Závěr Via Gebenensis? Zázrak v Saint-Julien-Chapteuil. Vyhaslé sopky.

Ranní počasí odpovídá datu a nadmořské výšce. Studená mlha a mokrota všude. Brrrrr, z teplého pelíšku se mi opravdu nechce, ale příroda se hlásí o svá práva a když už jsem ze spacáku venku …..Pokud všechno dobře dopadne, tak dneska dojdu na konec Via Gebenensis do Puy de la Veley. V tomhle městě, kde má katedrála základy na vyhaslé sopce, většina Francouzů svoji pouť začíná. Pro mě znamená, že budu za polovinou! Už jen 1500 kilometrů a jsem tam! Paráda!

53 den pouti 5.10.2024 Araules – La Puy de Veley

Kostel Saint-Georges de Saint-Jeures

Městečko Saint-Jeures ještě spalo, když jsem tam přišel.

Na náměstíčku si dávám malou snídani a v tom ke mě cupitá stará paní s ohromný klíčem. Doslova za ruku mě odtáhla do vyhřátého zádveří kostela a ať si udělám pohodlí tam.

Děkuji jí všemi francouzskými slovy, na které si vzpomenu. Moje „Merci madam“ ji rozesměje tak že si musí sednout. Zřejmě se něco ztratilo v překladu.

Dám si ještě razítko a mířím přes kopeček do Araules. Tenhle kousek je jako na houpačce. Ostře nahoru, ostře dolů.

Araules

Během stoupání do městečka mě dojíždí dvě švýcarské poutnice v nejlepších letech na kolech. Vzadu mají obě metrovou anténku se švýcarskou vlaječkou a šlapou do kopce jako draci. Nebo drakyně? A ještě stihnou hulákat Bueno camino a mávat!

Nahoře u kostela se sejdu s manželskou dvojicí. Paní chce vědět, kde je vyhlášená místní sýrárna, že cestou zahlédla šipku la Laiterie Gérentes.

Jen pro představu:

Opravdu bych chtěl vědět, co se některým lidem honí v hlavě. Z x lidí na náměstí si vybere mě.

Můžu jí doporučit pouze Tobaco, kde mají vynikající kafe a croissanty. Už teď mi tyhle snídaně chybí.

Neomylní barmani

Stejně jako pozorování ranního cvrkotu, kdy obsluha přesně ví kdo v kolik přijde a co mu má připravit. Pro vnějšího pozorovatele to je prostě magie.

Barmanka si přestane povídat s hostem, otočí se ke stroji, bleskově připraví třeba capučíno, dá na talířek kousek pečiva, obojí šoupne na pult. V tom cinkne zvonek u dveří a vejde nový host a automaticky jde ke svému místu, kde na něj čeká snídaně. A barmanka už mezitím navázala v hovoru tam kde přestala.

Fascinující. Co když je někdo nemocný nebo ho něco zdrželo? Nebo se dopředu hlásí po kamarádech?

V nádherném ranně gotickém kostele si dávám razítko a malý oraz. Mají tu jedny z nejkrásnějších malovaných oken, která jsme viděl.

Kamenné varhany a ostružiny

Kamenné varhany jako u Kamenického Šenova tu jsou prakticky v každé vsi. Ty neleží v údolích, ale na špičkách kopců. Změnila se i jejich barva – domy jsou z černého čediče a ne ze světlé žuly nebo vápence. Je to jako procházka geologickým parkem.

A kolem cest ostružiny, ostružiny, ostružiny. V různém stadiu zralosti a ohromujícím množství. Pasu se jako medvěd před zimou. Hůl se hodí na zmáčknutí zvědavých šlahounů. Jinak mlsoun platí krví, háčky na šlahounech řežou jako nože.

Občas dokonce visí ze stromů u silnice a mají tendenci chytat za klobouk. Nedokážu si představit , co udělají cyklistům s obličejem, když je přehlédnout. Možná úsměv od ucha k uchu.

Za Monedeves cesta prochází mezi dvěma krásnými kopci se skalnatými vršky. Přímo si říkají o natažení higline. Bavím se spekulacemi odkud kam ji táhnout skoro půl hodiny. Byla by určitě kilometrová, možná delší.

Pak vesnička Les Coudert a svatojakubské značení míří přímo na kopec nad ní! Je na něm malá zřícenina a kamenný kříž. Po prvních sto metrech sundavám neprofučku a dlouhé kalhoty protože teplota stoupá a není to jen sluníčkem. Než se vyškrábu na vršek jsme durch.

Ale ten výhled je úžasný. Pode mnou je Saint-Julien-Chapteuil. Kolem něj všude špičky bývalých sopek a tam vzadu -to je určitě Le Puy en Velay! Hned jsme dotyčnému značkaři přestal nadávat za to, že táhne trasu přes kopec.

Saint-Julien-Chapteuil

To co mě tady čekalo by jeden nevymyslel. Doťapu ke kostelu a ten je vyjímečně zavřený. Ale hned přes náměstíčko Gîte L’Echo des Songes, všude červené muškáty, sovičky, prostě lákají k ubytování co to jde.

Ťukám, zvoním, zvoním…..zvoním až vyleze klučina v nejlepším pubertálním věku. Tak mu vysvětluji situaci, že jsem si nemohl udělat rezervaci neb je z mobilu cihla. A jestli by bylo místo na přespání.

„Ne, to nejde, rodiče nejsou doma.

Dobře, můžeš jim zavolat, že je tu zájemce o přespání?

Ne , jeli nakupovat.

Ale mají mobil s sebou? Mají. Máš funkční mobil? Mám

Dobře, buď tak hodný a zavolej jim, já tu na ně klidně počkám.

To nejde, jsou na nákupech, nevím kdy přijedou.

Dobře, můžu tu na ně počkat?

Nevím kdy přijedou.

Ale vrátí se ještě dneska? Jo, určitě.“

Abych to zkrátil, tady už jsem se fakt bavil, protože se zjevně chtěl vrátit k rozehrané počítačové hře. Roztěkané oči a škubavé pohyby rukou prozrazovaly, jak trpí. Protože mám podobného mimoně doma, tak jsem šel o dům dál. Povedlo se mi dokonce po chvíli najít krám s počítači a mobily, jenže zavříno. Co je sakra za den?

Nakoupil jsme alespoň chleba a vynikající “ sekanou“ v řeznictví. Ten název je v uvozovkách , protože fakt nevím jak se to jmenuje, ale je to naprostá lahoda. Na informační tabuli zjistím, že tu mají Gîte detape Municipal, jenže – mimo sezónu je nutná rezervace den předem na telefonu číslo ………. no do Prčic.

Zázrak v Saint-Julien-Chapteuil

Jak jsem na ty mobily nakrknutý, tak zajdu do místního zastoupení Citroenu. Tam 3 kravaťáci. Nejdřív se ptám, jestli některý mluví anglicky. No moc se jim do toho nechtělo, ale nakonec jeden váhavě přiznal že jo. Tak mu vyložím problém s cihlou a ptám se, jak tady vlastně nakupují mobily? No přes eshopy na internetu. A když nemáte internet? No v butiku. Dobře, kde je nejbližší otevřený butik? Tady ne, až v Puy de Velay. Do kolika má otevřeno? Hledání v mobilech – za tři čtvrtě hodiny zavírají. A do pr….le k….va práce, ulevuju si česky, nicméně mi rozumí. A jeden se nabídne, že mě tam hodí!

Tak se s nimi se slzou v oku loučím. Borec mě naložil do nejkrásnějšího ukázkového citroena, ani jsem si nemusel dát na sedačku ochranný igelit pro mechaniky. Baťoh do kufru a tradá! Jen hůl jsem tam v tom fofru zapomněl.

Odvezl mě až úplně před obchod s mobily, odmítl peníze co jsem mu strkal a Bueno camino. Moc děkuji, hoši.

Pořídil jsem jednoho Samsunga A55, strčil do něj SIM, paměťovou kartu a všechno fungovalo. Zahlásil jsem se domů, protože o mě už x dní nevěděli a dokázal jsem si ty starosti představit. Taky že mi hned vynadali. Až ex post mě došlo, že si stačilo půjčit od někoho cestou mobil a poslat SMS. Jinak to byl docela fajn elektronický detox.

Ale na druhou stranu – to pohodlí. Jedním klikem si vybírám z nabídky ubytování – nejbližší je Gite D’Etape Des Capucins a mapy.cz mě tam spolehlivě vedou.

Umiňuji si, že se zítra do Saint-Julien-Chapteuil vrátím poděkovat a odšlapat ten kousek, co jsem se vezl. Vím že to zní divně, ale opravdu chci celou cestu ujít.

Gite D’Etape Des Capucins

Tohle bydleníčko je úplně jiné než ty, které jsem navštívil dřív. Velká jídelna s moderním nábytkem a designovým světlem. Pokoje se vstupem na zahradu na číselný kód. Nevrlý spolunocležník, který vstává ráno na pátou a nutí nás ostatní zhasnout už v osm. Ještě že jsem stihl alespoň sprchu

Sedím tedy na zahradě, dávám si prima večeři. Průběžně přicházejí další a další poutníci z města, takže si povídáme a nic mi nechybí. Baťoh mi hlídá velký pes. Holt francouzské pochoutky voní, ale nedovolí si nic. Jen občas pustí slinu, dokud mu páníček nenasype granule. Ten pohled, kterým ho pesan

počastoval!

Spí se mi královsky. Ušel jsem asi 28 km.

Zítra ještě jednou do Puy de Veley