Zarautz – Markina-Xemein. Krásné výhledy, noční Štrachal a drsný závěr etapy

Jeden ze spolunocležníků se ukázal být Štrachal. Přišel vrávoravě po desáté, svítil si mobilem a začal vytahovat z batohu různé věci zabalené v šustivém igelitu. Občas něco upustil a polohlasně si zanadával. To samé zopakoval kolem páté, kdy k tomu mlátil dveřmi od koupelny. Fakt dáreček

79 den pouti 31.10.2024  Zarautz – Markina-Xemeingo

Ještě hodinku si poležím, sliboval jsem si. Vyšlo to na půl sedmou. Mám alespoň čas na pořádnou snídani -míchaná vajíčka, bagetu s máslem a rajčátka s paprikou. Jídlo se nese nejlépe v žaludku.

Počasíčko dneska bude jedna báseň. Ono vůbec od chvíle kdy jdu po pobřeží je moc hezky. Přes den kolem dvaceti stupňů a když ne azuro, tak jen lehce pod mrakem.

Zarautz procházím kus po pláži, pak kolem krásné zvonice a už funím do prvního kopce. Ty výšlapy jsou brutální -rovinka, rovinka, pak tři sta metrů skoro kolmo nahoru a zase rovinka po hřebeni. Výhledy jsou úžasné. Doprava na moře, vlevo vnitrozemské kopečky a bílá kulatá vyhlídka Vista Alegreko Torreoia. Vinice, keře s krásnými modrými nebo bílými květy.

Nejsem sám, kdo si užívá krásné ráno.

V eukalyptovém lese docházím malého myslivečka, co sotva flintu nese. Ne zavěšenou, zlomenou a vybitou, ale v polorozepnutém futrálku na rameni a nabitou. Když je padesát metrů za mnou tak najednou děsná prda -borec po něčem vypálil. Málem jsem měl hnědý poplach. Určitě to ten pacholek udělal schválně.

Před desátou cupity dupity ze střechy dolů a jsem u vody v Zumaia.

Zumaia

Obejdu kotviště jachet, přes mostek a otevřené Oficina de turismo. Paní bouchne razítko, zapíše si dalšího Čecha do statistik a pokračuji kolem kašny, kde stále ještě čeká bronzová hospodyňka, až jí nateče plné vědro vody. Ruku v bok, druhou se opírá o kašnua myslí si na svoje věci.

Místní kostel San Pedro pro změnu zavřený, ale hlavní vchod se dal obejít přes dlouhou zamřížovanou verandu a sakristii.

Byli tam řemeslníci, ale nevadím jim a můžu se podívat dovnitř. Jenže jak zasekávají nějaký kabel do pískovcových bloků, tak to není zrovna k nějakému usebrání.

Raději vydusávám další kopec ke kapličce nad silnicí. Zastavuje u ní docela dost aut. Vidím vstupovat pár ženských, je otevřená.

Ermita De Nuestra Señora De Arritokieta

Strašně se mi líbí názvy mariánských kapliček – jak jí něžně říkají Naše paní z Arritokieta, de Itziar, de Barca a tak. Je v tom jak sounáležitost, tak i určitá hrdost a ztotožnění. Často stojí s rukama pozvednutýma k objetí. Chce k sobě přivinout každého, kdo o to stojí.

Tady chová krásně ušatého Ježíška a v druhé ruce má chrastítko. Na vedlejší stěně Kristus odevzdaně visí na kříži, ovšem ti dva lumpové po levici a pravici, které na kříže jen přivázali, ti se kroutí jak hadi a marně hledají pohodlnější pozici.

Nad kapličkou kamenný rozcestník – do Santiaga už jen 763 kilometrů. Utíká to, jak padla tisícovka. I značení se vylepšilo a ustálilo. Už to není taková divočina jako nad Irún. Cesty široké s uválcovaným štěrkem. Jen stoupáky bývají horší.

U kapliček a kostelů sice záchody nejsou pravidlem jako ve Francii, ale skoro vždycky je voda. Dobrá a čerstvá. Myslím že v létě, kdy tu bývá i 35 stupňů zachraňuje životy.

Kolem jedné se stavuji v kostele de Nuestra Señora de Itziar. Malé městečko. V kostelíku mají nádherný oltář připomínající plachetnici a pár děkovných modelů plachetnic také od stropu visí.

Krásný špek na mě kouká z rohu pod oknem – chrlič ve tvaru prasete! Srandista sochař.

Trochu se mění vegetace. U plotu jim roste nádherný barvínek. Nad městečkem je najednou plná cesta červených ostnatých kuliček. Planika obecná mi říkají google lens. Prý jedlá. No testovat to nebudu. O kus krásné cedry a eukalypty. Malé, velké. Jejich vůně se mísí s vůní moře a pískovce. Nádherná vůně. Ta kdyby se dala strčit do lahviček!

Agroturismo Erlete Goikoa

U cesty míjím malé vinice, stádečko ovcí a pak šipka Agroturismo Erlete Goikoa. Krásný albergue, tady by mohlo být razítko! Tak ťukám u dveří, otevře mi malá holčička a že někoho zavolá. Zavolala na mě bráchu – asi desetiletého. Ten mi důležitě sděluje, že tohle je privátní vchod, ať obejdu barák, tak je u Sv. Jakubu ten správný. No tak jo. Další zavřené dveře -ťukám -ti dva uličníci to oběhli vnitřkem a klučina mě důležitě vítá. A jestli chci ubytovat. Tak anglicky vysvětluji, že jenom štempl. „Venga a la recepción, señor“, rozumím recepci a opravdu mi do kredenciálu lupne razítko. A hned dostanu letáček, kdybych šel zase kolem Šikulka.

Deba

Etapové město svatojakubské cesty, ale dnes jen procházím, protože všude zavřeno – fiesta. V jediném baru si dám espreso a něco jako sladký puding ve tvaru dortíku. Energii už potřebuji. Zase stoupák rovnou nahoru a zahýbám od moře do vnitrozemí. Modré výhledy na moře vystřídaly žluté hlodašové stráně. A všude přítomná vůně eukalyptů. Svítí do nich sluníčko a přímo cítím, jak mi eukalyptová silice roztahuje plíce.

U Ermita del Calvario chvilku posedím. Mám takový ošklivý dojem, že jsem to dneska časově prokoučoval. Když se kolem šesté začíná stmívat, zbývá mi ještě dvanáct kilometrů, tedy něco přes dvě hodiny chůze. Tak si alespoň vychutnám západ slunce a pak nasazuji čelovku. Ještě že tu kolem nežijí velké šelmy jako medvědi, utěšuji se. A supi v noci nelítají, tak o co jde? Cesta je pěkná ……….

Jenže pak musím odbočit doleva do lesa na závěrečný sestup. Dokonce tu natáhli tlustý provaz jako zábradlí! Cesta zmizela pod nánosem bahna, jak tu po nedávných deštích ujel svah. Holí sonduji hloubku při každém kroku a nadávám jako špaček. Tfuj, tfuj, tfuj, ošklivé 3 kilometry.

Markina-Xemein

Je po osmé, ale skoro se prodírám ulicemi plných dětí. Slaví něco jako předvečer dušiček  Fiesta de Todos los Santos, tak koledují a dostávají sladkosti. Na náměstí zpívá moc hezky sbor. Hledám albergue – má být v bývalém klášteře. Chodím kolem jako pešek, až se nakonec zeptám. Ochotný Španěl mě téměř za ruku dovede až ke dveřím – „Gracia, señor y bueno noche“.

Albergue de peregrinos Convento del Carmen

Projdu dlouhé chodby a už mě vítá správce. Zout a jdeme na papíry. Jeho pejsek mi čuchne k nohám a lehne si raději na opačný konec místnosti. Pomáhá mu ještě mladý Polák, který zjevně částečně ovládá španělštinu, takže tlumočí. Nafasuji papírové prostěradlo a povlak na polštář, strčím do bedýnky 10 EUR pro dobrovolníky a jdu si dát malou večeři. Varná konvice a čaje jsou volně k dispozici. Stejně tak sladkosti, pro které se každou chvíli objeví skupina děcek.

Chvíli klábosím s tím Polákem, až nás šéf vyžene do ložnice a sám vyráží na fiestu. Dám ještě sprchu a jdu se natáhnout. Postele tu jsou oddělené dřevotřískovými deskami, takže mám určité soukromí a dneska žádný Šramotil! Paráda.

Utratil jsme asi 20 EUR a ušel 48 kilometrů. Zítra musím lépe plánovat -příchody kolem páté.