U vězení v Kaisheim mě varhany vynesly do nebe. Dárek Jakobsweg. Rennertschofen-Donauwörth

Díky večernímu vyzváněni bylo zavřené okno a tak když okolo páté začaly venku lítat hromy blesky, nenastala žádná škoda. Lilo víceméně vodorovně a vítr lomcoval venkovními okenicemi jako strhaný.

Děkuji bohu za France a Angelu, že mi je přivedl do cesty a spím v suchu. Být venku, tak dopadnu jako kocour Mikeš -vyplavený někde ve strouze.

Před sedmou už prší „o něco“ méně, tak vyrážím. nechávám jim na stole i v knížce poutníků hezké poděkování.

Poprvé v dešti testuji novou pláštěnku – spíš nic než moc za ty prachy. Jak je tenounká, tak se lepí všude možně. Přes kapuci není pořádně vidět. Trošku pomohlo nasadit si klobouk a pak přetáhnout kapuci. Déšť mi přestal téct za rovnou krk a bere to oklikou do rukávů. Asi dělám něco blbě. .

20 den pouti 2.9.2024 Rennertschofen-Donauwörth

Jak nevidím na cestu, tak kufruju. Zašel jsem si asi 4 kiláky ani nevím jak.

Potkávám auto kolegyně z Hyly, má krásné polepy. Snažím se udělat fotku pro inspiraci, ale voda teče všude. Mobil má být voděodolný prý do 10 metrů, ale stačí zapršet a furt jenom hlásí “ vlhkost v konektoru“,“ vlhkost v konektoru“ ,“ vlhkost v konektoru“ . Otravný jako oslík. Jak vibruje, aby ji vytřásl, tak vybíjí baterku. Fakt cihla!!!

Nakonec najdu malou kapličku u cesty a přečkávám v ní nejhorší slejvák, protože bouřka se vrátila v plné síle. Dneska musím najít zase něco pod střechou kvůli usušení, protože mám mokré skoro všechno od bot až nahoru.

Kaisheim

Cesta připomíná Smolíčka Pacholíčka, jak volal: „přes hory přes doly mé zlaté parohy“. Jen ty kopečky jsou menší, takže spíš „přes horky a dolky „, většinou lesem.

Svatojakubské mušle jsou dokonce i na ptačích budkách hezky vysoko na stromech. Z nějakého důvodu jsou cesty lesem rovné jak pravítko, klidně i 5 kilometrů v kuse. Po polích naopak kličkují jako zajíci.

Prvně jsem viděl pohankové pole. Doma ji znám jen s pytlíku, tady zrovna kvetla.

Kaisheim basa

Ze samotného Kaisheim je vidět nejdřív špička kostela, až pak vylezou budovy kolem. Na faru nebo klášter mají dost vysoké hladké zdi, jediné okénko u velké kovové brány vypadalo dost neprůstřelně. Aby ne, když je to basa!

Razítko mi hoši na bráně nedali, ale poslali mě o kus dál do kostela. Dostal jsem jen upozornění o zákazu focení.

Samotný kostel Nanebevzetí Pany Marie v Kaisheim je nádherná stavba. Zevnitř mi připomíná rannou gotiku. Jak si tam sedím a medituji, najednou slyším šramocení někde na kruchtě.

Nečekaný varhanní koncert

Přišel varhaník a začal hrát. Nejdříve si projel nějaké skladby na mši a pak se pustil do koncertování. Naprostá nádhera.

A kostel se proměnil.

Tóny se rozlily klenbou, odrazily od zdí a rozechvěly celý prostor. Bylo to fyzické – jako by hudba měla váhu, nebo spíš jako by ji brala.

Každý tón varhan ze mě odnášel kus tíhy, kterou si každý člověk táhne na hřbetě. Nemyslím batoh. Tu tíhu, co není vidět, ale tlačí jednoho k zemi silou mnoha centů. Starosti. Obavy. Strachy.

Když nakonec varhany spustí Ave Maria, brečím už jako želva. Osvobození vedle vězení. Sedím v už ztichlém kostele ještě dlouho, než se seberu na další cestu.

Potřebuji dneska dojít do Donauwörth, kde má být velký pilger herberg. Stoupám do malého kopečka a když se obrátím, mám krásný výhled na celé detenční zařízení včetně špačkáren. Ty zespoda nebyly vidět.

Za brankou si starší Němec leští bavoráka, tak si mu říkám o vodu. Vypadá s trčím ježkem na hlavě jako ředitel toho podniku dole. Radši se neptám a dvakrát poděkuji.

Blíží se noc, ale už pod sebou vidím Donauwörth. Přichází drobný špek na uvítanou – značka se ponoří do vysokého podrostu. Úzkou pěšinku lemují dvoumetrové netýkavky, kopřivy a ostružiní. Co na mě přes den trochu uschlo, je zase mokré. A poslouchat, jak trny ostružiní drápou pláštěnku/tarp za skoro 3.000 Kč trhá srdce.

Donauwörth, konec Jakobsweg

Ještě za světla jsem v Donauwörth, ale místní pilgrim herberge je plný kvůli dešti. Protože mraky slibují opakování mokré zálivky, ani nehledám koutek venku.

Rozhodnu se oslavit konec Ostbaeyrische Jakobsweg a poctím svojí návštěvou Parkhotel Panorama na kopci. Dělá čest svému jménu – vyhlídka je náramná, ale ty prachy! A to ještě ukručím slevičku pro poutníčka.

Na pokoji je v koupelně sušák včetně fénu, heuréka! Suším boty a přepírám všechno co jde. Trochu mě děsí nohy – jak byly celý den v mokrém, tam smrdí jak od mrtvoly a mám malé puchýře pod prsty. Výměna ponožek po dešti zjevně nijak nepomohla.

Legrace byla, když jsem vplul ve svých božíhodových kostkovaných lezeckých kalhotách a kristuskách do jídelny na večeři. Ne že by ostatní měli velkou večerní, ale moc daleko k tomu nebylo. Číšnice mě usadila u stolečku s velkolepým výhledem na zapadající slunce nad městem. Objednal jsem si něco typicky místního – přinesla řízek s hranolky! Ani jsem neměl sílu se smát.

V Donauwörth končí Ostbaeyrische Jakobsweg – východobavorská svatojakubská cesta. Pokračuje se trošku doprava na Ulm a dál na Konstanz nebo víc doleva po Schwäbischer Jakobusweg na Augsburg a Bregenz. Obě trasy končí u Bodamského jezera.

Cestou jsem pořád zvažoval pro a proti jednotlivých tras, jen mapové podklady co jsem míjel nejsou úplně nejpřesnější.

Protože se chci určitě do Kostnice podívat kde skončil Mistr Jan Hus, měl bych jít na Ulm. Jenže mi přijde trochu moc doprava. Nakonec se rozhodnu jít do Švábskem do Augsburgu a za ním „přeskočit“ do svatojakubské cesty do Kostnice v místě, kde jsou jen obě cesty kousek od sebe. Jak se ukázalo, zkratka byla sice delší, ale o to obtížnější.

Ušel jsem 36 km.