Via lucis do Lucent

Světlo dneska doslova čarovalo. Nejdříve v oknech katedrály a pak na hradě v Romont. Tolik vitráží a jedna krásnější než druhá. Jen ty pekelné v Romont vyděsí malé děti k smrti

38 den 20.9.2024

Ráno si dáváme s Lisou společnou snídani. Chce se ještě pokoukat po městě. Mě zajímala hlavně katedrála. Její „ukousnutá“ věž byla už včera vidět z velké dálky. Potkávám se tam s manželským párem starších poutníků. Jsme tu takhle brzo ráno sami. Krásné ticho, nádherně naaranžované čerstvé květy na oltářích, vzdušné sloupy a jemná vůně. Klid, rovnováha, soustředění.

Nepřestává mě to udivovat – ať přijdete do jakéhokoli města v kteroukoli denní hodinu, vždy najdete otevřený udržovaný kostel.

Katedrála St. Nicholas Fribourg

V katedrále San. Nicholas mají neuvěřitelně krásná vitrážová okna. Podle mě jsou secesní, ale mohu se plést. Jak se do nich opírá ranní sluníčko, tak plní celou katedrálu mihotavým barevným světlem. Úplně sytí duši.

Do kredencilálu mi zde také přibylo velkolepé razítko a pro poutníky tu mají vytištěné stránky se seznamem ubytováním. Stáhl jsem si je sice už dřív do mobilu, ale jak je to udělané v excelu a drobným písmem, tak se mi v nich blbě hledá.

Vybral jsem si nabídku spaní v městečku Lucens – je tak akorát ve správné vzdálenosti a také mě láká spát u běžné švýcarské rodiny. Navíc jméno paní – Corinne. Má krásný zvuk. Posílám jí SMS se zdvořilým dotazem a doufám, že mluví anglicky.

Dneska je to od rána Via Lucis – cesta světla a skoro po rovině (na Švýcarsko). Vzpomínám na inspirující příběh Heleny Kelerové, hrdinky stejnojmenné knížky od Jindry Jarošové. Jak se jako hlucho-slepá dokázala poprat se životem. Fakt si nemáme na co stěžovat.

Změna do francouzského chování

Je strašně znát, že už jsem ve francouzské části Švýcarska:

1. Hospody, bistra a bary jsou všude otevřené už dopoledne
2. Lidi na ulici normálně kouří cigarety
3. Auta jsou starší, menší a občas odřená
4. Všude se mluví jen francouzsky

Zkouším kolemjdoucí taky zdravit francouzsky a je to sranda. Někdo tak jenom zavrčí Džůůůr, jiná paní odpověď skoro zazpívá. Až bude někde wi-fi, tak se musím podívat po nějaké jazykové aplikaci, abych nebyl za úplnou lamu.

Pirátka Lisa

V Posieux si po 12 kiláčkách dávám kapučíno a čerstvý croissant a v tom se ke mě hrne Lisa! Na hlavě šátek na piráta, lehounký batůžek, legíny, hůlky – prostě profi poutník. Když jí skládám kompliment, jak mě rychle dohonila, tak z ní vypadne, že sem dojela autobusem. Ale chodit umí rychle, jen se jí nechtělo jít tu štreku přes město.

Obcházíme spolu letiště pro malá letadla u Ecuvillens. Je pro privátní klientelu a některé tryskáče jsou fakt parádní. Pak už se definitivně rozloučíme, chodím přeci jenom rychleji.

Otrávené děti St.Apollinaire

Cesta se zanořila do lesíků v mírných kopečkách a v nich je jako drobný šperk schovaná kaple Saint Apollinaire s kamenným mostkem.

Potkávám tam rodinku se dvěma zjevně znuděnými dětmi. A to jako fáákt musíme pěšky? Je to tu hrbatý a nemůůůžu čumět do móbilů !!! Ne že bych rozuměl, ale znělo to takhle.

V dálce vidím na kopečku hrad, pod ním malý klášter s krásně upravenou zahradou. V místním kostele koukám nevěřícně na super moderní vitrážová okna . Je tam vše. Od rohatého ďábla po svaté. Ale zpracované současným umělcem takovým způsobem, že musím obdivovat jeptišky, které k instalaci daly souhlas.

Dá se tady ubytovat jako v jiných klášterech a trochu o tom uvažuji, protože od Corinne nemám žádnou odpověď. Nakonec šlapu dál, je ještě brzo a ono se to nějak vyvrbí.

Svatba v Romont

Romont je krásné středověké městečko sedící na malém kopci. Hledám kostel s razítkem a nechtěně jsem se přitřel do svatby. Jak se hosti hrnuli na nádvoří místního hradu, tak mě prostě vzali s sebou. A že prý vandráci/poutníci nosí svatebčanům štěstí. Takže šampus do ruky, nevěsta se nechala poškrábat strništěm na obou tvářičkách, ženichovi potřepat pravicí a vydolovat z paměti anglicky přání všeho dobrého! Naštěstí se za chvilku mohu vytratit, protože mi volá švýcarské číslo – Corinne.

Bleskově se domlouváme, že se sejdeme u nich doma. Je ještě v práci, ale kdybych přišel dřív, tak je doma manžel. Bezva!

Z Romont je to do Lucens takříkajíc přes kopeček nějakých 6 km. Cestou se stavuji v malé kapličce St. Jean Baptiste. Obdivuji palcový zámek, který tu musí sloužit aspoň 100 let. Chytnete železné ucho, palcem zmáčknete malý kulatý plíšek nad ním, ten na druhém straně dveří zvedne závoru a voila! Dveře se otvírají. Jednoduché, účinné a navěky.

U Corinne

Mapy.cz nezklamaly a dovedly mě až před domeček v útulné nové čtvrti. Zvoním a přijde mi otevřít zamračené chlapisko o půl hlavy větší než já, od pohledu drsňák a co že chci. Ukázalo se, že Corinnin manžel Schon o mě nic neví, nicméně mě zve dál, abych na ni mohl počkat. Nechávám boty i z ponožkami venku a doufám, že si sousedi nepřijdou stěžovat na zápach. Fakt se stávají toxické.

Přes to se ke mě hrne jedna z jejich koček a nechává se drbat za ušima. To prolomilo ledy – jsem zaparkován v horním pokojíku, fasuji ručník a hned si dávám sprchu. Pak si povídám s Poulem a Schonem a čekáme na Corinne.

Když dorazí, je to jako příjezd královny. Okamžitě je opečovávána, je to nádherné. Přivítáme se a připravuje se večeře. Během té doby si mě našly zbylé kočky – nádherná černobílá Whoopi a zrzavá Laksmi. Už mi fakt chybělo drbání něčeho chlupatého za ušima. Jen lituji, že nemluvím anglicky lépe.

Povídáme si o dětech, poutnících co tu byli přede mnou a vůbec o životě. Vůbec nechápu, jak za tak krátkou chvilinku dokáže Corinne vykouzlit, za vydatné pomoci svého muže, vynikající jídlo. Zeleninová polévka nemá ten český smažený základ, je lehounká a voňavá. Pak čerstvá bageta s různými místními sýry z Moudon – ochutnávka jak v Carlton hotelu. Nakonec ovoce a kávička jedna báseň.

Byl to úžasný den s úžasnými lidmi. Ušel jsem asi 38 km.

Dál Setkání v Lausane