Za bratrem Klausem Flüeli-Ranft

Z kláštera v Brunnen vede Via Jacobi lodí přes vodu. Tedy teoreticky by to pěšky také šlo, ale prodloužení o 40 kilometrů, ne ne. Loď cestu zmákne za necelou půlhodinku. Dneska mě čeká duchovní srdce Švýcarska – Flüeli-Ranft.

33 den 15.9.2024

Snídani mám domluvenou na sedmou. Máme být čtyři, kteří pojedeme dál přes Vierwaldstadtsee, ale u snídaně jsem sám. Tak sním co je, dostanu od sestry Marie lehce vynadáno že to bylo pro 4 lidi. Nakonec ale pokrčí rameny s tím že si za to mohou sami, ať se netrápím a dostanu požehnání na cestu.

Zajdu ještě do kostelíka poděkovat a vyjde mi to akorát do přístavu.

Brunnen. Mám loď jen pro sebe

Přesně v 8:19 hodin přijíždí výletní loď tak pro 200 lidí a kapitán mě vítá na palubě. Jedu úplně sám a vyhřátou první třídou! Škoda že jen 20 minut. Tak celé posádce poděkuji a zamávám.

Dnešní počasí vypadá fakt dobře. Od rána sluníčko, kochám se nádhernými výhledy na švýcarská moře. Sice musím vyběhnout na kopec, ale pak se cesta kroutí nahoře po vrstevnici řídkými lesíky, takže je vidět spojení mezi jednotlivými jezery. Občas i fantasticky čistá voda stovky metrů pode mnou.

Pro změnu se trasa stočí do Emmeten. Z městečka šplhá na okolní kopce snad pět lanovek. Kabinky pořád jezdí nahoru dolu a stejně jsou dole hromady lidí.

Paragliding v Emmetem

A na nebi krouží desítky paraglidistů. Je to jako ve filmu Nedotknutelní. Přistanou, sbalí padák a šup lanovkou zase nahoru.

Mají tady zvláštní dekorace – plné kalhoty i s botami naplněné hlínou a osazené kytkami. Jsou většinou nonšalantně opřené o domy, některé i s kolem a jmenovkou.

Došel jsem si na polévku do Pilgrinfreundlich hotelu Schlüsel. Zjevně už má něco za sebou a obsluhovala mě stará, skoro plešatá paní. Chudinka zkroucená revmatismem jako paragraf, ale pořád pracuje.

S láskou mi ukazovala pohledy od předcházejících poutníků, kteří v tomto starém hotelu spali nebo se zastavili. A ta její polévka -Gertensuppe – šel jsme na ni až do večera, jak byla silná. Za 8 CHF fakt stála.

Z Emmetem scházím zase dolů k jezeru. Jdu po asfaltce skrz několik dalších městeček a vily na nábřeží ukazují svoji třídu. tedy spíš malé zámečky. Ale i odtud vedou lanovky na nejbližší vršky, jen padáky nevidím žádné. Asi smí lítat jen nahoře.

Další razítko mám ze Stans

Zdejší kostel mi přijde divně pootočený -obvykle bývají orientované na východ. Nicméně bělostný interier je krásný a mají tu dvoupatrovou kruchtu na černých sloupech. Na varhany tak zbylo místo až pod stropem.

Úžasná je švýcarská vlajka na oltáři, kde běžně bývá bělostný ubrus. A taky krásně aranžované koše s ovocem a zeleninou, asi jako poděkování za úrodu.

A na razítku mají Sv. Petra a Pavla, po dlouhé době zase chlapi.

Podle ukazatele mám do Compostely už jen 2.180 kilometrů, takže už jsem uťapal zhruba 1.000 kiláčků. Budu muset kapku zrychlit, ale zdá se, že do 15 listopadu můžu skutečně v Santiagu de Compostela být! Paráda.

Na oblíbeném tričku s veverkami se začínají objevovat díry a taky na ponožkách, ty asi do Compostely nedojdou.

Výhledy ve Flüeli-Ranft, které jsem neviděl

Dneska bych se rád dostal do Flüeli-Ranft. Je to jedno z nejpamátnějších míst ve Švýcarsku. Žil tu jejich světec Sv.Klaus neboli Nicholas of Flue. A taky tady má být oblíbený Jugendherberg. To je důležité, protože se začíná zatahovat, bude pršet.

Ze Stans nastoupávám zase na vrstevnici, napravo jezero a nalevo pěkné kopce. Všude louky s krávami jak z reklamy na švýcarskou čokoládu. Příchod mi zase vychází akorát na šestou, jenže tentokrát Smolíček pacholíček. Celý Jugendherberg je pronajatý pro nějakou merendu a neukručím vůbec nic.

O kus dál je zjevně interhotel, samá věžička a parádička. Velká vyhlídková terasa s loubím a cedulemi, co všechno je vidět když je vidět. Číšník mě z ní vypakoval jedna radost- noc je tady začíná na 250 CHF!

Kdyby mezitím nezačalo lít, tak se zašiju někam do lesa ale takhle se mi moc nechce.

Když je zima, dejte si rösti

Nakonec se chytnu v hotelu FlüeMatte. Jak vypadám zbědovaně, tak se šéf ustrne a mám to 50 CHF i s jídlem. Děkuji, hoši!

K večeři mi kuchař dal originál rösti – to jsou bramborové nudličky se slaninou a vajíčky. Naprosto úžasné. Když jsme mu jídlo vychvaloval před celou hospodou, tak mu narostly ramena až ke stropu. Že to bylo něco jako co dům dal. Sranda byla, jak se hned chytali další hosti a že chtějí taky, takže nakonec měli pořádnou útratu.

Dohra byla ještě ráno. Kuchař mi připravil extra snídani jak pro dřevorubce. Ale s mým současným spalováním no problem. Sníst to samé doma, tak padnu na gauč a ležím celý den s bolením břicha.

Fakt zlatý chlap. Celý autobus Japonců pak čučel, jak se nacpávám.

Ušel jsem 42 kilometrů.

Dál Kolem švýcarských moří