Z kraje oblázků do kraje sopek

Ráno je tma, mlha a drobně prší. Teplota pár stupňů nad nulou. Počasí k delší procházce jak dělané. Němčouři po včerejšku ještě zařezávají, tak si sám ohřeju připravené vločky, dám čajík a vyrážím. Blahořečím reflexnímu obalu na baťohu, protože auta se mi na úzké silnici vyhýbají z dálky. Je to také dárek Cesty – našel jsem ho na silnici za vzdušným mostem v Sigriswil

52 den pouti 4.10.2024 Riotord – Araules

Cedule ukazují napravo k památníku sestřelených letců ze druhé světové války. Ne že by se už rozednívalo, spíš tak jako začíná být trochu líp vidět. Neriskuji tedy, že bych nemusel trefit zpátky na trasu svatojakubské cesty. Spíš v rámci bolavé hnátky upaluju, abych nezmrznul.

Podle mapy v gítés mám jít z kopce, ale je to spíš hřebenovka. Kolem se střídají smrkové lesy a pastviny. Objevují se první auta houbařů. Všichni chodí v lese v reflexních vestách, některým dokonce blikají hole. Tentokrát mají velké koše a sbírají „opravdové“ houby, nejenom stročky.

Jak přibývá den, přibývají i auta na krajnicích. Dají se krásně rozpoznat auta střelců a houbařů. Myslivci mívají vzadu plechové bedny na úlovky. Jako ji měl inspektor Trochta na Evžena ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný.

Podle množství mysliveckých aut si tady zvěř musí šlapat po hlavě, ale nevidím ani zajíčka. Jen se rozléhají rány po lese.

Montfaucon-en-Velay

Krásné kamenné městečko se objevilo po cca 15 kilometrech. Zapluji do první kavárny. Čerstvé croissanty , espresso a razítko! Když kavárník vidí jak si libuju, dá mi na účet podniku ještě jedno. Je před polednem, chci se zastavit ještě v kostele. V prvním zrovna slouží mši pro babičky.

O kus dál je kostel Notre Dame s naprosto úžasnými vlámskými středověkými obrazy dvanácti měsíců. Nejlepší je Září – na něm mordují zloděje hroznů z vinic. Je jasné, čeho si tu cení nejvíc.

Oltář je jako z cukru – bílého italského mramoru. Krásný až srdce usedá. A ta socha Panna Marie! Jakoby si chtěla povídat.

Notre Dame

Dlouho jsem si myslel, že chrám tohoto jména je jediný a to v Paříži. A musí tam zvonit hrbáč.

Ale ve francouštině je Notre Dame „Naše paní“ a znamená nejběžnější oslovení Panny Marie. Přijde mi nádherně osobní. Povídat si se svou paní o čemkoli.

Angličani mají „Our Lady“, Italové „Madonna“ a Němci jí říkají „Unsere Liebe Frau“. 

Vyřídím si nákupy a trochu kufruju. Svatojakubská cesta tu dělá okružní cestu po městě a potřebuji najít správný ukazatel na Tence.

To je „výhoda“ francouzského značení – všechny značky jsou stejné a pokud chybí svatojakubská mušlička, musíte prostě najít správný ukazatel, jinak šlapete někam úplně jinam.

Nad městem se napojuji na cyklostezku mezi řekou Rhona a Loira vybudovanou pomocí peněz EU, jak hlásá veliká cedule. Je dlouhá necelých 90 kilometrů a jako výlet asi dobrý.

Zaplaťpánbu vylézá sluníčko a jde se hezky z tlustého do Tence.

Jsem vyhozen z papírny

V údolíčku u říčky je schovaná stará papírna, nyní přebudovaná na ubytovací zařízení. Je označená jako Gítés , tak to jdu otestovat. Zvoním, nikde nikdo. Tak si na sluníčku před domem aspoň dávám malou svačinku. V tom se přiřítí auto, vyleze nemladý holohlavý fousáč a huláká No accomadation. A že mu za 15 minut přijede zájezd, tak ať vypadnu. Ke cti Francouzů musím říci, že byl první a poslední, kdo se takhle choval

Tence

Je zajímavé, jak jsou tu středověká městečka zachovalá. Na střechách břidlice, ale ne ta tenounká jako u nás ale poctivé 2-3 centimetry silné pláty. Domy kamenné, ale při tom nepůsobí smutně jako některé středočeské vesnice. Zajímavé – z fasád zmizely oblázkové vzory. Jen poctivé rovné žulové zdi.

Hromady kytek a stromů i teď na podzim. Žádné skanzeny, ale normálně živá městečka.

Při tom jsou Francouzi schopní nastrkat do fasády nebo před domy umělecká díla, kterým rozumí možná jen sám autor po pár lahvích vína.

Nevidím ani velká nákupní centra, jen malé obchody a spoustu lidí po ulicích. Ještě to tu velké řetězce neudusily.

Z městečka odcházím podle vody a sportovního areálu. Teď odpoledne jsou všechna hřiště plná drobotiny, ale i dospělých..

Po rovince v údolí se už zase škrábu do kopečků. Občas vidím i daleko do krajiny. Ta připomíná České Středohoří. Místo zaoblených kopečků špičky bývalých sopek.

Ve stoupání proti mě jde parta francouzských důchodců, takže padá obvyklé odkud jsi, kam jdeš a tak. Navíc je pozdě, jestli máš dojít do St. Julien, no rychlé pochybovačné kmitání rukou. Chytám šanci za pačesy a ptám se, jestli bych tedy nemohl přespat u nich, ale v té chvíli přestávají rozumět anglicky. Jestli se dostanu k funkčnímu mobilu, tak se tuhle frázi musím naučit francouzsky.

Opravdu už se začíná stmívat, fučí nepříjemný vítr a tak se po pár kilometrech zašiju ke stohu u úplně nového prázdného kravína. Pod plachtu do tentokrát nepůjde, protože je 5 metrů nade mnou a škrábat se tam po hladké stěně slámových balíků, na to dneska nemám.

Naštěstí je jeden balík dole už rozdělaný, tak připíchnu tarp kolíky ke stohu, zavrtám se do slámy a mějte mě rádi.

Ušel jsem 36 km, do Puy de Veley je to asi taky tak. Zítra tam možná budu.