Příbram – zřícenina hradu Třemšín. Nocleh v boudě

Jinou rusálku než tu promoklou zpod Cukráku jsem neviděl a to cesta vedla podél jezírka, ke kterému umístil Antonín Dvořák svoji slavnou operu. I když možná kdybych tam šel o půlnoci, kdo ví? Takhle mířím rovnou ke hradu Třemšínu.

7 den 21.8.2024 Příbram -Třemšín

Nové boty šlapou skoro samy, je to opravdu rozdíl. Za nějakou chvilku vidím v lese branku s výstražnou cedulkou: Je-li zavřeno -běžte okolo.

Vysoká u Příbramě Památník Antonína Dvořáka

Prošel jsem brankou v drátěném plotě a pokračuji hezkým anglickým parkem k jezírku před žlutobílou budovou. Památník Antonína Dvořáka. Jsme před ní asi čtyři, jdeme dovnitř, nikde nikdo. Tak nakouknu do první expozice-zase nikdo. Už je nám to podezřelé. Dostali jsme se k proskleným dveřím, na druhém konci místnosti kolem stolu sedí zjevně personál památníku.

Zrovna tam měli nějakou poradu a návštěv si nevšímali. Postávali jsme před otevřenými dveřmi, významně pokašlávali, pak i klepali a nic. Radili se a radili, štempla tedy nemám. Snad příště.

Zahrada kolem je kouzelná, jen Rusalčino jezírko by chtělo vyčistit.

Kdyby se z něj vynořila teď, tak bude princ půlku opery zpívat o tom, jak z rusalky oškraboval žabinec.

Dárky cesty

Za Strýčkovem mě starší pán ve své škodověnce nabízí svezení. Opravdu mě mrzí, že musím odmítnout.

V Nesvačilech si říkám mladé paní o vodu a dostávám navíc ke svačině prima rajče! Bavila se přes plot s kamarádkou cyklistkou a byly překvapené, že jim kolem baráku vede svatojakubská cesta. Hned si vzpomněly, že jejich známí ji vlastně taky šli, ale ne z Čech. Tyhle dárky Cesty mě fakt těší.

Rožmitál pod Třemšínem

Odpoledne jsem neodolal a vykoupal se v Rožmitále pod Třemšínem. Napravo Sadonický rybník se skákajícími kapry, nalevo čisťounké koupaliště -račte si vybrat.

V místním Infocentru mi paní do kredenciálu otiskuje nádherné razítko s Johanou z Rožmitálu. Vůbec mi neseplo, že si vzala Jiříka z Poděbrad. Takže skoro sousedka.

Ještě mi doporučuje hospodu New romance na okraji Podzámeckého rybníka. Díky za tip! Dávají tu porce jak pro slona a vynikající jídlo! Slečny mě zaparkovaly hned u zásuvky, takže zase dobíjím mobil. Konečně jsem přišel na to, jak v něm přepnu mapy.cz do offline režimu a už snad chvíli vydrží.

Ještě obejdu místní zámek a stoupám hezky pomalu na Třemšín. Po vydatném obědě bych ocenil spíš kárku než baťoh na zádech.

A hele, přání splněno. Z kopce proti mě jede starší paní s kárkou, kde má snad 20 litrů vody. Že prý ze zázračné studánky.

Jakmile se vody napiju, nebudu potřebovat tu kárku. Když podle jejích instrukcí zkouším studánku najít, zakufruju a raději se vracím zpátky na značku.

Na zřícenině hradu Třemšín

Hlídá tu prý lesní mužíček ukryté poklady. Dostane ho jen ten, kdo si přijde úplně tiše na Velký pátek. To jsem prošvihl, ale mohu obdivovat nádherný výhled. Fouká hodně hodně hodně svěží vítr.

Původně jsem chtěl na hradě přespat, ale nenašel jsem místečko za větrem. Zjevně jsem nebyl první, koho to napadlo, protože na zborcené hradbě visí mezi stromy protržená hamaka. To musela být rána, jestli dotyčný prohučel až dolů mezi šutry. Lehounký letní spacák má i svoje nevýhody, jak je cítit.

Odmítám klepat celou noc kosu a skoro za tmy se vracím k „boudě“. To je nocležna ve tvaru kaple, kterou precizně opravil státní lesní podnik.

Potkávám se tam s velebným pánem z Prahy, který dokonce zná našeho pana vikáře. Svět je vesnice. Než se venku u křížku domodlí, je tma. Uvnitř je oproti venku teploučko, ale dlaždice podlahy tlačí i přes karimatku.

Na to se ještě dá zvyknout. Na co se zvyknout nedá, je opravdu příšerné chrápání spolunocležníka, které klenba ještě zesiluje. Plus je, že ozvěna budí i jeho, takže mám vždycky pár vteřin na usnutí. Ráno si povídáme- jde také svatojakubskou pouť, ale letos jen českou část.

Dneska je to za třicet kilometrů