Během pouti do Santiaga de Compostela mi došla zajímavá věc. Že doma vlastně pořád do něčeho v sedě čumím. V práci sedím a čumím na monitor. V autě sedím a čumím na provoz kolem. Doma sedím a čumím na televizi. Jsem čuměním tak zaměstnaný, že nemám čas na život.
Kdežto teď jdu a dívám se kolem, pozoruji, žiju. V klidu, pomalu, v pravidelném rytmu chůze. Žádný zrychlený film, střelba nebo nebezpečí nárazu v autě.
Určitě jste i vy slyšeli o lidech s rakovinou nebo jinými nemocemi, kteří se vydali na pouť a uzdravili se. Podle mého laického názoru to bylo tím, že se nechali vést Cestou. Všechny starosti, potíže, strachy nechali za sebou a jen šli. Jen žili.
Během putování máte jednu neotřesitelnou jistotu. Když ujdete každý den kousek, dostanete se dál. A dál. A dál. Až jste najednou v Santiagu de Compostela. Ze začátku nemožné se stalo skutkem.
Ať chcete nebo ne, během putováním se vám něžně, ale neúprosně dostává pod kůži svoboda. Taky vděčnost. Za to, že se můžete jen dívat a vnímat všechny krásy světa. To je ta uzdravující duchovní stránka věci.
Nemusíme kvůli tomu chodit do kostela, ale zase na druhou stranu sednout si v otevřeném tichém kostele a rozjímat je taky paráda.
Nemusíte se trápit řečmi doktora a negativitou okolí. Na pouti se o vás nikdo nestará. Pokud každý den ujdete kousek dál, je to v pořádku.
Doma jsem sice trochu cvičil a chodil ven běhat, ale se skoro celodenním pohybem venku během pouti je to nesrovnatelné.
Jasně že pohyb hlavně na začátku nese únavu a někdy i nepříjemné pocity. Bolí tělo i nohy. Občas naskočí puchýř, než se naučíte o nožičky pečovat. Ale stačí si vždycky uvědomit, že každým krokem jste blíž cíli.
Každý krok znamená malý kousíček naplnění snu.
Jdu do Compostely. Jdu do Compostely. Jdu do Compostely. Jako když jede parní mašinka.
Jakmile tyto nepříjemné pocity překonáte, jste silnější.
Na těle i na duchu. Jste mocnější. A ne-moc ustupuje.
Během pouti jsem potkal lidi na vozíčku. S nemocnými zády. Táhli baťoh na jednokolce, kterou měli chycenou k pasu. Takové obrácené kolečko. Lidi s jednou nohou a jednoho úplně beznohého na protézách o francouzských holích. Když je vidíte, tak jsou najednou vaše bolístky zanedbatelné.
Hlavně když čumíte na nějakou obrazovku. I během chůze. Míjel jsem hlavně na začátku francouzské poutě v Puy de la Veley hromadu lidí, kteří tu začínali a cestou čučeli do mobilu. Vůbec nevnímali okolí, prostě mobie. Jenže Cesta je prevít. Nemůžete čumět do mobilu, kdy jsou na cestě kameny a jiné pastičky. Buď si rozbijete ciferník nebo „Ó bože ne“, mobil.
Neměli jste někdy v moderním autě pocit jako že jste ve videohře? Auto za vás řadí, hlídá jízdní pruhy, naviguje, pružení jen houpá vaším pozadím, teplota je optimální, déšť na vás nemůže. Dokonalá simulace cestování. To samé ale zažijete doma na gauči sledováním videohry. Navíc na něm kvůli nepozornosti nezabijete sebe ani jiné účastníky silničního provozu. Kvůli tomu nemá cenu cestovat.
Tvůrci hry. Markeťáky nabízejícími různé zboží. Politickými šíbry, který vás dokážou pěkně naprdnout a udržet ve stavu nasranosti, takže jste hnusní na sebe i své okolí. Umělou inteligencí. Ti všichni z nás vysávají energii, peníze a to nejcennější – připravují nás o čas.
O čas, který jinak můžeme věnovat sami sobě. Svému rozvoji. Poznávání nových věcí. Lidí. Zemí. Skutečnému poznávání světa s jeho vůněmi i zápachy. Zvuky, hudbou a rámusem. Poznávání svými vlastními smysly, které přináší vaše vlastní uvědomění a moudrost. Tím získáme zkušenosti, díky kterým s námi už okolí nemůže manipulovat. Prostě víme, jak to chodí.
Podle nějakého výzkumu by si přálo 40% mladých žít v době bez internetu. Není problém. Stačí vzít baťoh a vyrazit. Zatím stále ještě rozhodujeme, jestli ten ovládací čudlík zmáčkneme nebo ne.
Využij biblické:
„Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (list Galatským 5,1)
Jdi a dívej se. Jdi do Compostely. Bueno Camino