Římská cesta kolem Dunaje. Frauenhäusl – Tettenagger

Na tenhle kousek cesty Ostbayerischer Jakobsweg jsem se těšil, hlavně na Dunaj. Miluju řeky, konec konců u jedné žiju. Mají v sobě utajenou sílu. Hladina může být jako zrcadlo, ale stejně je pod ní silný neviditelný proud.

17 den pouti 30.8.2024 Frauenhäusl – Tettenagger

Spaní na louce jen pod hvězdičkami zní romanticky. S komáry a hmyzáky si poradí repelent. Ale slimáky neodradí nic. Mám od nich zajetelený celý spacák.

Fakt bych rád věděl, co si od toho slibovali krom ulehčení cesty. V trávě se jim asi leze hůř a podle množství slizu si za noc postavili dálnici.

Ráno vycházím později než obvykle, udělal jsem si komplet hygienu. Večer to nebylo možné, hosti seděli před hospodou do velmi pozdních hodin. Stejně než jsem seběhl k Dunaji do Kelheimu, jsem zase propocený durch.

Kelheim

To je městečko, které stojí za delší návštěvu. Útulné, s přístavištěm lodí, krásný kostel i náměstí. Nad ním jako bílý dortík sedí na kopci Michelsberg památník sjednocení Německa.

Nakupuji tady na víkend, takže baťoh přibral.

Cesta vede podle Dunaje. Jdu se starší manželskou dvojicí. Pán fotí jako o život, mění objektivy a neustále hledá nejlepší záběr. Naštěstí se zdrží u starého kláštera schovaného pod převisem. S focením mám po starosti, ten malovací skřet v cihle se snaží, ale fotky nic moc.

Najednou je z údolí soutěska jak z Pána prstenů. Dunaj je tu široký jen jako Labe, ale klame tělem. Prodírá se mezi vysokými bílými útesy a jen pěna kolem balvanů dává znát sílu proudu.

Stezka končí u skály. Musím uhnout doprava do kopce. Nahoře na vyhlídce potkávám německou rodinu. Oba synátoři čumí do mobilů a je jim v jedno kde jsou. Rodiče se starají jen o to, aby jim potomci nepopadali ze skály.

Když jim ukážu ještěrku, jak se předvádí na kameni, mají druhé Vánoce. Pak si všimnou parníků dole na řece a skoro 5 minut jsou z nich normální kluci. Než se zase zahledí na displeje.

Procházím ptačí rezervací, všude cedule Hnízdí sokoli nerušit. Zřejmě jsou na těch útesech.

Pod námi funí parníky proti proudu. Zastávku mají za zátočinou s obrovským barokním klášterem Weltenburg, který stojí přímo v záhybu Dunaje. Asi to mají dobře spočítané kvůli velké vodě.

Římská cesta Limes Romanus

Za městečkem Stausacker najednou vpravo vbok a rýsuje se přede mnou linka někam do dáli. Limes Romanus byl systém opevnění na bývalé hranici Římské říše.

Archeologové na ní vykopali zbytky věží a trasa je vyloženě gerade aus jako podle pravítka, pole nepole, les neles. Dokonce tu postavili model jedné věže, aby si lidi dokázali představit, kam až se dalo dohlédnout do lesů obývaných barbary.

Vzpomínám si na velkého římského císaře Marka Aurelia, který na svých taženích právě proti dnešním Němcům sepisoval své Rozhovory k sobě.

„Co ti stojí v cestě, to je její součástí.“

Římská strážní věž

Dnešní příšerné vedro je momentálně součástí cesty.

Věž je nahoře z venku potažená rezavými kovovými pláty, takže je uvnitř jako v troubě. Co je zajímavé, tak základním principem stoicismu, podle kterého se Marcus Aurelius choval, je rozvoj vnitřní síly a schopnost přijímat věci, které člověk nemůže ovlivnit.

A přesně takhle funguje putování. Takže se potím jako prase, ale šlapu dál, protože s tím prostě nic nenadělám.

Zaskočím ještě do Altmannstein pro vodu a dobít mobil. Zvenčí nenápadný kostelík má úplně moderní vnitřek včetně kazetového stropu. Zaplať pánbu za zásuvky v kostele.

Spím u Tettenaggeru – měli tu nějakou divotvorkyni, všude jsou její obrázky. Našel jsem si pelíšek na stohu. Od cyklostezky mě dělí jen husté křoví. Na lavičku si se stměním přišli sednout nějací mlaďoši a v tom volá Zuzka, takže jsem naprosto nenápadný.

Ušel jsem asi 32 km.