Za bouřky do basy v Kaisheim. Rennertschofen-Donauwörth

Okolo páté začala bouřka jako blázen, nicméně v sedm už pršelo „o něco“ méně, tak vyrážím. Testuji novou pláštěnku – spíš nic než moc. Jak je tenounká, tak se lepí všude možně. Přes kapuci není pořádně vidět. Asi dělám něco blbě.

20 den pouti 2.9.2024 Rennertschofen-Donauwörth

Jak nevidím, tak kufruju. Zašel jsem si asi 4 kiláky ani nevím jak.

Potkávám auto kolegyně z Hyly, má krásné polepy. Nakonec najdu malou kapličku u cesty a přečkávám v ní nejhorší slejvák, protože bouřka se vrátila v plné síle. Dneska musím najít něco na usušení, protože mám mokré skoro všechno od bot až nahoru.

Kaisheim

Cesta připomíná Smolíčka Pacholíčka, jak volal: „přes hory přes doly mé zlaté parohy“, jen ty kopečky jsou menší, takže spíš „přes horky a dolky „, většinou lesem.

Svatojakubské mušle jsou dokonce i na ptačích budkách hezky vysoko na stromech. Z nějakého důvodu jsou cesty lesem rovné jak pravítko, klidně i 5 kilometrů v kuse. Po polích naopak kličkují jako zajíci.

Prvně jsem viděl pohankové pole. Doma ji znám jen s pytlíku, tady zrovna kvetla.

Kaisheim basa

Ze samotného Kaisheimu je vidět nejdřív špička kostela, až pak vylezou budovy kolem. Na faru nebo klášter mají dost vysoké hladké zdi, jediné okénko u velké kovové brány vypadalo dost neprůstřelně. Aby ne , když je to basa. Razítka mi hoši nedali, ale poslali mě o kus dál do kostela. Dostal jsem jen upozornění o zákazu focení.

Samotný kostel Nanebevzetí Pany Marie je nádherná stavba. Zevnitř mi připomínala rannou gotiku. Jak si tam sedím a medituji, najednou slyším šramocení někde nahoře.

Nečekaný varhanní koncert

Přišel varhaník a začal hrát. Nejdříve si projel nějaké skladby na mši a pak se pustil do koncertování. Naprostá nádhera. Celý kostel se rozezvučel s varhanami a když nakonec spustil Ave Maria, tak jsem brečel jako želva.

Vydržel bych sedět ještě dlouho, ale chci dneska dojít do Donauwörth. Cestou si říkám u postaršího Němce o vodu a mažu dál.

Donauwörth

Navečer už jsem v Donauwörth, ale místní pilgrim herberge je plný.

Tak se rozhodnu oslavit konec Ostbaeyrische Jakobsweg a poctím svojí návštěvou Parkhotel Panorama na kopci. Dělá čest svému jménu – vyhlídka je náramná, ale ty prachy! Ještě že je na pokoji všechno včetně fénu, takže suším boty a přepírám vše co jde. Trochu mě děsí nohy – jak byly celý den v mokrém, tam smrdí jak od mrtvoly a mám malé puchýře pod prsty. Výměna ponožek po dešti tedy nijak nepomohla.

Legrace byla, když jsem vplul ve svých božíhodových kostkovaných lezeckých kalhotách do jídelny na večeři. ně že by ostatní měli velkou večerní, ale moc daleko k tomu nebylo. Číšnice mě usadila u stolečku s velkolepým výhledem na zapadající slunce nad městem. Objednal jsem si něco typicky místního – přinesla řízek s hranolky! Ani jsem neměl sílu se smát.

V Donauwörth končí Ostbaeyrische Jakobsweg – východobavorská svatojakubská cesta. Pokračuje se trošku doprava na Ulm a dál na Konstanz nebo víc doleva po Schwäbischer Jakobusweg na Augsburg a Bregenz. Obě trasy končí u Bodamského jezera. Cestou jsem pořád zvažoval pro a proti jednotlivých tras, až mi došla baterka v cihle. Na pokoji nemám wi-fi! To je neštěstí, to je neštěstí.

Ušel jsem 36 km.