Panoramabrücke Sigriswil. Na něm jste fakt v luftě.

V Ralligen se mi spalo až na noční můry krásně. Objevují se mi většinou na začátku kurzu Vipassany nebo místech, kde proudí nějaká síla a ta tady je. S láskou vytvářené prostředí, praktikující křesťanská komunita která začíná a končí každou práci modlitbou. Ani se mi nechce pryč.

Loučení v Rallingen. S požehnáním jdu do Riggisbergu

36 den 18.9.2024

Šel jsem do kuchyně pomoci s přípravou snídaně. Tu měl na starosti starší Němec, co nemluví anglicky. Už měl skoro všechno hotové, jen jsem odnosil jídlo na stůl.

Mají fakt špičkově vybavenou kuchyň, ve které jsou schopni vařit pro desítky lidí při různých akcích a workshopech.

Největší špek ale mají nad kuchyňskými dveřmi – originální mašinu na espresso z minulého století, tak zvanou Bestii. Bomba.

Všiml jsem si i perfektní vychytávky na čaj do termosky – punčoška s kovovým kroužkem, co ji drží roztaženou a háčkem na zavěšený. Naplní se bylinkami, pověsí dovnitř termosky a čaj se nemusí cedit!

Ze zbytků snídaně mi ještě udělali svačinu, bratr Petr mi dal dřevěný křížek, požehnání na cestu a šel se mnou kousek, aby mi ukázal zkratku skoro do nebe, kterou se dostanu zpět na Via Jacobi. Úžasní lidi. Doufám, že se sem ještě někdy vrátím.

Most u Sigriswil -Panoramabrücke

Vede rovnou z vesnice Sigriswil a vypadá jako čerstvě dostavěný. Určitě teď bude jednou z velkých atrakcí. Původní Via Jacobi cca 200 metrů před ním uhýbá do rokle vpravo.

Je lanový, s krásnou expozicí 180 metrů nad zemí a dobrovolným vstupným. Zkrátíte si cestu tak o 3 kilometry s pěkným stoupáním a klesáním.

Thun

Před jedenáctou jsem v Thunu. Leží na řece Aare, který vytéká z Thunsee. Město je velké a zjevně bohaté. Všude krásné domy a sochy. Pokud vám jméno řeky připomíná oblast ve Švédsku, odkud vyjížděli Vikingové na loupežné výpravy (kniha Zrzavý Orm), tak máte pravdu. A že by tady měli co odvézt.

Dokonce jsem na promenádě u řeky zaslechl češtinu – nějaká mladá mamina s kamarádkami tam česky dirigovala svého synka. Nicméně když jsem ji pozdravil, dělala že nerozumí. Asi pod mým jetým zevnějškem neviděla krásnou duši :-).

Vylezl jsem si na kopeček do kostela pro štempl. Na Švýcarsko mi kostel připadal takový pochmurný.

Prošel jsem po dřevěném mostě přes Aare- má mezi pilíři stavidla, na zábradlí červené kaskády muškátů, nádherná modrá voda a těch ryb!

Cesta je vyloženě vyhlídková a když hledám kde bych si dal kafe tak málem upadnu. 15 CHF za espresso! Tohle město fakt není pro chudé. Zkouším to ještě v hotelu Schloss Schadau na břehu jezera, co vypadá jako zámeček -18 CHF.

Nakonec jsem se při odchodu z města chytil v nějakém domově důchodců. Prima zákusek a velké kapučíno za 5 CHF. Jsem tam za exota, obávám se, že do tohohle bistra chodí hlavně návštěvy staroušků.

Ale všichni se příjemně usmívají, dokonce i paní na elektrickém vozíku s kyslíkovou bombou v podvozku, co je úplně modrá. Povídá si se mnou anglicky a hlasitě přidechuje kyslík. Když se jí ptám na divnou barvu, tak mi vysvětlí že to je důsledek Covidu. A že už to má za pár, ale je s tím smířená. Takhle bych skončit nechtěl.

Když se vyškrábu nad Thun, tak mě čeká překvapení. Víceméně rovná krajina (na Švýcarsko), taková náhorní planina. Vysoké Bernské Alpy mám po levé ruce i s Jungfrau. Ta byla krásně vidět od jezera, teď je zase všechno pro změnu schované v mracích.

Amsoldingen – rány jak o božím těle

Tenhle kostel měl nejzvláštnější interier, ve kterém jsem byl. Podle oken románský sloh, vnitřek jen kámen. Hned po mě se dovnitř nahrnula nějaká výprava a měli s sebou i varhaníka.

Poslouchal jsem krásný koncert – skladbičky od Bacha a místních umělců. V tom holém prostoru zněly úžasně.

Jen kdyby do toho výletníci nežvanili.

Silnice je plná lískových oříšků, které tu nikdo nesbírá. Mám je místo oběda.

Jen mě zaráží střílení z pravé strany. Pak u cesty zdvižená závora, upozornění od Švýcarské armády aby člověk neopouštěl silnici a je to jasné. Má tu výcvikový prostor, v Thun je i munička a velká kasárna. Ran jak o božím těle, nic moc příjemného. Silná motivace být odtud co nejrychleji.

Po silnici se mi jde mnohem hůř než po lesních cestách, ale zase je na co koukat. Krajina je jak zahrádka. Všechny příkopy vysekané a čišťounko. Domy tu mají zvláštně zaoblené štíty s balkonem a samozřejmě převislými muškáty.

Před každou vesnicí objevuji letáčky s ubytováním pro poutníky. Jsou připíchnuté na stromech nebo sloupech. Někde jen nahrubo načmáraný kontakt, jiné zase zatavené ve folii i s obrázky. Že by začínal poutnický byznys?

Rozhoduji se pro familii Ernst v Riggisbergu. Pronajímají poutníkům spodek typického dřevěného domu. Pán domu mě přivítá a ubytuje, paní kasíruje jak jinak než v hotovosti. Z okna vidím večer Alpy. Uťapal jsem 42 km a mám toho plný brejle.

Z Riggisbergu je to do Fribourg už jen den