Začátek Ostbayerische Jakobsweg. Seugenhof – Heitzelsberg

Přes noc pode mnou dupalo snad stádo ježků a deset divočáků. Spal jsem na pohodlných širokých prknech dost vysoko nad zemí, ale stejně dusot působil rušivě. Zjevně déšť zahnal do kůlny půlku lesa a vesnické kocoury k tomu.

13 den pouti 26.8.2024 Seugenhof – Heitzelsberg

Mám to kousek do městečka Eschlkam, tak se těším na teplou snídani v nějakém hotýlku. Jenže chyba lávky. Nikde nikdo. Ani krám s potravinami není otevřený, natož nějaký bar. V sedm ráno se dostanu jen do kostela. Tak dávám do kredenciálu první německý pilgrim stempel a nákup odložím na později.

Překvapení v bundě

Také značení je dobré, s německou důkladností. A ty krásná razítka skoro v každém kostele! Cestou míjím drobné stavbičky – tady třeba spirálovou kapličku.

Nad každou vsí je upravená vyhlídka. Přesně na kochání.

A na téměř každé vyhlídce jsou usazena krásně malovaná nebo vyřezávaná prkna se jmény zesnulých. I s lavičkami na posezení. To samé bývá u kapliček v lese poblíž vesniček.

Přijde mi to jako nesmírně silné – jste na krásném místě, díváte na svoji vesnici a při tom jste mezi lidmi, které jste měli rádi a kteří měli rádi vás. A víte, že stejně tak na vás budou myslet vaši potomci, až budou večer chodit sem nahoru.

Neukirchen beim Heiligen Blut

Městečko se objevuje jako by rostlo ze zeleně kolem. Nejdřív špička kostela. Pak bílá věžička a najednou hup, leží pode mnou celé městečko stočené jako kočka kolem kostelíka.

Poutní kostel Narození Panny Marie a Svaté Krve je ve skutečnosti trochu na kraji města. Pohled klamou kopečky kolem a hlavně ten obr Hoher Boden se dvěma vysílači nad městem.

Sedím v kostelíku a jen se modlím, ať cesta nevede do toho strašného krpálu. Krásné bílé baroko s úžasně malovanými klenbami. Zjevně bohatý poutní kostel. Ale asi se modlit neumím. Protože.

Hoher Bogen

Cesta se začíná zvedat jako střecha. Kde se tu ten prevít vzal? Prostě jsem ho včera v dešti neviděl. Škrábu se nahoru a mám toho za chvilku plný brejle. A to už jsem měl pocit, že dokážu jít docela svižně. Výhled jak zpátky do Čech, tak na druhou stranu do Německa je lehce zamlžený. Mám pocit, že vidím všerubský průsmyk, kterým jsme včera šel.

Upřímně mě teď zajímá jen dřevěná horská chata a nějaký oběd. Bedly ráno byly fajn, ale cítím jak mi dochází energie. Jenže je teprve kolem 11 hodiny -nemají ještě dovaříno.

Nakonec slečna donese hovězí polívku za 4 EURA – na tyhle ceny si teprve musím zvyknout. Hlavní chod 35 EUR vynechávám. A to ta polívka není nic moc! Aspoň že je teplá.

Během nějaké chvíle přibývají další strávníci, kteří přijeli autem nebo na kole. Jak se zdá, jsou s cenami v poho. Zmermomocním obsluhu ještě na razítko. Kupodivu nemají svatojakubské, ale úplně obyčejné.

Mimochodem přes zařízení na Hoher Boden odposlouchávalo NATO za sociku skoro celou Českou republiku a ještě kus Polska. Našel jsem k tomu krásný článek.

Grafenwiesen

Sestupuji dolů. Kupodivu z téhle strany je sklon docela normální, žádný padák.

U malého parkovišťátka se chystá skupina starších dam na kola. A odkud jdu a kam? Tak říkám z Čech a do Compostely. Ježkovy oči, to bylo jak když šťouchneš do mraveniště. Hned zapomněly na sport a chtěly si povídat. A že některá tam taky šla, ale jen ze Španělska. Naštěstí při rychlé němčině stačí jen přikyvovat a usmívat se. A nakonec Bueno camino

Nad městečkem Grafenwiesen míjím něco, co jsem v životě neviděl.

Naučná stezka pro děti Grafenwiesen

Pro děti tu pořídili naučnou stezku s hudebními nástroji. Každý nástroj má svůj altánek – např. s bubínky, otáčivá harfa, varhánky, gong- na všechno si můžete zahrát.

Nedokážu si představit, že by něco takového přežilo u nás.

Zdržím se tady snad půl hodiny. Prostě mi to nedá, na každou blbůstku si zahraju nebo zabrnkám. Všechny fungují!

Blíž k městečku přibývají cedule s popisem místních dřevin. Většinou je u ní dotyčný stromek zasazený. Děcka jsou na čerstvém vzduchu a ještě se učí.

Bad Kötzing

V Bad Kötzing mě vítá Sv. Jakub na mostě. Jestlipak v lázních dobře vaří? Zatím jdu kolem nádherného barokního kostela. Je otevřený, volně přístupný a v tuhle hodinu prázdný. Působí světlý a útulný jako dětský pokojík.

Přijde mi to úplně neuvěřitelné, ta důvěra. Nebo jistota, že v kostele se přeci nic špatného nedělá.

Možnost v klidu posedět a srovnat si myšlenky kdykoli to člověk potřebuje, na místě prodchnutém modlitbami a vděčností, to bych chtěl mít i doma.

Večeře v Lindner Bräu

V zahradní hospodě Lindner Bräu si dobíjím mobil a dávám něco jako karbanátek s bramborovým salátem -bašta.

Dali se tam se mnou do hovoru nějací Němci se psem, který je fakt mistr v loudění. Nenápadně obešel půl hospody a každý mu něco dal! Asi ho štamgasti znají. Zjišťuji, že moje školní němčina ještě není úplně mrtvá a tak je rozhovor docela sranda.

Pokračuji krásným lázeňským parkem kolem vody dál a doufám v nějaký pěkný flíček na spaní.

Cestou mají v zahradě nějaký pozdní druh třešní – jsou podlouhlé a úplně tmavě červené až černé. Pán mi dává ochutnat ty správně zralé. Učí mě vyslovit název, je to něco jako mönche kirsche, ale asi mi v krku chybí správná chrčivá hlasivka, fakt to nedávám.

U hráze rybníka Bleibacher se dalo pěkně vykoupat, ale se spaním je to na levačku. U cesty pořád plot nebo hromada lidí se psy. Nakonec přeběhnu ještě lesík a za šera docházím do penzionu Wiesner. Paní domácí nabízí ještě večeři, ale mám toho plný brejle a jdu rovnou na cimru. Platím 30 EUR hotově, za vyprání a teplou sprchu to stálo.

Ušel jsem asi 34 km