Svatojakubská všerubská cesta. Zbraslav

Všerubská cesta mě lákala kvůli Zbraslavi, Příbrami, Nepomuku a několika dalším městům, ke kterým mám vztah. Proto jsem na Zbraslavi raději přespal v sadu, než abych pokračoval dál pár kilometrů k hodnému panu faráři, který ubytovává poutníky a byl doma.

Ale jeho fara už je na Železné trase a musel bych se vracet. Moje mantra je „každým krokem jdu do Santiaga„. I když je zatím nepředstavitelně daleko, pomáhá mi to.

Co se týče navigace, využívám kilometrovník ze stránek ultreia.cz. Vyberu si cílové místo cca 30 km daleko, zadám ho do mapy.cz a zbytek nechám na pánubohu.

Zkouším i Postel pro poutníka, ale zatím jsem se netrefil do času nebo města. Vzhledem k počasí mě to ale nijak netrápí.

Bloudění po Zbraslavi

Ráno mě vzbudili 3 huskyové. Naštěstí byli jen zvědaví a ne hladoví. Ale stejně. Když první, co ráno uvidíte je zubatá tlama a horký dech, proberete se rychle.

4 den 18.8.2024 Zbraslav-Jíloviště

Vyloženě bloudivý den. A to se na téhle trase jezdil proslavený automobilový závod, takže navigace by mohla být bez problémů.

Nejdřív půl kilometru z kopečka dolů. Najít vchod do areálu kláštera další kilometr. Běhám kolem jako hladový vlčák a nakonec se dozvím, že jsem šel kolem správné brány při cestě ze spaní. Bude otevřeno kolem 11 hodiny před mší.

Abych si ukrátil čas, tak jdu do nakoupit. Jediný otevřený krám Albert – další 2 km. Nakonec jsem zapadl do cukrárny na náměstí, dal si kafe a ukecal paní vedoucí, abych si mohl nabít mobil. Stálo mě to 5 Kč navíc, i když jsem ji upozornil, že kam se usadím, tam začnou chodit lidi. A taky že jo.

Zdravím, Novákovi z Mostu!

Po chvilce k vedlejšímu stolečku přisedla rodina, co také čekala na mši. Slovo dalo slovo a paní se věřila, že také chtějí putovat do Santiaga.

Alespoň kus po Železné trase, spaly by po penzionech. Měly s dcerou obavy z vedra, jestli by to zvládly. Tak jsem vyprávěl o svých čtyřdenních zkušenostech a myslím, že jsem je nadchnul. Chtěly se dozvědět, jestli se mi celá pouť povede, ale kontakt bohužel zůstal ve starém mobilu (dále cihle).

Kostelník mi dal v sakristii vytoužené razítko. Chtěl jsem zůstat i na mši, ale moje oblečení nebylo zrovna nedělní. Padaly různé dotčené pohledy. Za měsíc už bych je ignoroval – jak mi řekl jeden kněz cestou „Bůh miluje bytosti v jakékoli kůži“ ale tady jsem prostě jen vyrazil na další cestu.

Vedla jak jinak než po modré kolem Alberta a pak dál k Vltavě. Tedy pardon, to už bylo kufrování. Dalších 6 km navíc a to jsem se nehnul z města. Jako by si mě Zbraslav držela přilepeného. Navíc ještě padá tlak někam ke kotníkům a je dusno jako před bouřkou, takže se mi jde fakt blbě.

Plus bloudění? Hromada lískových oříšků přímo na silnici.

To je zajímavé. Když někdy jím lískáče z krámu, skoro hned mi oteče patro nebo tak něco. Tady se čerstvými oříšky futruju hodinu a nic! Jen báječná jemná oříšková chuť v puse. Že by super hypermarkety vozily něco plesnivého do státu českého? Určitě néééééé.

Nakonec se mi povedlo najít správný směr, mířím kolem nějaké skalky a lomu. A to už se hnala příšerná bouřka. Mažu lesem co to dá, stromy ve větru skoro tančí jakoby chtěly odletět. Minu posed, kde by se dalo schovat, ale kolem lítají větvě a kdyby padající strom tu budku 4 metry nad zemí trefil, nedopadne to dobře. Nakonec zahnu k silnici, kde vidím poctivou autobusovou zastávku

Cukrák za bouřky

Vždycky mě zajímalo, co dělají s vysílačem Cukrák blesky, a ten den se předvedly. Byl jsem schovaný na zastávce autobusu kousek od něj, lilo jako z konve a hromy bily jako o život.

Najednou kde se vzal tu se vzal chlapík v bílých teniskách pod deštníčkem, celkem suchý. Schoval se taky pod stříšku, ale nějak se nechtěl bavit. Přijel autobus od Příbrami, otevřely se dveře, chlapík do něj hupnul , vytáhnul odznak a „revize jízdenek!!“ V ten moment vyskočila nějaká slečna ze dveří od řidiče, bez deštníčku, autobus se rozjel a už vidím Miss mokré tričko. Když začal déšť slábnout, tak spolu vyrážíme směr Jíloviště. Původně chtěla až do Prahy, ale situace se nějak zvrtla.

V motorestu u Jíloviště jsem si dal polévku a šup zpátky do lesa. Cesta plná kamení, obouvám sandály, ale jak mám mokré nohy, tak dřou. Po pár kilometrech vidím v lese trampskou osadu s altánkem, takže spaní pod střechou přímo královské. Uspávaly mě kapky deště, pohoda.

Pohnul jsem se dopředu o nějakých 15 km, našlapal asi 25 km. Jestli to takhle půjde dál, budu v Santiagu za rok.