Východ slunce na Costa da Morte. Capo y Faro de Fisterra. Návrat do Santiago de Compostela a domů.

Předpověď nezklamala, je jen zima a tma. Nebe propichují miliony hvězdiček, když šlapu po úzké silničce k majáku Faro de Fisterra. Nalevo pode mnou šumí moře. Občas na jeho hladině vidím světélka rybářských lodí. Čelovku ani nepotřebuju, cesta je rovná a do kopce, nedá se zabloudit. Ticho narušily jen kroky tří dam, které také za tmy scházely po silnici proti mě. Kde se tu vzaly? Jako když tři sudičky odcházejí po vykonané práci. Za zatáčkou už vidím záblesky majáku.

22.11.2024  Návrat z Fisterra do Santiaga de Compostela

Proč Costa da Morte

Nejstarší pověst vypráví, že když slunce klesne pod hladinu, bariéra mezi tímto a dalším světem se ztenčí. Tím se mohou otevřít brány do pekel. Zvlášť ve některých obdobích se tohle nebezpečí zvyšovalo. Aby zabránili průchodu zlých duchů na tento svět, tak se naši předci na jistých místech modlili a konali oběti.

 Když si odmyslíme magii, je tu z hlediska námořníků jedno z nejnebezpečnějších pobřeží v Evropě. Skály se táhnou daleko do moře, a tvoří zrádné mělčiny a malé ostrůvky. Za počasí, jaké bylo třeba včera, loď lehce ztroskotá. Po ztroskotání dřevěných lodí se na pobřeží objevovaly nejen lodní trosky, ale i mrtví námořníci. Takže legenda o zlých duších z podsvětí byla podložená.

Maják Faro de Fisterra

Najdu si asi v půlce srázu hezký koutek za větrem a vychutnávám si východ slunce. Jakmile se ztiším, objevují se ptáčci. Hledají si snídani v křovíčkám kolem a puklinách velkých balvanů. Pode mnou kloužou nad hladinou moře rackové. Jak vůbec dokážou v takové spoustě vody najít rybu? Pak už i otázky mizí a jen si užívám první paprsky, kterými sluníčko rozsvěcí tenhle svět.

Kolem deváté ještě opatrně sejdu až úplně dolů k moři. Tráva je navlhlá a nechtěl bych putování ukončit da morte a poslat se rackům a la carte až pod zobák. Na rozdíl od včerejška je moře docela klidné, tak se na rozloučenou ošplouchnu a šplhám zpátky k majáku.

Už se objevují další poutníci. A kozy. Poskakují po stolcích na terase luxusní restaurace, takže výzva „ukaž kozy“ tady nabývá úplně jiných rozměrů.

Na cestě zpátky ještě fotím párek poutníků u Camino patníku Nula. Mladá paní na něm zkouší zaujímat vyzývavé pózy včetně holubičky na vrcholu. Podle nejistých pohybů soudím, že gymnastika není její nejsilnější stránka. Ale co je nějaká zlámaná kost proti deseti lajkům na Instagramu navíc, že. Naštěstí má rychlého partnera, který ji dokáže skoro vždy chytit.

Před městečkem se ukáže stráň plná lichořeřišnice. Ve tmě nebyla vidět, tak si dám ranní salát. V tom ke mě dochází japonský poutník celý zabalený do ponča a teplého prádla. Pravda, fouká mírný větřík, ale tohle mi přijde už přehnané. On se zase otřepe zimou nad mým tričkem a kraťasy. Sranda, jedno Camino a tolik přístupů.

Fisterra a duhová brána

Ve městečku vyřídím pár nákupů. V sámošce jsem dokonce využil možnost najít Zlatý kupón v čokoládě ne úplně od Wiliho Wonky ale čokoládovny Suchards. Za 1,9 EUR, to si přece nedám ujít! Obejdu si párkrát městečko, vykoupu nožky v moři, převléknu se. Mám ještě hodinku, tak si zalezu do malinké cukrárny na pořádné kafe a dortík, než přijede autobus.

Na autobusové zastávce u malé benzinky nám nejdřív akční dispečerka zkontroluje jízdenky a seřadí skupinky podle toho kam jedou. Zjevně je zvyklá dělat s tupými cizinci, protože nás ručně přetřídí na to šup. Jako když rybáři třídí ryby sypající se ze sítě. Dobré do mrazáků(autobusů), něco rovnou vykuchat (zaplatit lístky na místě) a zbytky do moře rackům.

Začíná se pomalu zatahovat na odpolední deštík a taky že jo. Malý mráček spustí kropítko a vytvoří nad mořem na chvilku krásnou duhu. Duhová brána, dárek na rozloučenou. Jako když jsem odcházel z domova. Jako když jsem měnil země. Pane Bože, ty jsi fakt jednička. Děkuji.

Sedím vepředu v autobuse, zadek mě z nezvyklé polohy bolí, chce se mi blinkat, protože autobusák jede systém brzda plyn v krutých zatáčkách po pobřeží. Ještě že domů letím, děkuji v duchu nejstaršímu synátorovi, co mi zařídil letenku. Když jsem si ji zkoušel zabukovat přes mobil já, bylo z letenky za 2.500,- Kč najednou 8.000 tisíc. EasyJet není easy.

Santiago de Compostela podruhé

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Město vypadá stejně, ale já jsem jiný. Zbavil jsem se tíhy očekávání. Teď mohu chodit po Santiagu stejně jako jsem šel na pouti – s čistou hlavou a srdcem otevřeným pro všechno, co mi cesta přichystá.

Věci si nechám v Mundoalbergue – ubytování světa. Je šikovně na půlce mezi nádražím a katedrálou. Z okna na ni vidím.

Ve velké cukrárně si dám hrnek čokolády a duhový dort. Čokoláda je stejná jako kutnohorský srdcerváč. Hustá a dobrá. Každá vrstvička dortu chutná jinak. Po malinách, borůvkách citrónech a zelená po mátě. Barvy celého světa na jednom talířku.

Jdu se podruhé podívat ke Sv. Jakubovi.

Večerní kouzlo – jen pár lidí, co tiše sedí před oltářem a modlí se před mší. Připojuji se k nim a plním slib, který jsem dal lidem po cestě, že se za ně v katedrále pomodlím ke Sv. Jakubovi. V rámci toho, co umím. Věřím, že když jde modlitba od srdce, není forma až tak podstatná.

Podívám se ještě jednou k relikviáři Sv. Jakuba. Přísný strážce Jakubových zad mě na druhé straně dá dokonce dlouhou chvilku. Když není fronta. Naprosto mě fascinuje jedna kaple, která je celá vykládaná barevnými kameny. Od podlahy přes mramorové oltáře až po kupoli stropu pokrytou jemnými reliéfy. Jak to ti chlapi udělali? Vždyť měli jen majzlík a paličku a zůstala po nich taková nádhera!

Projdu i muzea pod katedrálou a mám pocit, že i kdybych se sem vrátil desetkrát, stejně všechno nepoberu.

Obětování vlasů

Hledám ještě holiče. Slíbil jsem si, že se dám ostříhat až v Santiagu. Jako biblický Samson – aby síla neutekla. Po dlouhém hledání najdu No reservado oficinu.

Stříhají tmavší chlapíci ještě tmavší klienty. Zdá se, že šéf je z mé přítomnosti lehce nervózní, tak ukazuju že mám času dost. Je fascinující pozorovat jejich práci.

Tu přijde nějaký drobný týpek v péřovce Mount Everest skoro na paty. Téměř hledám sníh na botách. Pak zase obrovitý černoch s plnovousem výbojně trčícím od brady. Jen dotvarovat, prosím! Holič mu odborně vyholí krk a pak se půl hodiny věnuje vyholování přesných kontur na tvářích. Má na to šablonku! A na závěr tvaruje, pročesává a opatrně zastřihuje vousy. Fakt jak v té písničce:

Byl jeden pán, ten kozla měl
Velice si s ním rozuměl
Měl ho moc rád, opravdu moc
Hladil mu vous na dobrou noc

Doufám že si moje úsměvy nevyložili nějak špatně. Na fotečku nebylo ani pomyšlení. Pak už šéf usoudil, že bylo srandy dost a ošmykal mě skoro do hola. Jen drneček nahoře nechal. Húú, teď mi tedy táhne na kebuli!

Při návratu do albergue se dobře trefím. Zrovna když dojíždím zbytky k večeři, dovezli obsluze picu a dostávám také kousek. Hned si domlouvám snídani na zítra.

23.11.2024  Návrat ze Santiaga de Compostela domů

To šlo jako po másle. Ráno mi ukrajinská kuchařinka udělala hromádku lívanečků, abych v letadle nevyslábl (za 5 EUR do zástěrky), autobus jel přímo na letiště.

Check in s mírným zmatkem, protože jsem neodevzdal baťoh. Jak jsem byl zvyklý všude chodit s ním, tak jsem ho zapomněl na zádech. Dokonce prošel i bezpečnostní kontrolou včetně nožíku a nůžtiček na nehty až do kabiny. Svatojakubská mušlička na něm asi pořád ještě fungovala.

V letadle koukám z okénka, jak rychle pode mnou krajina běží. Proč šlapat stovky kilometrů na pouti do Santiaga, když tříměsíční cestu letadlo zmákne za 4 hodiny?

„Protože uvnitř dojdete mnohem dál než jen do Santiaga. Do nekonečna a ještě dál!„

Přeji tuhle cestu každému z vás, kdo dočtete až sem. Bueno Camino