Za bouřky do basy v Kaisheim. Rennertschofen-Donauwörth

Okolo páté začala bouřka jako blázen, nicméně v sedm už pršelo „o něco“ méně, tak vyrážím. Testuji novou pláštěnku – spíš nic než moc. Jak je tenounká, tak se lepí všude možně. Přes kapuci není pořádně vidět. Asi dělám něco blbě.

20 den pouti 2.9.2024 Rennertschofen-Donauwörth

Jak nevidím, tak kufruju. Zašel jsem si asi 4 kiláky ani nevím jak.

Potkávám auto kolegyně z Hyly, má krásné polepy. Nakonec najdu malou kapličku u cesty a přečkávám v ní nejhorší slejvák, protože bouřka se vrátila v plné síle. Dneska musím najít něco na usušení, protože mám mokré skoro všechno od bot až nahoru.

Kaisheim

Cesta připomíná Smolíčka Pacholíčka, jak volal: „přes hory přes doly mé zlaté parohy“, jen ty kopečky jsou menší, takže spíš „přes horky a dolky „, většinou lesem.

Svatojakubské mušle jsou dokonce i na ptačích budkách hezky vysoko na stromech. Z nějakého důvodu jsou cesty lesem rovné jak pravítko, klidně i 5 kilometrů v kuse. Po polích naopak kličkují jako zajíci.

Prvně jsem viděl pohankové pole. Doma ji znám jen s pytlíku, tady zrovna kvetla.

Kaisheim basa

Ze samotného Kaisheimu je vidět nejdřív špička kostela, až pak vylezou budovy kolem. Na faru nebo klášter mají dost vysoké hladké zdi, jediné okénko u velké kovové brány vypadalo dost neprůstřelně. Aby ne , když je to basa. Razítka mi hoši nedali, ale poslali mě o kus dál do kostela. Dostal jsem jen upozornění o zákazu focení.

Samotný kostel Nanebevzetí Pany Marie je nádherná stavba. Zevnitř mi připomínala rannou gotiku. Jak si tam sedím a medituji, najednou slyším šramocení někde nahoře.

Nečekaný varhanní koncert

Přišel varhaník a začal hrát. Nejdříve si projel nějaké skladby na mši a pak se pustil do koncertování. Naprostá nádhera. Celý kostel se rozezvučel s varhanami a když nakonec spustil Ave Maria, tak jsem brečel jako želva.

Vydržel bych sedět ještě dlouho, ale chci dneska dojít do Donauwörth. Cestou si říkám u postaršího Němce o vodu a mažu dál.

Donauwörth

Navečer už jsem v Donauwörth, ale místní pilgrim herberge je plný.

Tak se rozhodnu oslavit konec Ostbaeyrische Jakobsweg a poctím svojí návštěvou Parkhotel Panorama na kopci. Dělá čest svému jménu – vyhlídka je náramná, ale ty prachy! Ještě že je na pokoji všechno včetně fénu, takže suším boty a přepírám vše co jde. Trochu mě děsí nohy – jak byly celý den v mokrém, tam smrdí jak od mrtvoly a mám malé puchýře pod prsty. Výměna ponožek po dešti tedy nijak nepomohla.

Legrace byla, když jsem vplul ve svých božíhodových kostkovaných lezeckých kalhotách a kristuskách do jídelny na večeři. Ne že by ostatní měli velkou večerní, ale moc daleko k tomu nebylo. Číšnice mě usadila u stolečku s velkolepým výhledem na zapadající slunce nad městem. Objednal jsem si něco typicky místního – přinesla řízek s hranolky! Ani jsem neměl sílu se smát.

V Donauwörth končí Ostbaeyrische Jakobsweg – východobavorská svatojakubská cesta. Pokračuje se trošku doprava na Ulm a dál na Konstanz nebo víc doleva po Schwäbischer Jakobusweg na Augsburg a Bregenz. Obě trasy končí u Bodamského jezera. Cestou jsem pořád zvažoval pro a proti jednotlivých tras, až mi došla baterka v cihle. Na pokoji nemám wi-fi! To je neštěstí, to je neštěstí.

Ušel jsem 36 km.