Všerubská svatojakubská cesta. Skrz Prahu na Zbraslav.

Projít Prahu, na to si dávám celý den. Potřebuji se dostat ke Sv. Jakubovi Většímu na Starém městě. A drobnost – stačilo mi zahnout jednou doleva místo doprava a moc hezky jsem si zašel. Mapy.cz se totiž bleskově přizpůsobují a přepočítavají, takže až navečer bylo překvapení. Oficiální žitavská svatojakubská cesta vedla úplně jinudy. Co nadělám.

3 den pouti 17.8.2024 Vinoř-Zbraslav

Bloudím a nevím o tom

Ráno mě budí ptáci a nějaká veverka, co loupe šišku, takže mám na spacáku plno čurbesu. Malá snídaně, vločky s jogurtem, a pomalu se blížím k Černému mostu. Jdu ne po červené značce, která by mě zavedla rovnou k nákupnímu centru, ale obcházím ho zprava takříkajíc po čuchu.

Užívám si zdravení.

Je sranda, jak pejskaři a sportovci reagují na pozdrav od neznámého člověka. Starší dámy jsou při smeknutí klobouku vyloženě potěšeny a věnují mi úsměvy.

Ve Fénix centru dávám kafe, dobíjím mobil a čeká mě fakt dlouhá Kolbenova-Vysočanská a uličky ke kostelu Sv Jakuba Staršího, kde začíná Všerubská trasa.

Malým rozptýlením jsou přípravy velkých automobilových závodů ve Vysočanech a plechová socha od pana Černého, co podepírá barák. Fakt pěkné křivky, nevím, co proti ní estéti mají.

U Svatého Jakuba Většího

Poledne není úplně optimální doba na získání razítka do kredenciálu, natož nějakého požehnání na cestu. Ale mám kliku – z minoritského kláštera vedle kostela zrovna odchází kuchařinka Markéta a ta mi ho za půl hodinky vyběhá. Díky bohu.

Nejdřív jsem na ni čekal mezi dveřmi, ale hrnulo se tam bez zábran takových lidí, zjevně turistů, že je nestihli vyhazovat. Tak mě zaparkovala v rajském dvoře hezky v chládku. Mají to tam opravdu pěkné, ani ta Praha nebyla tolik slyšet. Aniž jsem si tenkrát všiml, projevil se další dárek cesty.

Lidi chtějí poutníkům pomáhat. Stačí si říci.

Cestou se ještě stavuji za tátou v rehabilitačním centru na Malvazinkách. Pokud chůze do kopce dává rychlost, tak poletím jak tryskáč. Od Vltavy je kopec na Malvazinky fakt pěkný.

Když to takhle hodnotím s odstupem, tak moje kondice na začátku cesty nic moc. Spíš nic.

Podle Vltavy

Neodolal jsem a vyškrábal se ke Kapli Panny Marie Bolestné v Hlubočepích. Další kouzelné místečko, které jsem už stokrát minul. Teď si posezení na skále s výhledem na Vltavou konečně užívám.

Držím se Vltavy, protože doufám v příležitostnou koupel. Je zase přes 35 stupňů, asfalt rozpálený.

Prvně vidím Barrandovský most zespodu.

To je normální galerie grafiti, jinak se nazvat nedá. Pozoroval jsem umělce při práci a fakt je to záhul. Hlavně inhalovat ředidlo z barev. Nebo natírat stěnu čtyři metry nad hlavou s dlouho tyčí a válečkem.

Některé muraly vytvořili opravdu krásné.

Přecházím na levý břeh a protože mě už nějakou dobu pobolívá levá noha, tak zkoumám co se děje.

Operace

A on to starý trn vražený pod jedním prstem! Asi jsem ho tam měl dlouho a teď se při větší námaze rozvinul hezký zánět. Vydloubnul jsem ho nožem, natlačil do dírky dezinfekci a nadával chvíli jako špaček. Z koupání nebylo nic, nechci riskovat infekci z vody.

Indická večeře

Tak “ hurá“ na Zbraslav. Už cestou jsem volal místním, kteří nabízejí poutníkům ubytování, ale nemám štěstí, jsou odjetí. Nechal jsem si tam do místního Z boxu poslat neem proti zánětům. Ve stejném domě je i indická restaurace Rang de Basanti. Jaká náhoda!

Indové reagují bleskem, jsem usazen u stolu a dostávám nealko pivo. Tak si objednávám kuře se zeleninou – servírované v rozpáleném litinovém pekáčku na prkýnku. K tomu vynikající jogurtovo mátová omáčka s koprem a indická placka. Bašta, bašta, bašta.

Teď oceňuji doporučení psát si deník z cesty, protože mi každý den přijde nabitý událostmi a nápady. Začal jsem si taky zapisovat jména lidí, co mi pomohli, pokud se je dozvím. Naplňuje mě úžasný pocit vděku, když na ně myslím. Slibuji si, že až budu v Santiagu, poprosím za ně v katedrále svatého Jakuba.

Nocleh pořád v luftě. Nakonec jsem vylezl na kopec nad Zbraslaví a spal v třešňovém sadu.

Pořád se dá spát venku. Postupně se dostávám do toho správného způsobu výběru pelíšku. Aby byl měkký, v suchu, dost schovaný, ale ne daleko od cesty – člověk si musí všimnut správné příležitosti a hned ji využít. Jak ji přejde, už se podobná nemusí objevit. To je to, co požadují jogíni – bdělost okamžiku. Aspoň při hledání „postele“.

Ušel jsem 35 km a nohy se začínají nějak ozývat.