Boží kámen úrazu na Caminu. Sobrado–Lavacolla

Nejpozornější má být člověk, když se blíží ke konci cesty. Nejvíc bouraček se stává pár kilometrů od cíle. Někde jsem četl, že v kameni úrazu se skrývá Bůh, aby vyzkoušel pozornost člověka jdoucího po cestě. Pokud si o něj ukopne palec, rozhodně se Boha dovolává.

Krásně to říká hlavní protagonista ve filmu Man on Wire -Člověk na laně. „Člověk si myslí, že je už na zemi, ale přitom ještě stojí na laně.“

Ví o čem mluví. Natáhl si lano v New Yorku mezi dvojčataty, než je teroristi sestřelili, a několikrát tu vzdálenost po něm taky přešel. Bez jištění.

Nejčastěji provazochodec spadne při posledním kroku kvůli poklesu koncentrace. V hlavě mu kmitne představa pevné země po dokončení cesty a proto si nevšimne, že ve skutečnosti mu chybí poslední krok(!) -stojí pořád na laně. A to je ten kámen úrazu. Bum. Tak jsem zvědavý, co mě má ještě potkat.

97 den pouti 18.11.2024  Sobrado – Labacolla

Ranní vstávání v zaplněné místnosti je nezvyk. Pár poutníků se polohlasně baví bez ohledu na ostatní spící. A to šustění igeliťáků! Zabalím si po hmatu jak jsem zvyklý a odcházím. Dojdu se kouknout na otvírací hodiny na radnici – otvírají až v sedm, zatím všude tma. Přes náměstí ale už svítí otevřený bar, tak si tam dám jedno café con lecce a šáteček plněný čokoládou.

Barmanka předvádí obvyklý koncert. Povídá si povídá, najednou se otočí, vyklepne z páky lógr, vytře štětcem, mezitím pustí mlýnek, nasype čerstvou kávu, zamáčkne, zahákne páku do stroje, přistrčí jeden nebo dva hrnečky a už je tu host. Dosedne a v tu vteřinu před něj dojede espreso s churros na talířku. Kouzlo

Na radnici dostávám první razítko na poslední stránce. Zítra už budu v Santiagu de Compostela.

Hlava zapíná turbo

Když mi do cíle zbývalo 1.000 kilometrů, přišlo mi že cesta ubývá najednou rychleji. Od pěti set kilometrů mi to utíkalo jako voda. Ale jak jsem včera minul označení 100 kilometrů, to mi snad narostla křídla.

Kostelíček Sv.Lourenza v Carelle míjím ještě za ranního šera. Městečko Gándara už mi osvětluje sluníčko. Bodejť ne, je kolem deváté. Za sebou mám prvních osm kilometrů. Jde tu už docela dost poutníků. Většina míří do města Arzúa, které mám v plánu obejít zprava po nové svatojakubské trase. Je rovnější, hlavně po silničkách, ale skoro jistě na ní budu sám.

Kočičí snídaně

Před místní mlékárnou parkují nerezové cisterny a pod nimi horda koček. Mají snídani s dovozem pod čumáček. Ať už záměrně nebo ne, po asfaltu teče mléko a mindy se starají, aby ani kapka nepřišla nazmar. Ale jak se zastavím a vytáhnu mobil „No photo, pleas“ a není vidět jediná. Modelky nafrfněné. Aby je někdo nevyfotil s fouskama od mlíka..

U baráku za nimi roste strom skoro bez listí a na něm velké žluté bradavičnaté citrony nebo co to je? Místní květena mi pořád připravuje nová překvapení.

O kus dál vítám nově vysázenou eukalyptovou plantáž, protože fakt už potřebuju místečko pro sebe. Velikost stromků je tak akorát, abych ve dřepu úplně zmizel. No, tak tady porostou eukalypty obvzlášť rychle.

Capela de San Bartolomeu da Mota

Dopoledne mi uteklo jako voda a když vidím před kaplí kamenné stoly z mlýnských kol, dám si pauzu. Sem je to ze Sobrada asi 20 kilometrů, takže do večera budu tímhle tempem pohodlně v Labacolla. Tak trochu si pohrávám s myšlénečkou, že bych to už mohl natáhnout i těch deset kiláčků navíc až do Santiaga, ale chci si příchod užít za světla.

Co je zajímavé, že kolem jsou původní dubové lesy. Dokonce i houby tu rostou. Vypadají jako lišky, ale čert jim věř. Zřejmě se tu eukalyptové plantáže teprve začínají vysazovat. O kus dál míjím jednu čerstvě sklizenou plantáž a oni tu eukalypty opravdu pěstují jen na celulózu. Někde psali, že dokážou vyrůst až 4 metry ročně a podle toho to dříví vypadá.

Očumuju, očumuju a do navigace se mi vloudila drobná chybka. Minu malou křižovatku, mapy.cz trasu nenápadně přepočítají a už kiláčky naskakují. Když na to přijdu, už se mi nechce vracet.

Šlapat jen po silničkách je docela nuda. Jedno z mála rozptýlení mi dala malá zahrádka. Kvetly tam podivné stromky, co měly květy jako růže. A nádherně plesnivé fíky. Visí na větvích jak chlupatí netopýrci.

Zákeřný kámen úrazu v Ponte Puñide

Tak tady mi brutálně došlo. Sedím úplně mrtvý na autobusové zastávce, dozobávám zbytek fíků a něco čokolády. Dodaná energie ale stačí maximálně abych si dal nohy nahoru na lavičku.

„Sranda, pane Bože, to je ten poslední špek před cílem, co? Pošleš mi sem autobus do Santiaga a zkoušíš, jestli do něj přeci jenom nevlezu? Jak to psal ten Říman? Kámen na cestě je její součástí. Tak se kousni, vole!“ Vedu sám k sobě povzbuzující řeči a čekám, až mi nožičky zase začnou fungovat.

Je to jako když lezu obtížnou cestu na skalní věž. Většinou je na posledních pár metrech nějaká vifikundace, aby měl člověk důvod vzdát. Nebo volný šutr, za který když vezmeš, dojde k úrazu.

Ale řekl jsem si, že to celé ujdu, tak kdybych měl lézt po kolenou …. A hele, je to o chlup lepší. Honem vpřed, než si to nožičky rozmyslí.

Po kilometru vidím otevřenou hospodu.

Bar Suárez se jmenuje ta oáza.

Hodím bágl ke dveřím, sesunu se na stoličku. Barman se na nic neptá a postaví přede mě espreso. Z hrnečku ho skoro musím dloubat lžičkou jak je hustý a přímo cítím jak se mi diesel startuje. Kruci, to je síla. Do sklenice nalije nějakou sladkou vodu, ještě kus koláče a můžu skoro běžet. Bůh mu žehnej, fakt mě nakopl z nuly na sto za pět minut. Ještě razítko a držte si klobouky, jedeme z kopce!

A pak už mám po pěti kilometrech po levé ruce městečko O Pedrouzo. Patník šipka doprava 20 km Santiago, obejít letiště a projít nádherně počmáraným podchodem pod dálnicí. Tedy takových vzkazů fixou, vydrápaných hřebíkem nebo nehty se hned tak nevidí. A hele, někdo tu vytrousil minirazítečko se stříbrným přívěskem ve tvaru nožičky! Tak ještě kiláček a mám pro dnešek splněno.

Albergue Lavacolla

Po kratším hledání se mi zadaří najít správný albergue. Šéfuje mu zrzka v nejlepších letech. Takže předat hotovost, bum štempl do kredenciálu, následujte můj vábivý hlas, kuchyň je támhle a teď sem do patra, mladý pane a tady máte postýlku. Na pokoji jsou už ostatní postele obsazené. Proti mě leží mladá Američanka Marsha, pecky v uších a loví cosi v mobilu. Ode dveří ji tmavýma očima šmíruje cosi zarostlého, co se nechce bavit ani seznámit. Prima, bude aspoň klid.

Zaskočím přes ulici do malého krámku pro nějakou zeleninku a vajíčka k večeři a utábořím se v kuchyni.

Máme tu plynové sporáky, hromadu pánví a talířů, čaje, no paráda. Udělám si cosi jako lečo a pořádný hrnek bylinkového čaje a jak si tak pochutnávám, přijde ke mě krásná Brazilka.

A že jí nechce sporák chytnout, co jako s tím? Tak jí ukazuji fintu plamínek. Potočit knoflík, podržet, zapálit plamínek, chvilku počkat, pustit a hoří, má panenko! Ukazuji jí postup na prstech, ale marná sláva. Vždycky když potřebuje přistavit další hrnec, tak si přijde. Naštěstí se za chvíli dostaví ten její a tomu to stačí ukázat jednou a může být za hrdinu. Doma mají keramickou desku, tak plyn je pro ně dobrodružství.

Pouštějí si k večeři sambu a v tom jim volají z domova. Tak točí všechno okolo a pojď si zatancovat a zamávat do Brazílie! Fakt to ještě pořád ještě jde! To kafe muselo být plné efedrinu, jinak nevím! Ještě si s nimi chvilku povídám, ale pak cítím jak uvadám, tak honem do pelechu.

S malou oklikou jsem dneska ušel 58 kilometrů. Do Santiaga to mám zítra dvě hodinky, uvědomuji si a blaženě usínám.