do Kelheimu, jsem zase propocený durch.

Kelheim

To je městečko, které stojí za delší návštěvu. Útulné, s přístavištěm lodí, krásný kostel i náměstí. Nad ním jako bílý dortík sedí na kopci Michelsberg památník sjednocení Německa.

Nakupuji tady na víkend, takže baťoh přibral.

Cesta vede podle Dunaje. Jdu se starší manželskou dvojicí. Pán fotí jako o život, mění objektivy a neustále hledá nejlepší záběr. Naštěstí se zdrží u starého kláštera schovaného pod převisem. Je zajímavé, že jako objekt focení nikdy není nefiguruje paní, i když se často plete do záběru.

S focením mám po starosti. Ten malovací skřet v cihle se snaží, ale fotky nic moc. Pokud nestojím metr u skály a nesvítí na ni sluníčko, není poznat co sem vyfotil. Je lepší se pořádně dívat než se snažit o záběr.

Najednou se údolí stahuje do soutěsky jak z Pána prstenů. Dunaj je tu široký jen jako Labe, ale klame tělem. Prodírá se mezi vysokými bílými útesy a jen pěna kolem balvanů dává znát sílu proudu.

Německá čumidla

Stezka končí u skály. Musím uhnout doprava do kopce. Nahoře na vyhlídce potkávám německou rodinu. Oba synátoři čumí do mobilů a je jim jedno kde jsou. Rodiče se starají jen o to, aby jim potomci nepopadali ze skály.

Když jim ukážu ještěrku, jak se předvádí na kameni, mají druhé Vánoce. Pak si všimnou parníků dole na řece a skoro 5 minut jsou z nich normální kluci. Než se zase přišpendlí na displeje. Netolismus jako vyšitý.

Procházím ptačí rezervací, všude cedule Hnízdí sokoli nerušit. Zřejmě jsou na těch útesech.

Pod námi funí parníky proti proudu. Zastávku mají za zátočinou s obrovským barokním klášterem Weltenburg, který stojí přímo v záhybu Dunaje. Asi to mají dobře spočítané kvůli velké vodě. Má tam být nejstarší klášterní pivovar na světě. Pivko by v hicu bodlo, ale přeplavávat Dunaj se mi moc nechce, tak šlapu podle vody se suchou hubou dál.

Římská cesta Limes Romanus

Za městečkem Stausacker najednou udělá cesta od řeky vpravo v bok o a rýsuje se přede mnou jako linka někam do dáli. Jen místo valů s dřevěnými kůly se tyčí chmelnice. Limes Romanus byl systém opevnění na bývalé hranici Římské říše.

Archeologové na něm vykopali zbytky strážních věží a trasa je vyloženě gerade aus jako podle pravítka, pole nepole, les neles. Dokonce tu postavili model jedné věže, aby si lidi dokázali představit, kam až se dalo dohlédnout do lesů obývaných barbary.

Na tabuli před ní vzpomínají na velkého římského císaře Marka Aurelia, který na svých taženích právě proti dnešním Němcům sepisoval své Rozhovory k sobě.

„Co ti stojí v cestě, to je její součástí.“

Římská strážní věž

Věž je uvnitř potažená rezavými kovovými pláty s povrchm ze dřevěných latěk, takže je uvnitř jako v troubě.

Dnešní příšerné vedro je momentálně součástí cesty.

Základní princip stoicismu, podle kterého se Marcus Aurelius choval, je rozvoj vnitřní síly a schopnost přijímat věci, které člověk nemůže ovlivnit.

A přesně takhle funguje putování. Takže se potím jako prase, ale šlapu dál, protože s tím prostě nic nenadělám.

Zaskočím ještě do městečka Altmannstein pro vodu a dobít mobil.

Zvenčí nenápadný kostelík má úplně moderní vnitřek včetně kazetového stropu. Zaplať pánbu za zásuvky v kostele.

Tettenagger a svatá Anna Schäffer

Spím u vesnice Tettenagger. Kousek odtud ve Mindelstetten žila svatá Anna Schäffer. Všude jsou její obrázky. V roce 2012 ji papež Benedict XVI prohlásil za svatou. Svou vnitřní sílu rozvinula po neštěstí, při kterém spadla po kolena do kotle s vařícím louhem při praní prádla. Tu bolest si vůbec neumím představit. Navzdory prognózám lékařů přežila. Už nikdy nechodila. Přesto i z postele dokázala přetavit svou bolest v pomoc bližním a láskyplnou službu Ježíši Kristu.

 Ona sama, když musela trpět, se snažila dělat to, co on: ne ve vzpouře nebo zášti, ale v odevzdání se, v sebeobětování, v lásce. Stejně jako Pán na kříži zachoval svou lásku i v nejkrajnější tísni (Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí), tak i ona chtěla vytrvat. Na konci napsala: „V utrpení jsem se naučila milovat tě.“

Dnešek byl vyloženě filozoficko-poučný.

Našel jsem si pelíšek na stohu. Občas projdou lidi se psy, tak jim nechci dávat šanci na buzení zubatou tlamou jakou tenkrát u Zbraslavi. Od cyklostezky mě dělí jen husté křoví.

Na lavičku si se stměním přišli sednout nějací mlaďoši a dělají co se v teplých nocích dělá. V tom volá Zuzka, takže jsem naprosto nenápadný a má vše v přímém přenosu.

Pán Bůh se prostě stará o rovnováhu a má zatracený smysl pro humor.

Ušel jsem asi 32 km.