Hopsa hejsa do Brandejsa. Na žitavské trase Litol -Vinoř

Putování podél Labe z Litole přes Čelákovice, Brandýs a Starou Boleslav nabízí nádherné stezky, historické památky i setkání s místními. Začínám objevovat tajemství svatojakubské poutě i skryté přírodní kouty Prahy.

2.den pouti 16.8.2024 Litol -Vinoř

Ráno vyrážím kolem šesté hodiny. Mohou za to jednak opravdoví rybáři, co najíždějí na svá místa, ale i sluníčko.

Chci ujít co nejvíc, dokud je chládek. Cestou přecházím pár slepých ramen po fakt pofidérních lávkách a pořád čekám, kdy bude nějaký obchod. Ale tím, že se držím Labe, tak se zároveň vyhýbám i vesnicím.

Naštěstí na cestě leží čerstvá cuketa -asi někomu vypadla z košíku když jel ze zahrádky. A je snídaně, protože najít staré ohniště není u Labe žádný problém.

Vaření na ohýnku má své kouzlo, ale kouř směřuje přes řeku na chatovou osadu na protějším břehu. Nějaká starucha tam huláká jak na lesy. Naštěstí jen na toho svého, co jí asi ujel na loďce a kus pode mnou v leže „chytá“ ryby.

Čelákovice

Do Čelákovic často jezdím za kamarády, ale zase – od vody jsou úplně jiné. Velký kus starého železničního mostu hned pod tím novým se nedá z vlaku skoro postřehnout. Teď si na něj sednu a koukám na vodu.

O kus dál krásná visutá lávka pro pěší přes Labe a u ní veliké srdce na zámečky lásky.

A na vršíčku kostelík Nanebevzetí Pany Marie, bohužel zavřený. hezky se tu ve stínu sedí.

Co mě vyrazilo dech byla krásná cyklostezka za evropské prachy od přístaviště v Čelákovicích až do Brandýsa. Na přístavišti si nabíjím mobil u stojanu pro elektrokola, doplním pitnou vodu a ťapu dál.

Od Čelákovic se mnou poletuje šedivá volavka. Vždycky přistane, počká, zase kus popoletí. Vydržela tak hodně daleko.

Občas se mě kolemjdoucí ptají kam jdu.

Většina si myslí, že si dělám srandu, když říkám že do Santiaga. Ale moc hezky jsem si popovídal se slečnou na vozíku a její mámou.

Díky tomu, že dělám často zastávky, mám příležitost i na taková drobná popovídání. Je to úplně jiné cestování, než když je člověk zavřený v plechové krabici a čumí upřeně před sebe. Mám pocit, že odkrývám drobounká tajemství putování.

Projdu pod dálnicí a nezbývá mi než obdivovat nádherné vily, které stojí ve svahu nad Labem. To už jsem skoro v Brandýse. Pokud tyhle vilky dámám platil císař Rudolfi II jako v Pekařově císaři, tak byly místní paninky opravdu čiperné. To se mu to říkalo „hopsa hejsa do Brandejsa“.

V Brandejse už mi nebylo ani hejsa, ani hopsa

Sluníčko peče, no jako v srpnu. Jdu si pro první „kostelní“ razítko do baziliky Sv. Václava ve Staré Boleslavi. Je tu báječný chládek – venku je skoro 35 stupňů. Nádherný interiér vidím poprvé a to kolem jezdím x let. A čerta na věži taky.

Pro razítko do kredenciálu ale musím do infocentra za kostelem Nanebevzetí Pany Marie. Ani v jednom z kostelů kostele není ani noha.

Na oběd se stavuji v Bohémovně – to je místní pivovar. Kupodivu tam nejsem jediný naboso, ale číšníci už jsou asi zvyklí. Vaří tam fakt dobře, velké porce a po „lesní“ stravě chutná dvojnásob.

V místní drogerii pořizuji ještě suchý líh a repelent.

Paní na kase vypráví o své touze vyrazit na pouť, ale když jí pozvu, ať jde se mnou, tak se vymluví na pana vedoucího. Asi ještě nejsem dost přesvědčivý.

U mlýnů v Brandýse

jsem si dal malou labskou koupel a jak se tak povaluji ve stínu, najednou se na vodě objevilo snad 20 dětí na kajacích. Byly jako vodoměrky. Klouzaly po hladině a občas pod ní. Skoro každé udělalo eskymáka. V tomhle hicu fakt osvěžující. Koukal bych na ně do večera, ale jdu přeci do Santiaga! Kruci. Už takhle jsem propocený durch.

Z Brandýsa do Prahy vede cesta mezi poli s minimem stínu, ale už jsem na „oficiální“ Žitavské trase z Polska do Santiaga.

K večeru potkávám na začátku Prahy starší paní, co sbírá kopřivy. Jdeme kousek spolu a povídáme si, jak jinak, o putování a turistice.

Sotva jí stačím. Jsme jak ve Vesničko má středisková, kde pan Svěrák v roli malíře těžko drží krok s místní tetou. Pak se cestička dělí, loučíme se a já pokračuji na Vinoř.

Vinořský park a satalická bažantnice

Taková zákoutí bych v Praze nečekal. Stinný hustý lesík, čistý potok, skály. Není divu, že tu kromě svatojakubské cesty vede i naučná stezka.

Pomalu si hledám místo na přespání. Louka pod rybníkem Velká Obůrka vypadá lákavě, ale je sem moc vidět.

Zvažuji zaplavat si na Adama v rybníce, ale nechci se předvádět v dohledu místních vil. Naštěstí je ve splavu schované místečko jak na sprchu, tak na vyprání propocených věcí.

O kousek dál v prameni doplním vodu a mezi krásnými pískovcovými skalkami si stelu si pod převískem. Když si dělám večeři, začínají se objevovat místní párky, ale pecháček! Obsazeno!

Spí se mi báječně. Dalších 28 km za mnou.