Hup do francouštiny. Z Fraiburgu do Fribourg aneb zmatení jazyků

Mockrát jsem slyšel, že ve Švýcarsku mluví i děti aspoň třemi jazyky. Určitě je to pravda, protože bez toho tu nepřežijí.

Ovšem nikdo vám neřekne, že jazyková hranice je jako když říznete nožem – stačí přejít most. Na jednom břehu jste s němčinou v poho, ale na druhém na vás koukají jak na cizince :-). Díky bohu za masa bob ingliš. A pouhá nářečí v Čechách..

Schönberg -Fribourg

37 den 19.9.2024

Ráno je nádherně. Sluníčko svítí do okének a jsou vidět i Alpy. Brigite mi nechala na stole prima snídani a tak jsem už chvilku po sedmé na cestě. Pro změnu do pořádného kopce. Nad městečkem Riggisberg, kde jsme spal, využívám k chycení dechu kochací lavičky.

Alpy se začínají pomalu zahalovat do mraků jak slečny. Oponka zleva, vykouknout, oponka zprava, poslat pár sluníčkových prasátek po krajině dírou mracích, to mrkáš na drát jaká je to krása co? Příroda se předvádí jak na přehlídce.

Cesta vede po hřebenovce až do Rueggisberg. Opravdu je teď před každou vsí nástěnka s nabídkou ubytování. Kromě malého kostelíka (šup pro razítko) míjím i ruiny bývalého opatství.

Je neuvěřitelné, jak zbytky gotických oblouků odolávají počasí. Kompletní zůstala jen část hospodářských budov – v bývalé klenuté stáji je schovaný malý červený traktor.

Mířím dál na Schwarzenburg krásnou zvlněnou zemědělskou krajinou. Všude samé lesíky a pastviny, krávy, koně a jiná zvířata I když jdu sám, rozhodně sám nejsem.

Fascinující jsou systémy branek mezi pastvinami. Každá je trochu jiná. Některé vypadají jako malé turnikety, jiné plaňkové se zavíráním na kožené oko, pak zase na šoupací zástrčku, pak přelízka. Občas mi dá chvíli přemýšlení jak se zrovna tahle má správně otevírat.

Schwarzenburg, vojáci a příšerky

Už vidím městečko a u cestičky dva maníky se samopaly. Za nimi skupinka dalších vojáků, co se zrovna baví se dvěma turistkami v nejlepších letech.

Tak se opatrně přibližuji s rukama nad hlavou a když mě vidí, tak se hroutí smíchem. Že prý se nemusím bát, samopaly mají jen cvičné dřevěné, opravdické dostanou až po přísaze. Jeden je černý jako bota, druhý vypadá jako z Muž z Honkongu, prostě rodilí Švýcaři od pohledu.

O kus dál mají polní kuchyň a zrovna se rozdává menáž, tak bleskem vytahuji svůj letitý ešus a jsem odměněn! Vojenský guláš je prostě nejlepší guláš na světě, ať ho vaří kdekoli.

Je to protichemická jednotka, krom kuchyně tam mají i speciální pojízdné laboratoře a zkoumají okolní čistý vzduch. Nabízím jim svoje ponožky k analýze, aby bylo aspoň něco v luftě, ale jsem zdvořile poslán dál.

Ve městě na mě zpoza plotu koukají nějaké příšerky. To si nemohu nechat ujít a tak kolem obíhám jak hladový vlčák a fotím co můžu. Je jich plná zahrada a sedí i na plotě, jedna hezčí než druhá.

Patří k domu spolku Kunstverein Schwarzenburg a je to začátek Trpasličí stezky neboli Gnomenweg. Škoda, že jde jinudy než Via Jacobi. Určitě stojí za projití.

Na náměstí je otevřená hospoda – v poledne první(!) – tak si dám kapučíno a po krásně dlážděné úvozové cestě mažu dál. Zůstává zamračeno, ale občas leze sluníčko a tak šlapu jen v tričku, i když ostatní nosí péřovky.

Krajina je tady trochu jiná, pískovcové skalky a na nich občas zřícenina. Takové naše Brdy, jen v 750 metrech.

Kolem Sodbachu procházím krásným starým krytým mostem. Je teď už jen pro cyklisty a pěší. Obdivuhodná tesařská práce. Jestli letopočet neklame, tak stojí skoro 200 let.

V Heintenried mají v kostele špičaté razítko a je fakt domácký.

Krásná vzdušná gotika, bílé zdi doplněné červenými lavicemi, oltářem a kazatelnou. Úžasný prostor.

O kus dál ve skále mají vytesanou kapli Sv Magdaleny – do ní se dá jen podívat oknem. Vlhká jeskyně, chudinka Majdalenka. Tady musí chytit revma každý.

Přes Sankt Antoni a Tafers se dostávám do Schönbergu. Ten už patří k Fraiburgu.

Z němčiny do francouštiny Fribourg

Jak jsem šťastný, že docházím do cíle, tak si užívám zdravení. Lehce tím naprdnu nějakého zarostlého hašišáka, který mi obratem rozšířil slovní zásobu o „Leck Arsch die alte Sau“( vyliž si pr….l ty stará svi….ě). Díky tomu, že to několikrát hlasitě zopakoval na celou ulici s doprovodem příslušných gest se stal nezapomenutelným. Obávám se, že tento výraz v běžné konverzaci neuplatním.

V Schönbergu se na prvním kruháči objeví zmatek ve značkách. Jejich tady tolik, že si dám dvě kolečka než najdu správný směr dolů k řece. A na mostě zrada. Mění se vše – značení ulic je najednou ve francouštině, změnilo se i označení Via Jacobi. Úzké uličky, takže skoro vybitá cihla nechytá směr a mapy.cz si ukazují co chtějí.

Hledám františkánský klášter, kde má být pilgerherberg. Mají tam deadline do 18 hodin a na papíru co mám není ulice ani číslo popisné. Předpokládám, že je to někde u místní katedrály. Nakonec se mi povede odchytit človíčka, co rozumí mojí angličtině a ten mě tam víceméně dovede. Prošel jsem kolem toho baráku před tím asi 3x! Pro všechny, co to taky budete hledat:

Couvent des Cordeliers
Rue de Morat 6
1700 Fribourg

Projdete dřevěnou bránou, zazvoníte pomocí železného táhla na zvonek někde v hloubce kláštera – a s trochou štěstí vás přivítá ctihodný kmet. Upozornil mě hned, že mám kliku, zapsal vše potřebné, zkasíroval a uvedl dál.

Jsou to neskutečně krásné prostory. Pokojíky pro cca deset lidí jsou pravda spartánské, ale kuchyň je vybavená perfektně. Jen ten výhled z okna musí stát 100 CHF. V celém klášteře jsme ten den spali dva – ještě Lisa z Mnichova.

Udělali jsme si večeři co dům dal – ňamkové tortelini a hromadu zeleniny, co už se musela spotřebovat. Rentiérka Lisa chodí Jakubskou cestu na etapy – loni došla až do Friburgu a letos jde dál.

Je už zkušená poutnice, tak mi dala tipy na poutnické aplikace které používá. Je tu volná wy-fi, takže pilně stahuji.

Večer se ještě dojdu podívat do připojeného kostela. Ušel jsem 42 km, utratil 37+12 CHF

Via lucis do Lucent

38 den 20.9.2024

Ráno si dáváme s Lisou společnou snídani. Chce se ještě pokoukat po městě. Mě zajímala hlavně katedrála. Její „ukousnutá“ věž byla už včera vidět z velké dálky. Potkal jsme se tam s manželským párem starších poutníků. Byli jsme tam takhle brzo ráno sami.

Věc, která mě nepřestává udivovat – ať přijdete do jakéhokoli města v kteroukoli denní hodinu, vždy najdete otevřený udržovaný kostel.

V katedrále San. Nicholas mají neuvěřitelně krásná vitrážová okna. Podle mě jsou secesní, ale mohu se plést. Jak se do nich opírá ranní sluníčko, tak plní celou katedrálu mihotavým barevným světlem. Úplně sytí duši.

Do kredencilálu mi zde také přibylo velkolepé razítko a pro poutníky tu mají vytištěné stránky se seznamem ubytováním. Stáhl jsem si je sice už dřív do mobilu, ale jak je to udělané v excelu a drobným písmem, tak se mi v nich blbě hledá.

Vybral jsem si nabídku spaní v městečku Lucens – je tak akorát ve správné vzdálenosti a také mě láká spát u běžné švýcarské rodiny. Navíc jméno paní – Corinne. Má krásný zvuk. Posílám jí SMS se zdvořilým dotazem a doufám, že mluví anglicky.

Dneska je to od rána Via Lucis – cesta světla a skoro po rovině (na Švýcarsko). Vzpomínám na inspirující příběh Heleny Kelerové, hrdinky stejnojmenné knížku od Jindry Jarošové. Jak se jako hlucho-slepá dokázala poprat se životem. Fakt si nemáme na co stěžovat.

Změna do francouzského chování

Je strašně znát, že už jsem ve francouzské části Švýcarska:

1. Hospody, bistra a bary jsou všude otevřené už dopoledne
2. Lidi na ulici normálně kouří cigarety
3. Auta jsou starší, menší a občas odřená
4. Všude se mluví jen francouzsky

Zkouším kolemjdoucí taky zdravit francouzsky a je to sranda. Někdo tak jenom zavrčí Džůůůr, jiná paní odpověď skoro zazpívá. Až bude někde wi-fi, tak se musím podívat po nějaké jazykové aplikaci, abych nebyl za úplnou lamu.

V Posieux si po 12 kiláčkách dávám kapučíno a čerstvý croissant a v tom se ke mě hrne Lisa! Na hlavě šátek na piráta, lehounký batůžek, legíny, hůlky – prostě profi poutník. Když jí skládám kompliment, jak mě rychle dohonila, tak z ní vypadne, že sem dojela autobusem. Ale chodit umí rychle, jen se jí nechtělo jít tu štreku přes město.

Obcházíme spolu letiště pro malá letadla u Ecuvillens. Je pro privátní klientelu a některá jsou fakt parádní. Pak už se definitivně rozloučíme, chodím přeci jenom rychleji.

Cesta se zanořila do lesíků v mírných kopečkách a v nich je jako drobný šperk schovaná kaple Saint Apollinaire s kamenným mostkem. Potkávám tam rodinku se dvěma zjevně znuděnými dětmi. A to jako fáákt musíme pěšky? Je to tu hrbatý a nemůůůžu čumět do móbilů !!! Ne že bych rozuměl, ale znělo to takhle.

V dálce vidím na kopečku hrad, pod ním malý klášter s krásně upravenou zahradou. V místním kostele koukám nevěřícně na super moderní vitrážová okna . Je tam vše. Od rohatého ďábla po svaté. Ale zpracované současným umělcem takovým způsobem, že musím obdivovat jeptišky, které k instalaci daly souhlas.

Dá se tady ubytovat jako v jiných klášterech a trochu o tom uvažuji, protože od Corinne nemám žádnou odpověď. Nakonec šlapu dál, je ještě brzo a ono se to nějak vyvrbí.

Svatba v Romont

Romont je krásné středověké městečko sedící na malém kopci. Hledám kostel s razítkem a nechtěně jsme se přitřel do svatby. Jak se hosti hrnuli na nádvoří místního hradu, tak mě prostě vzali s sebou. A že prý vandráci/poutníci nosí svatebčanům štěstí. Takže šampus do ruky, nevěsta se nechala poškrábat strništěm na obou tvářičkách, ženichovi potřepat pravicí a vydolovat z paměti anglicky přání všeho dobrého! Naštěstí se za chvilku mohu vytratit, protože mi volá švýcarské číslo – Corinne.

Bleskově se domlouváme, že se sejdeme u nich doma. Je ještě v práci, ale kdybych přišel dřív, tak je doma manžel. Bezva!

Z Romont je to do Lucens takříkajíc přes kopeček nějakých 6 km. Cestou se stavuji v malé kapličce St. Jean Baptiste. Obdivuji palcový zámek, který tu musí sloužit aspoň 100 let. Chytnete železné ucho, palcem zmáčknete malý kulatý plíšek nad ním, ten na druhém straně dveří zvedne závoru a voila! Dveře se otvírají. Jednoduché, účinné a navěky.

U Corinne

Mapy.cz nezklamaly a dovedly mě až před domeček v útulné nové čtvrti. Zvoním a přijde mi otevřít zamračené chlapisko o půl hlavy větší než já, od pohledu drsňák a co že chci. Ukázalo se, že Corinnin manžel Schon o mě nic neví, nicméně mě zve dál, abych na ni mohl počkat. Nechávám boty i z ponožkami venku a doufám, že si sousedi nepřijdou stěžovat na zápach. Fakt se stávají toxické.

Přes to se ke mě hrne jedna z jejich koček a nechává se drbat za ušima. To prolomilo ledy – jsem zaparkován v horním pokojíku, fasuji ručník a hned si dávám sprchu. Pak si povídám s Poulem a Schonem a čekáme na Corinne.

Když dorazí, je to jako příjezd královny. Okamžitě je opečovávána, je to nádherné. Přivítáme se a připravuje se večeře. Během té doby si mě našly zbylé kočky – nádherná černobílá Whoopi a zrzavá Laksmi. Už mi fakt chybělo drbání něčeho chlupatého za ušima. Jen lituji, že nemluvím anglicky lépe.

Povídáme si o dětech, poutnících co tu byli přede mnou a vůbec o životě. Vůbec nechápu, jak za tak krátkou chvilinku dokáže Corinne vykouzlit, za vydatné pomoci svého muže, vynikající jídlo. Zeleninová polévka nemá ten český smažený základ, je lehounká a voňavá. Pak čerstvá bageta s různými místními sýry z Moudon – ochutnávka jak v Carlton hotelu. Nakonec ovoce a kávička jedna báseň.

Byl to úžasný den s úžasnými lidmi. Ušel jsem asi 38 km.

V Lausane

39 den 21.9.2024

Ráno vstáváme na šestou. Corinne jezdí do práce vlakem a Schon nám chce udělat pořádnou snídani. Tak voňavou, křupavou a dobrou šunčičku s vejci nedělají ani v Ritzu. K tomu bageta s jamem a vločky s jogurtem, je fakt úžasný. Na cestu oba dostáváme vynikající sendvič, jen pusu si odpouštím.

Když viděl moje ponožky, které už mají po tisící kilometrech přeci jenom víc děr, než výrobce zamýšlel, tak mi dal 3 páry svých. Díky moc, lidičky.

Cesta jde dneska podle vody a šlape se moc fajn. Není ještě žádný velký hic a teprve začíná vycházet sluníčko.

Z farmy se ke mě rozeběhl takový středně velký pes. Nejdřív ve mě hrklo, ale chvíli tancoval kolem a nechal se drbat za ušima. Pak si mě pronajmul jako páníčka a běžel se mnou asi 3 kiláky. Naprosto vzorně u nohy. Tam si na malém parkovišti odchytil jiné lidi s pejskem a šel s nimi zase zpátky. Bylo to zvláštní, protože ve Švýcarsku smí být psi venku jen na vodítku. Všude jsou cedule, kde to zdůrazňují, ale třeba to ve francouzské části už neberou tak vážně.

Spravedlnost v Moudon

Za pár hodinek jsem v Moudon. Místní gotický kostel má tu nejšpičatější věž co jsem cestou viděl. Jak jehlička.

Jakubská cesta vede celým starým městem. Je pozoruhodné, jak je stále zabydlené. Není to skanzen jako v Českém Krumlově, ale normální žijící město. Kde lidem zjevně nevadí bydlet v relativně malých místnostech středověkých domů.

Protože okna v přízemí nemají většinou záclony, tak je vidět i kombinace moderního vybavení a historického nábytku. Přesně jak to Francouzi umí.

Na malém náměstíčku naproti moderní tržnici mají kašnu Justice. Na vysokém sloupu je místo Panny Marie slepá Spravedlnost a u nohou k ní vzhlížejí čtyři králové v trpasličí velikosti.

Uvažuji proč ji mají zrovna tady. Jestli kvůli všem, co si sem chodili pro vodu a nakupovat do tržnice?

Značka Svatojakubské cesty vedou ulicí nahoru k muzeu s překrásným výhledem do okolí. A hned zase dolů k řece Bruye. Pokud vám její jméno něco připomíná – správně, ten světoznámý sýr se vyrábí právě v tomhle městečku. Jen si ho nenechávejte 2 dny za horka v batohu. Pokud tedy nechcete přilákat mrchožrouty nebo labužníky z celé Francie.

Za městem se promotám pod dálnicí a stoupám pomalu do sedla k Vucherens. Tam si dám štempl, dorazím sendvič od Schona a mažu přes Montpreveyres k Lausane.

Lausane

Ve městě jsem kolem páté. Via Jacobi mě přivede do města přes vyhlídku kolem ZOO – po malých městečkách a vsích mi přijde obrovské. A navečer plné lidí všech barev. Všichni mluví, mluví a mluví.

Došel jsme si sednout do místní katedrály, ale i ta mi připadá hlučná. Venku kolem ní je to jak na arabském trhu. Všichni nabízejí „místní“ výrobky. Stejně tak na schodech dolů do města.

Trochu kufruju, procházím nějaké hlavní třídy s davem lidí a obrovskou švýcarskou vlajkou nad celou ulicí.

Míjím extra HUB jen pro parfémy velikosti nákupáku na Černém mostě. Vidím všechny známé i neznámé značky voňavek a parfémů a když se otevřely dveře, tak je to k udušení.

Svatojakubská cesta mě vede širokou alejí s různými zámečky, parky a pětihvězdičkovými hotely. Před jedním právě pikolík dovezl zákazníkovi Lamborghini v černém matu se zlatými doplňky. Vůbec si nedokážu představit, že borec přijede do hotelu a hodí klíčky neznámému člověku, ať mu toho krasavce zaparkuje. Ale jiný kraj, jiný mrav. V tomhle městě jsou mercedesy auta víceméně jen na nákup pro služebnictvo.

Hezky to bylo vidět níž na nábřeží, kde je jedno sportovní centrum vedle druhého. Hřiště na všechny možné sporty a všechna plná! Přeplněná parkoviště a ulice před nimi vypadají spíš jako autosalon, jen si vybrat.

Je tedy sobota večer a hezky, ale stejně. Spousty běžců, chodců a plavců. Nakonec se přidám ke skupince skoro nudistů a hupnu do Ženevského jezera taky.

Čisťounká voda jako všude a velmi osvěžující! Na nábřeží jsem svlečený za exota, protože mám opálené jen ruce po rukávy trička a nohy po kraťasy. Tělo v barvě tvarohu přitahuje zraky všech a ne kvůli vypracovaným svalům.

O kus dál jsem si dal picu a nealko pivo za 20 CHF, za což vám jinde v tomhle městě ani neotevřou dveře a zašil se do houští na noc. Stříšku z tarpu dělám jen kvůli rose a spím jak mimino. Ušel jsem 42 km.

Dál kolem Ženevského jezera