Zlatý hřeb Camina de Santiago. Nosa Señora da barca v Muxia. Quintans – Fisterra

Stokrát ujdi den za dnem 35 kilometrů a jsi z Poděbrad na konci země – finis terra. Cítím, že teprve dneska se naplní cíl mého putování. Tady na Costa da Morte, pobřeží smrti. Jako když mniši z hory Hiei v Japonsku uběhnou 100 dní po sobě každý den maraton. Jen bez povinnosti spáchat sebevraždu když už nemůžu.

100 den pouti 21.11.2024  Quintans – Fisterra

Ranní starty za tmy mají něco do sebe. Hlavně zrychlují krok. První co z další vesničky míjím je hřbitov s kostelem San Martiño.

Fakt, krásný, romantický a a a už jsem pryč, jakmile se ozvou psi.

O kousek dál stojí nejdelší panareo (sýpka), jaké jsem zatím v Galicii viděl. Na délku má snad 50 metrů, ve tmě se vzdálenost špatně odhaduje. Sem se musí vejít kukuřice z půlky kraje. Perfektně sestavené ze žulových kvádrů, rovné jako když střihne. Mistrovská práce.

Jak vylezu na kopeček, začne pěkně foukat. Borovice a eukalypty mávají korunami jak děcka mávátkama na prvního máje.

Čelovka na cestičce odhaluji spousty svítících stříbrných „rybiček“ -to se lesknou dlouhé eukalyptové lístky. Stříbrný rub lístků pokrývají drobné kapky rosy nebo silice. Právě ty odrážejí světlo. Na cestu padají i spousty eukalyptových „medůzek“. Raději jdu potmě. I kdybych padající větev náhodou uviděl, stejně se jí nevyhnu, takže se soustředím na rychlejší chůzi. Díky tomu vidím Muxia (čti muchía) už kolem deváté.

Muxia

Městečko postavili na úzké kamenné kose, takovém poloostrovu vystrčeném do oceánu. Vítr už při vstupu ukazuje svou sílu.

Z malé pláže bere písek a fouká ho přes dřevěný chodník na silnici. Tu se malý bagřík pokouší vyčistit. Jenže jak nabere lžíci písku a vysýpá ji na pláž, šikulka vítr písek sebere ještě ve vzduchu a odnese ho zpátky na silnici. Jen do širšího pruhu. Poněkud donkichotské, neníliž pravda, milý Sancho? Ale bagrista se jen tak nevzdává a pokračuje v marné práci.

Na mořské kolonádě zapadnu do prvního otevřeného baru. To je úleva! To je ten správný pohled na svět -z tepla a espresem u ruky koukat na ty nešťastníky venku. Tak se k nim jdu připojit, protože proslulý kostel Panny Marie je na samé špičce polostrova. Hned vedle pomníku dobrovolníkům, kteří čistili pobřeží od ropy po ztroskotání tankeru Prestige.

Svah pode silnicí pokrývají kaly.

Tedy kytky, ne produkt z čistírny odpadních vod. Tmavě zelené listy a bílé kalichy pokrývají zem nad rozbouřeným mořem. Mezi nimi rezavé kapradí, spousta drobných kvítků a ohromné balvany. Jako by si příroda chystala kytici na ohromnou svatbu. Místy jich je úplně bílo, jak nevěstin závoj.

Santuario de la Virgen de la Barca. Dokončení Camina.

Podle pověsti sem připlula Panna Maria v kamenné loďce, aby povzbudila odvahu Sv. Jakuba Maurobijce v jeho počínání. Je to velmi magické místo. Obrovským balvanům různých tvarů na pobřeží, pod které se vejde dospělý člověk, zůstala část její síly, protože mají být pozůstatky její loďky.

Nejznámější jsou kmitavý kámen (Pedra de Abalar), Ledvinový kámen (Pedra dos Cadrís), Kámen milenců (Pedra dos Namorados) a Kormidelní kámen (Pedra do Temón).

Kostel v roce 2013 téměř úplně vyhořel a tak je vnitřní vybavení na španělský poutní kostel velmi skromné. Povedlo se zachránit jen boční oltář Sv. Jakuba. Jak symbolické.

I kdybych před kostelem chtěl něco říct, vítr a slaná tříšť by všechna slova odnesly. O balvany pod kostelem se tříští s rachotem snad pětimetrové vlny.

Zlatý hřeb pouti

Přes to najednou cítím, že tohle místo, tenhle bod je opravdový konec mé pouti. Stojím tu prostovlasý, protože vítr by každý klobouk odnesl. Tvář mám mokrou od slané mořské vody a procházím v duchu těch tři a půl tisíce kilometrů sem.

Jdu si sednout do kostela. Vítá mě Nosa Señora da barca. Opravdu stojí na oltáři i s Ježíškem na malé lodičce. Nadnášejí ji andělé. Klečí před ní svatý Jakub.

Tak jako se v katedrále Sv. Jakuba dalo přijít zezadu k jeho soše na oltáři, dá se to i tady. Je tu malá kaplička k rozjímání a mě se uvolňuje celá hora vděčnosti.

• Děkuji Bohu že jsem se sem dostal ve zdraví.
• Děkuji za Zuzku a všechny doma, že jsem vůbec mohl takovou pouť jít.
• Děkuji všem lidem jednotlivě na celé pouti, kteří mi pomáhali ať už s noclehem nebo jinak
• Vzpomínám na mámu, která ráda chodila. Té by se tahle pouť moc líbila. Táta by možná nějaké krátké Camino dal ještě taky.
• Přeju všem živým bytostem štěstí a lásku, ať už jsem je viděl nebo ne.

Slzy mi tečou po tvářích. Cítím ohromnou vyrovnanost. To, co jsem očekával u Sv. Jakuba, přišlo tady bez očekávání. Jako dar.

Po dlouhém čase matně vnímám, že okolo přešlo pár lidí a začínám se pomalu sbírat. Ve stánku se suvenýry o patro níž si koupím malou kartičku s obrázkem Nosa Señora da barca (Naší paní z bárky) na památku. Nechám si orazit kredenciál.

Razítko nese nápis:“ Fin da prolongacion do camiño“ neboli Konec prodloužené cesty.

Jdu se poprat s větrem na zbylé cestě. Potřebuji doplnit nějaké jídlo. Vlezu do minikrámku a dám si hned u vchodu šílenou ránu do hlavy o futro. Jo, zpátky na zem, vole. Párkrát se oklepu, udělám brrrrrr, systémy zase naskočí.

Paní prodavačka neví jestli se má smát nebo volat záchranku. Vezmu bagetu, máslo, sýry a plátky šunky. To mi bude do Fisterry stačit, počítám.

Další cesta vede po druhé straně poloostrova, na kterém Muxia stojí. Vítr je tu pokud možno ještě zuřivější. Je docela únavné se s ním prát, ale i to k cestě patří.

Vyškrábu se zpátky do kopců nad Muxia. Je tu krásná široká cesta, relativní závětří a stovky větrníků.

Hluk a infrazvuk z větrných elektráren

V tomhle větru jedou na plný koule. Základem je hluboké vrčení turbín. Vzduch se úplně chvěje, jako když je poblíž proudové letadlo..

Jakmile se k nějaké větrné elektrárně cesta přiblíží, tedy na cca sto metrů, přidá se ještě přerušované svištění lopatek. Věřím že vítr tenhle zvuk nese na desítky kilometrů. Úplně přehluší šumění stromů.

Sem by měli přijet všichni, kteří chtějí něco podobného stavět u nás. I jejich oponenti. Tady je to správné místo na rozhodnutí.

Dokonce už i soudy přiznávají odškodnění lidem, kterým hluboký zvuk poškodil psychiku nebo fyzické zdraví. Ani krávy a koně nahoře na hřebenech se u větrníků nezdržovaly a to tam vypadala tráva zelenější. Koukám abych měl tenhle kus cesty rychle za sebou. Kupodivu proti mě teď chodí docela dost poutníků, kteří asi ráno vyrazili z Fisterry.

Větrníků se definitivně zbavím po deseti kilometrech ve Frixe. Na malé zastávce si dám svačinu a pro změnu začíná pršet. Takže hurá do pláštěnky. Kombinace nízkého tlaku a kopečků mi dneska nedělá dobře. Cítím se vycucaný jako švetka.

Trošku jsem spoléhal na pořádné jídlo v Lires, kde je snad pět hospod. Některé zvenku velmi malebné, jiné extra pro poutníky, ale hlavně všechny zavřené. Buďto siesta nebo po sezóně. Takže hurá podle potoka dál.

V Casterxe, tak dvě hodinky před Finisterrou toho už mám opravdu plný brejle. V táhlém kopci vidím nalevo šipku ze svatojakubských mušliček do otevřené chajdy.

Že by občerstvovna? No jo. Tak trochu to vypadá, že tu i někdo bydlí. Hned mě přijde přivítat nádherná siamka. Skoro mi i to kafe nalila. Dám si k němu ještě pár krajíců s máslem a domácí jahodovou marmeládou. Kočinda se nechá celou dobu drbat a hladit. Ještě si natáhnu nepromokavé nohavice a mohu zase vyrazit. Jen pod talířkem nechávám pár EUR, kdybych opravdu vlezl někomu do obýváku. Přejdu poslední hřeben a jdu vesničkami před Fisterra

Hipík v San Martiño de Abaixo

Před baráčkem vidím pod Panenkou Marií na židličce pár jablek a razítko. Neodolatelná kombinace. Jak vytáhuju kredenciál, vyleze z baráku starší chlápek v nasrávačkách a „Pojď na kafe, muchacho“. No tak jo, proč ne. Už měl v kuchyni jednoho Itala, co zrovna na pánvi dělal nějaké bio brambory.

Pan domácí má dlouhé vlasy stažené šátkem smotaným do pásky, za něj zastrčenou malou kytku. Prototyp hipíka. Nabízí mi ke kafi jointa, zůstávám u sušenek a oba koukáme na Itala. Odborně mává pánví, ale nějak se mu to pálí. Tak ji odloží a odskočí si pro další koření.

V ten moment na mě borec mrkne, vytáhne další pánev s osmaženou cibulkou, kousky choriza a brambory, nechá ji rozehřát, přidal pár kousků sýra a otisknul do toho dvě půlky rozříznuté bagety.

Oboje mi sešoupne na talíř a dej si! Tak se ptám kde má on? Jen mávne rukou, zapálí si toho jointa a má radost jak mi chutná. Pak mi ještě ukáže obrovský obraz Panny Marie nad postelí, ta že ho prý ochrání před následky kouření trávy a protože koná dobré skutky jako nakrmení hladových poutníků, nebojí se pekla nic. Loučíme se jako nejlepší kámoši. Moc děkuju, to jídlo bylo prostě fantastico!

Jak jsem se u něj načuchal trávy, tak jedu jak naspídovaná myš. Už mi nevadí ani déšť a nízký tlak. Cesta mi zase dala dáreček.

Albergue O Encontro Fisterra

Když jsem obvolával albergeues ve Fisteře, byli první kde mi to zvedli. Jinak po městě je útulků jak naseto. Tady jsem zase sám. I když hned přes ulici mají skoro plno a mávají na mě, ať se přidám.

Původně jsem se chtěl jít na Cabo da Fisterra kochat západem slunce, ale kdyby opravdu zapadlo do tohohle deště, tak pro páru nebude týden vidět vůbec nic. Na ráno slibuje předpověď azuro, tak se na ni spolehnu.

Vyplatilo se mi dávat kousek igelitu jako krytku na konektor mobilu. Mám ho celý mokrý a zespoda olepený cukrem, který se mi asi vysypal do kapsy. Jinak by byl tenhle humus v konektoru a mobil už nikdy nenabiju.

Na příští cestu si musím sehnat kryt jaký měla ta holka z nejkrásnější pláže Vega. Kryt písku a moři vzdorný.

Udělám si pořádný hrnek čaje a zalezu pod dvě deky do pelechu. Je tu opravdu nějaká zima. Poslední šlapací etapa byla za 39 kilometrů. A dokázal jsem to. Za sto dní spím tam, kde končí země – finis terra. Boží.