
Odcházím brzo ráno, Rita mi ještě připravila snídani, moc děkuji. S Němci spolupracuji už dlouho, jednání jsou vždy velmi strohá a tvrdá. Pořád nás berou jako opice z východu, které pro ně budou makat skoro zadarmo. Rita s Rupertem mi dali úplně jiný pohled na německou pohostinnost.
19.den pouti 1.9.2024 Pfünz – Rennertschofen
Podle říčky Altmühl se mi po ránu šlape krásně. Po vodě rejdí zvláštní černobílé kačeny. Zjevně jsou na lidi zvyklé, pár jich zobe cosi u nenápadného parkoviště. Tam v obytňáku spí mladá rodinka, podle zelenobílého nočníčku za zadním kolem. Plný bude v malém autě těžko snesitelný.

Do městečka vcházím krásnými zahradami u Katolické univerzity. Písčité cestičky, sestříhané keře a trávníky a na nich spousta soch, sošek a fontánek. Těch nahatých amorků je až podezřele mnoho.
Je neděle. Když procházím Eichstättem, je všude ještě zavřeno. I tak je na co koukat. Historické městečko je stulené v záhybu řeky Altmühl. Malým mínusem se stává foťák v cihle (CATS75). Udělat hezký obrázek je čím dál větší problém.

Prakticky ve všech kostelích běží ranní mše, tak nechci otravovat kvůli razítku do kredenciálu. Navíc to tam mají poměrně důrazně napsáno. Ale i při courání městem se dobře bavím. Je tu spousta soch starších i moderních. Nejlepší byl moderně pojatý svatý omotaný drátěným pletivem a funkční koš na máchání nepoctivých pekařů!
Představuji si, jak v něm máchají Andreje za ty rozmražené hnusy v českých supermarketech a hned se mi jde mnohem lépe. Hlavně proto, že, jak jinak, z městečka vede cestička rovnou do strmého kopce s kaplí na vršku.

U kaple pár dobrovolníků vynáší ven židle a zvukařské vybavení, tak se ze zvědavosti zapojuji. Vše si řídí mladý kněz -připravují mši venku před kaplí. Dostávám od něj krásné razítko a medailonek na krk. Na samotnou mši nezůstávám. Všichni jsou pěkně oblečení a já si v propoceném triku a umolousaných kraťasech nepřipadám vhodně. Kněz mi sice říká, že Pán bůh miluje lidi v jakémkoli oděvu, ale ……..
Trasa vede kousek po silničně lemované krásnou moderní křížovou cestou z Eichstättu. Přijíždějí a přicházejí po ní další další účastníci mše. Všichni mi mávají a přejí Bueno camino.

Jsem skoro rád, když cesta zahne do lesa. Jednak zase začíná hic a za druhé si užívám hřejivý pocit při vzpomínce na báječné lidi ze včerejška i dneška.
Před Bergen ústí lesy do širokého údolí. Prostředkem protéká zavlažovací kanál s čisťounkou vodou. O kus dál přicházím k mostku. Tedy to mostek.

Je to křížení zavlažovacích kanálů! Horní je asi o 4 metry výš, z pořádných dřevěných trámům s malým přepadem do spodního. Tedy to je řemeslo, klobouk dolů. Samotný mostek je ještě o půl kilometru dál. Napojuje se na hezky rušnou cyklostezku. Borci tu doslova lítají na silničních kolech. Naštěstí zvoní, protože galusky na asfaltu nejsou ani slyšet.
V Bergenu mají nádherný kostel. Běloučký strop s rokokovými štuky a malbami. Při tom zvenčí vypadá spíš na románskou stavbu. Fascinují mě vstupní vrata do kostela. Úžasná kování, z dubu který lety snad zkameněl a při tom je otevřete jedním prstem. Se svojí tloušťkou by mohla sloužit v kterémkoli bankovním trezoru.
Přístupná je i krypta s pískovcovými sloupy ukončenými nádherně tesanými hlavicemi.
Hledám razítko a běhám kolem jak hladový vlčák, ale nic jsem nevyčmuchal. Tak si alespoň dávám v rodinné cukrárničce pod kostelem kapučíno a švestkový koláč se šlehačkou. Slečna mi přinesla porci jak pro 4 lidi – za 15 EUR to stojí.
Nakonec jsem přeci jen zabodoval -přes ulici byla schovaná malá fara. Dozvonil jsem se na prastarého nahluchlého faráře, který mi po dlouhém vysvětlování krendicál orazítkoval. Nevím jestli byl šťastnější on nebo já, jak se věc podařila.
A zase šup do lesa -dneska je to fakt příjemné. Na starých bucích vidím prvně v životě úplná křídla. Ta se tvoří, když vidlice větví rozpraskne a strom se snaží puklinu zacelit. Holt dřevařská úchylka.

Hledal jsem tam původně penzion s ubytováním pro poutníky, ale paní má plno stavebních dělníků, tak nic. Jak tak courám po městečku a hledám, kam bych se zašil, vidím postaršího chlapíka, jak sbírá lískové oříšky. Šel jsem mu pomoci a sbírám s ním -jsou velké jak můj palec- slovo dalo slovo a mám spaní!
Franz mě vzal domů a ukázalo se, že ubytovávají spolu s jeho krásnou ženou Angelou poutníky často. Svým způsobem za to může Jindra Smítko, který u nich také přespal a napsal o tom na svém blogu.

Dal jsem si sprchu a po ní večeři ještě s jejich kamarádkou venku před domem. Bylo teploučko, romantika jak v Benátkách. Všichni lidi kolem je znali, každý prohodil něco hezkého, když procházel.
Mají knihu, kam jim poutníci píšou věnování. Našel jsem v ní právě i Jindřicha Smítka a Pavlínu z Klatov, kterou znali Erblovi. Svět je malý. Ušel jsem 32 km a v noci spal při zavřeném okně, protože podkrovní komůrka je ve stejné výšce jako zvon na radnici. Odbíjí co půl hodiny a jsou to rány.