Za kopečkem Francie. Via Gebennensis

Došel jsem na konec Via Jacobi. Poznáte, že jste vstoupili ze Švýcarska do Francie? To si pište že jo. Stejně jako když v Rozvadově přejedete hranici do Německa. Frantíci prostě mají na první pohled jiné priority.

42 den 24.9.2024

Loučení se Ženevou

V jídelně hostelu měli heslo, které mě pak věrně provázelo celou cestou. Coffe makes all possible. Jak jsem cítil že síla dochází, stačilo jedno pořádný kafe a motor hned naskočil!

Snažil jsem se nafutrovat na cestu, ale s lehounkými toasty a minimáslíčky to moc nešlo. Navíc tam vtrhla velká třída omladiny, kterou kantoři nechali dělat co chtěli.

Fakt zajímavý průřez stravovacími zvyklostmi – někteří si dali jen kopec Nutely, jiní zase tousty s masivní vrstvou jamu, ale připravené ovoce a zelenina zůstaly nedotčené.

Jak je možné, že při tomhle jídelníčku je ve Švýcarsku minimum obézních lidí? Jestli jsme potkal dva tlusťochy tak to bylo moc.

Čekání na svatého Petra

St. Piere je nádherná katedrála uprostřed města, bohužel pro veřejnost otevřená od 9:30. Mám tak zhruba 2 hodiny času. Nejdřív využívám přilehlé toalety – jsou opravdu na úrovni. Pak si zaskočím na nedalekou Terrasse Agrippa-d’Aubigné s krásným výhledem po Ženevě -dokonce je odtud vidět i vodotrysk na Ženevském jezeře.

Pak si sednu před katedrálu, dopisuji deníček a koukám pod ruce kameníkům co opravují kamenné vstupní schody. Fakt machři – dělají pomalu, tak jako si hrají ale najednou mají skoro třímetrový kamenný schod usazený a naprosto přesně. V tu samou chvíli jim přivážejí další. Před schody nemají železné zábrany jako u nás, ale jen lehké kovové držáky s červenobílými prkny. Jak přijede náklaďáček, jen dvě prkna sundají, šup šup a mají složeno. Všechno v klídku, ale rychle.

Pak zase z náměstíčka vyjíždí malá dodávka, řidič se při vyhýbání otře dveřmi o kamenný sloupek až odpadne kus lišty. Vyleze, žádné nadávání který vůl tam ten šutr dal, jen řekne „merde“ a jede dál. Přes dvířka ten krátký sloupek nemohl vidět, žádné drámo. Je vidět, že Ženevané mají pomalejší rozjezd.

Kolem deváté přichází kostelník a ukecám ho, aby mě pustil dřív dovnitř. Dá mi štempl, dokonce s datumem, a pak mám katedrálu sám pro sebe. Nádherná vznešená gotika a nejhranatější moderní varhany co jsem viděl.

Ovšem největší atrakcí je Calvínova židle i s podrobným životopisem. Mám chuť si ji vyzkoušet, ale varovné cedulky s kamerami kolem za takový nápad stanovují poměrně vysokou cenu. Nechci jít kvůli tomu zbytek cesty o hladu.

Pak udeří půle a do katedrály vtrhnou autobusy Japonců a dalších turistů, takže zdrhám.

Naštěstí z kopečka. Cestou si ještě v malé pekárničce fotím neuvěřitelné chlebíky – jeden bratru za 15 CHF. Škoda že obrázky sežrala cihla. Ono vůbec je na tohle Ženeva zajímavá. Spousta malých krámků s vyjímečnými potravinami. Kdyby na to byl budget, tak jen ochutnávám a ochutnávám. Taková malá záloha na Francii.

Ta už je kousek. Na poslední švýcarské vinici dostávám od pána velký hrozen skoro černého neuvěřitelně sladkého vína, přejdu můstek se dvěma sloupky kvůli cyklistům a je to tu! Francie!

První kroky po Francii

Do teď naprosto hladký švýcarský asfalt a vysekané příkopy nahrazují nahrubo opravené výtluky. Na silnici se válí zprohýbaná značka upozorňující na probíhající opravy. Někdo ji přejel a nechal tak. O kousek dál vidím na poli vysypaný sádrokarton a dlaždičky z nějaké rekonstrukce. Holt jiná země, jiný mrav.

Vstupuji na trasu ze Ženevy do La Puy en Valey pojmenovanou Via Gebennensis. Je součástí dálkové trasy GR65, která vede do Sant Port na hranicích se Španělskem. Stačí si pamatovat tohle číslo a neztratíte se.

Báječná je veliká cedule se všemi možnými francouzskými turistickými značkami a popisem, co která znamená v několika jazycích. Pokud je značení černě přeškrtnuté, tam ne! Jasné a přehledné.

Je u parkovišťátka, kde několik úsporně oděných slečen stopuje projíždějící.

Dárky od Cesty

Dávám si tam pauzu, protože na zemi je taková hromada čerstvě spadaných vlašských ořechů, že by se zbláznil i Willy Wonka.

Je vidět, že se tady sbírá něco úplně jiného. Tak se můžu královsky bavit pozorováním cvrkotu a ládovat se při tom oříšky.

O kousek dál v zatáčce nad železniční tratí dostávám druhý vstupní dárek – v trávě leží malý meloun! Oranžový vnitřek bez semínek, slaďounký a vyzrálý přesně akorát. Jo, tahle země stojí za návštěvu.

U nějaké fabriky docházím dvě dámy v nejlepších letech. A hned kam jdu odkud jsem a tak – byly z Chorvatska, žijí tu už několik let a moc hezky jsme si popovídali.

V Neydens v kostele získávám své první francouzské razítko. A před kostelem místo Pany Marie kohout! Tedy kamenný na sloupu, nějaký památník. A kokrhá z plna hrdla.

Značení je perfektní – malé červenobílé proužky a nad nimi modrý obdélníček se žlutou stylizovanou mušličkou. Docela jsem měl z francouzského značení obavu, ale je udělané velice hustě a poctivě.

Jen se mi ozývá bolavá hnátka. Trošku natekla, ale zatím to není na odpadnutí, jen nesmím stát.

V malé kapličce na kopci si tak zase dávám oddech. Užívám si výhled na drobný déšť v místech, kterými jsem prošel. Je to takový jemný závojíček, kropítko, co jede údolím. Na chviličku udělá krásnou duhu. Když o tom tak přemýšlím, viděl jsme duhu při každém vstupu do další země. Duhová brána do dalšího levelu 🙂

Do té kapličky jsem se musel po cca kilometru vrátit, protože jsem tu nechal po focení cihlu. Zřejmě mi tak Pán Bůh dával najevo, že už s ní bude definitivně konec, nicméně jí pořád ještě dávám šanci.

Konečně jsem zpátky v unii, T-mobil tu má partnera se slušným signálem a můžu si bezplatně kdykoli zavolat domů.

Za další vesnicí potkávám dalšího skoro krajana s postrojem na koně v ruce – mladý Polák tu pracuje už dva roky v dostihové stáji. Povídal by si, ale do kopce mu prostě při pajdání nestačím.

Naštěstí na louce vidím důvod k zastávce – nějaká dívenka, zjevně poutnice, si tam dává v pohodě dvacet. Baťoh pod hlavou, zuté botky a chrápe jak starý chlap. Což mě vede k otázce, kde dneska přespím. Rád bych kvůli hnátce někam pod střechu, i když je počasí docela dobré.

V Beamont u cesty vidím nápis Gíte d´etape, tak ji otestuji.

Francouzské gite (ubytovny)

Gité (džíté) je ve Francii cokoli k ubytování od malého hotelu přes seník až po privátní rekreační středisko. To co hledají poutníci na Svatojakubské cestě je právě Gíte d´ etape. Je dobré si tam předem zavolat a udělat rezervaci. Rezervaci si můžete udělat i emailem nebo SMS, ale obecně se Francouzům na cizojazyčné vzkazy nechce moc odpovídat, takže jsem se naučil pár frází a vždycky vše potvrzoval telefonicky.

Některé gíté provozují města a jsou levnější, pohybujete se od 10 do 25 EUR za noc. Většinu z nich ale provozují soukromníci jako příjemný vedlejšák. Ti nabízejí k přespání i jídlo a nejsou moc rádi, když má člověk vlastní zásoby. Tam počítejte minimálně 45 EUR za noc, ale je v tom večeře a snídaně, oboje většinou dobré a vydatné. Platí se vždy hotově!

Pak je ještě kategorie gite donativo, kde je na vás kolik dáte. Ty často provozuje nějaký církevní řád a využívají je hlavně mlaďoši, kteří jdou skoro bez peněz.

Tohle všechno jsme při vstupu do Francie nevěděl a poznával systémem pokus omyl. Někdy to byla sranda, někdy menší, ale karimatka se spacákem a tarp vše jistily.

Gíte v Beamont

Tahle je krásně domácká. Červená pavláčka k hlavním dveřím, velká společná kuchyně a spaní v podkroví. Zvoním, nikde nikdo. Pak si všimnu malého telefonního čísla na dveřích a paní domácí se vynořuje z protějšího domku.

Boty nechat venku, voní jak uleželý romadůr. Batoh si mohu vzít dovnitř, počkáme ještě na dva lidi a bude večeře. Paráda, říkám si. Dám si sprchu, udělám dole čaj a koukám do poutnické literatury které je tam kopa. Když sedím s hnátkou nahoře, nebolí.

Za chvíli přišla poutnice Irin. Je ze Švýcarska, má právě po maturitě a vyrazila za zkušenostmi. Vyzkoušet svoji samostatnost, školní francouštinu a tak. Má výbavičku epes rádes. Lehounké prodyšné goretexové boty, prima baťoh a neprofučku. Že s rodiči často chodila po horách. Chystá se spát po gites kvůli bezpečnosti, přeci jen samotná mladá holka v cizí zemi a tak. Povídáme si o švýcarských zvláštnostech, kterých jsem si tedy nasbíral kýbl, pokud moje angličtina stačí.

Pak se k nám přidává paní domácí Anne Marie. Přinesla lehkou večeři -těstoviny se zeleninovou směsí, salát a vynikající ořechový chleba. Do Francie přišla z Norska, a to doslova. Holky postupně přecházejí do francouštiny a já se sbírám do postele.

Díky rannímu zdržení jsme ušel jen necelých 20 km

Zítra Savojskem do Chaumont