Via Podiensis. Vyrážím na Camino de Le Puy

Teoreticky je Via Podiensis cesta z pódia, na kterém poutníkům žehnal kněz na cestu z Le Puy el Velay. Jsem zvědavý , kolik po ní půjde v tomhle ročním období lidí. A taky na mši, první, které se vědomě zúčastním.

55 den pouti 7.10.2024  La Puy en Velay – Roziers

Loučení s Le Puy el Velay

Ráno byl největší problém jak odejít a nešlápnout na psa, který mi zase chrní u baťohu. V ulicích ani noha. Tichým ránem stoupán nahoru ke katedrále. Je ještě tma a trochu mlha. Dokonalé kulisy středověkého městečka. Chybí už jen duchové.

V katedrále se nás schází kolem padesáti. Vše organizují dvě jeptišky. Jsem jako bezvěrec trochu nervózní, ale mají to dokonale zmáknuté. Samotnou mši slouží nesmírně mohutný vysoký kněz, který si nás gesty diriguje jako maňásky. Stoupnout. Sednout. Rozjímat.

Celebruje mu druhý kněz, malý, tmavý s brýlemi. Obřad je ve francouzštině, nesmírně krásný. Požehnání pronáší v několika řečích. Buďto to je delším stáním nebo duchovní atmosférou, ale najednou je mi horko až na omdlení. Pak svaté přijímání – u toho přísně dohlíží paní z krámku, kde jsem koupil kredenciál, aby každý hostii opravdu spolkl.

Každý dostáváme malý růženec, knížečku modliteb a přívěsek s mušličkou na krk. Když nás takhle vybaví, pronáší kněz ještě závěrečném požehnání a přání úspěšné pouti.

Zvedá ruce a na ten pokyn z podlahy vyjíždí zlacená mříž a otevírá se schodiště vedoucí branou do města. Když se otáčím v jinak nepřístupné bráně, pořád vidím zářit skleněný kříž nad oltářem. Vypouští nás na pouť do Santiaga jako holubičky, z podia nad městem. Fakt Via Podiensis.

Celá ulice je vyzdobená girlandami a poutnickými znameními. A vede z kopce, aby jsme se mohli správně rozeběhnout.

Už vím, že trasa vede kolem kapucínské gíté, tak si odskočím pro baťoh. Naposled podrbu strážného pesana za ušima, dám snídani a vyrážím po Via Podiensis za ostatními. Hlavu mám ještě plnou krásného ranního rituálu. Katolická církev to prostě umí.

Když tenhle zážitek porovnávám s pompézní slávou v Einsiedeln , je to zážitek úplně jiného druhu. Tam byla také mše pro poutníky, ale neměl jsem pocit že pro mě.

Via Podiensis

Někde jsem zahlédl upozornění pro poutníky, aby byli ohleduplní k místním lidem. Že touto cestou projde víc jak 50.000 lidí ročně! Padesát tisíc lidí a jen jednou trasou! Pane Bože, ještě že je po sezóně.

Během hodinky docházím skupinu z kostela. Je vidět, že touhle cestou chodí velké skupiny. Široká a pohodlná. Na okraji polí asi traktor vylomil z trnky pěknou větev. Vršek mi sedne akorát do ruky, tak jen zakrátím na správnou délku a mám hůl jak pro Babinského. Je trochu těžší než lísková, ale neprohýbá se. Až ořežu součky, bude parádní.

Jak tak pochoduji ztracený ve vlastních myšlenkách minu odbočku. Ale značky jsou tu pořád tak jakápak starost. Až po pár kilácích mi dochází, že jdu vlastně v protisměru. Nicméně díky mapy.cz jsem to říznul zkratkou zase zpátky na trasu a podruhé docházím svoje sousedy z katedrály.

Procházíme La Roche – bohužel to není ta pevnost ze Tří mušketýrů. Na travnatých cestičkách se mi předchází hůř. Jak nejsem zvyklý pohybovat se ve skupince, tak mi vadí pořád přizpůsobovat tempo ostatním. Dost mladých při chůzi čumí do mobilu, což mi vzhledem k množství kamenů a kořenů přijde dost nebezpečné. Při tom je pořád na co koukat

Saint-Christophe-sur-Dolaison

První větší vesnička na náhorní plošině. Většina spolupoutníků se nahrnula do přístřešku a občerstvuje se. Podle svého zvyku jdu do kamenného kostela pro razítko, které tentokrát není. Ale klidné posezení a poděkování ano.

V přístěnku na boku kostela mají zajímavě řešenou fontánku. Roztočit kolo nestačí – musí být dva, když se má voda načepovat.

Jeden točí, druhý pije.

Ze stejného sopečného kamene jako kostel mají postaveny i většinu domů. Na futra dveří i ostění kolem oken používají světlejší kámen, na kterém se umělci opravdu vyžívali. Rostlinné motivy, zvířátka nebo vtipné postavičky asi místních obyvatel jsou na hodně domech.

Skoro jako kdybyste šli sochařskou galerií. Při tom díky různé barvě kamenů a bílému spárování působí domy velmi živě a příjemně, i když jsou kamenné.

V Saint-Privat-d’Allier si dělám první zastávku – v malém bistru na šunkový quiche a espreso. Překvapuje mě, kolik lidí tady končí – je to jen něco málo přes 20 kilometrů z Puy el Valey. Podle gronze.com je tu asi 5 gítés, takže zřejmě běžná denní etapa pro začínající poutníky. Vzpomínám, že v Čechách jsem vlastně na začátku poutě chodil taky tolik a měl jsem toho plné brejle.

Já si domlouvám přes SMS nocleh v Rozier v obvyklé denní vzdálenosti. Dneska se mi šlape báječně a počasí úplně ideální. Pod mrakem, občas sluníčko, krásné výhledy do kraje. A ty skály!

Při příchodu do městečka Rochegude se otvírá pohled do soutěsky pod ním. Krajina začíná být trochu divočejší. Trochu. K říčce Ĺ Allier je to pěkný sešup.

Monistrol-d’Allier

Leží přímo u říčky. Cestou dolů míjím dvě Gítes détape. Vypadají opravdu lákavě, ale jsem si vědom nutnosti ušlapat aspoň 35 km denně, jinak mě má drahé polovička uvidí až napřesrok. Přes říčku vede železný most a kolem elektrárny začínám zase vystupovat nahoru.

Ještě se cestou podívám do místního klášterního kostela – Église Saint-Pierre de Monistrol-d’Allier. Kámen zvenčí i zevnitř, ale díky barevným oknům působí přívětivě. A voní.

Výhled od vody už tak pozitivní není. Černé čedičové sloupy jsou až nahoře přikryté jiným, měkčím kamenem a travou. Myslím, že v zimě to tu musí být dost depresivní.

Stoupání je nyní pěkně ostré a najednou – u silnice lev. Kamenný a leze se po něm. Pěkné pevné převislé lezení, navrtané borháky a v nich nacvakané expresky, aby se lezec nezatěžoval tunou materiálu na sedáku. Hrome, tohle stojí za návštěvu.

Zkouším si alespoň malý traverz, ale ručičky mi během poutě nějak vyměkly. Jestli se síla přestěhovala do nohou nebo co, raději nechám blbnutí než hodím tlamu do štěrku. Z větší vzdálenosti skála opravdu vypadá jako lví hlava.

Cestička se jí vine výš pod ušima ke skalní kapli Sv. Magdaleny. Ta je zavřená, ale zevnitř táhne správná jeskyní syroba. Chudinka Majdalenka.

Co je paráda, že po sto metrech končí schody a začíná zase normální stoupavá cestička. Končí v Montaure a pak zbývá jen kousek do Roziers.

Začíná foukat vítr jako blázen a vypadá to na pěknou noční bouřku. Držím se za pomalým traktorem, kterým sedlák vede stádo krav do stájí. Stračeny mají své tempo a silnička je místy kluzká ne od bláta, nedá se spěchat. Nechci před nimi teď navečer popobíhat jako před býky v Pamploně. Rohy by na to měly.

Chambre d’hôtes L’Arche de Gabriel

K mému překvapení jsem musel přepnout z mapy.cz na google mapy, což mě jen utvrdilo v mém názoru, že google maps s červenou tečkou uprostřed bílého prostoru jsou k ničemu. Chodil jsem jako pako do různých uliček a vždycky čekal co jako. Chytnou se nebo ne?

Přidání tohohle ubytování na mapy.cz byla první věc, kterou jsem po návratu udělal, aby si pobyt tady mohli vychutnat i ostatní poutníci z Čech a okolí.

Nakonec jsem si všiml nenápadné šipky a otevřel se mi pohled na pohádkovou chaloupku.

Přivítal mě Fred a omlouval se, že má jen sdílený pokoj a je už tam ubytovaná paní s pejskem. To je to poslední co by mi vadí. Poutnice je z Paříže a má takového správného voříška. Poctivě ťape každý den deset kiláčků.

Protože mám v hotovosti jen 15 EUR, tak se s Fredem domluvám jen na snídani. Je to správný blázen do bylinek – má jich ve skříni napytlíkovaných x. K tomu medy a taky čagu. Že jim prý roste na bříze před domem. To má tak někdo kliku.

Vařím si oblíbenou houbovku z úlovku po cestě, ale nikdo nechce, že to mají s večeří. Tak dám ještě sprchu a zalezu si do postele, kam se mi pejsek hned nasomruje. Drbu ho za ušima, dopisuju deníček a je mi fajn.

Ušel jsem 35 km