Trojský kůň v La Côte-Saint-André. Ze sena do sena.

Dnešek bude jako malovaný. Budí mě straky poskakující nahoře na plachtě. Jejich drápky připomínají škrábání Jezinek Bezinek a tak, Smolíčku Pacholíčku, rychle na cestu, než přijde hospodář zkontrolovat koně.

Straky se přiletěly napít, protože louže na tmavé plachtě rozmrzla na sluníčku dřív. Jen tak tak sem si ji vlastnoručně nevylil za krk.

48 den 30.9.2024

Takže vytřepu seno ze všech věcí a hurá na cestu, abych někde zase nebyl za vidláka.

Malovaná hospoda v Le Grand-Lemps

Už jsme se těšil na ranní kafe do otevřené hospody – je vidět z dálky. Sedí v ní lidi, prima, mám kliku hned po ránu!

Jenže. Hospoda je namalovaná na baráku! Ta pravá má samozřejmě ještě zavřeno. Zrada, černá zrada. Ale malíř to musel být dobrý.

Tak naberu u pítka vodu a šlapu dál. Mimochodem, různé pumpy s pitnou vodou a pítka jsou ve Francii hodně často. Většinou u kostela stejně jako toalety. Občas i na opuštěných místech, ale vždy funkční. Díky bohu.

Cesta vede částečně lesem, hezky po vrstevnici. Po levé ruce míjím Bévenais, La Frette, Saint Hillaire de la Cote. Dalo by se jít asi i po silnici, kterou po sebou vidím, ale takhle šlapu hezky schovaný před pálicím sluníčkem. Po deštivých dnech nezvyk. Před polednem jsem v La Côte-Saint-André.

La Côte-Saint-André

Konečně trochu větší městečko. Doufám , že tu nějak vyřeším chcíplý mobil, protože podle rozcestníků se nedá odhadnout, jestli je přede mnou město, vesnice nebo jen křižovatka. Takže kolem hřbitovní kaple vzhůru dolů.

U zámku – školy ale stojím s ústy otevřenými. Z jedné strany má ohromné nafouklé bílé jitrnice -sportovní hala. Ze druhé přes zeď kouká dřevěný obrovský kůň! To mají žáci jako školní projekt nebo co to je? Až expost zjišťuji, že to je Trojský kůň na pozemku privátní školy.

Trojský kůň

Na youtube je vidět, jak si jeho tvorbu a „uvedení do provozu“ místní s chutí užívali. Projeli s ním celé město a fakt sranda, když vážní chlapi v řeckých tunikách tlačí dřevěného koně historickými uličkami. Žádný školní projekt, ale vážná práce!

Sestupuji po krásných schodech a několika zákoutích kolem muzea Hectora Berlioze do historického městečka. Poslední průchod mě vyplivne rovnou u velikánské kryté tržnice.

Jak je náměstí z kopce, má několik úrovní a nese ji les dřevěných sloupů.

Ze samého nadšení pociťuji tlak přírody, takže kde je nejbližší kostel? Aha, kus do vršku a už je to tady! Francie opět nezklamala – čistý, otevřený a neobsazený záchod! Sice jen turecký, ale vem to nešť.

Zajdu ještě do kostela pro razítko a jdu řešit nákupy. Jenže nevím co je za den, hodiny jsou sice na věži, ale jdou správně? Obchody mají zavřeno, tak je neděle nebo co? Ne, jen právě začala obědová pauza do 14 hodin.

Takže courám po městě a hledám, kde bych si mohl dát kafe a něco k jídlu. Skoro to vypadá, že na oběd šli i hospodští. Nakonec vlezu do starého hotelu, kde mi obsluha udělá kafe a jde se vedle najíst! Fakt jsem nějak mimo čas a prostor.

Aspoň si v klidu dopisuji deník a dávám nabíjet cihlu, jestli se náhodou nechytí. Ani ťuk. Buďto je blbý mobil, nebo nabíječka.

I v železářství jsou hodní lidi

Stavím se tam pro něco na špičku hole. Jak s ní ťukám o zem, tak se třepí a zkracuje. Holt líska není žádný tvrdoň. Našel jsem v regále mosaznou redukci z coulu na tříčtvrtku. Hodná paní mi dala mobil na svoji nabíječku a cihla se probouzí. Nechám ji tam nabíjet a paní mě směruje do elektry, kde pořizuji novou Apple nabíječku. Snad už vydrží. Stejně se ale cihla za půl hodiny dobila jen na 3%, takže problém bude asi opravdu v ní.

Po dlouhém capání objevuji supermarket a kupuji polévky + litrovou flašku s dobrým uzávěrem na vodu. Ta darovaná skleněná z Německa je malá a těžká.

Bagety tu mají balené po jedné ve speciálních sáčcích a další pečivo. Je takové blemcavé, jako někdy v Albertu.

Přijde mi , že supermarket strašně smrdí, ale podlaha je čistá a lidem kolem taky nic nevadí. Asi jsem citlivka. Před supermarketem jsem si cucnul té originál slazené vody a rovnou jsme ji poslal do kanálu. Hnus šedivý. V superhyper byla hlavně omladina, dospěláci asi nakupují čerstvé věci na trhu nebo v malých krámkách. Otázka je kdy?

Taky čekání na náměstí před krámem s eletronikou kvůli možné opravě cihly bylo zbytečné, odpoledne mají zavřeno. V tomhle městě už nemám co dělat.

Za městem vidím na jednom hospodářství ponk v otevřené stodole u cesty, tak oříznu otřepaný konec hole a mosazný kroužek sedne na klacek jak na míru. Ještě do spodku natluču kamenem pár starých hřebíků, co jsme nasbíral cestou a hůl je perfektní. Špička nesklouzne ani na asfaltu a hůl se v trávě nezachytává.

Přes kopeček do Faramans

Svatojakubská cesta vede ke krásnému dětskému sportovnímu centru u dvou rybníků. Vyptávám se na nějaké ubytování, ale starší pár s vnoučetem nemluví anglicky a naznačují, že přímo ve Faramans určitě něco je. Ještě oběhnu rybník, jestli by nebylo kam se zašít ale nic.

Tak holt přes kruhák do městečka a tam na sloupu šipka Gítes de etape! Hurá. Vylezu ke kostelu, kousek od něj domeček s označením – a nikdo doma. Ach jo.

Jdu si aspoň sednout do kostela – zavřeno. A začíná pršet jako ve starých filmech, když hlavní hrdina dostane za uši.

Říkám si, že přeci musím být aspoň na náměstí otevřený nějaký bar. Není tu ani náměstí, jen větší křižovatka. Ale pod stromem je schované v kaslíku poutnické razítko! Tak přeci jen tudy nejdu úplně nadarmo.

Jen s tím spaním je to na levačku, protože všude hulákají psi.

Nakonec to kousek za městečkem zapíchnu v přístřešku pro krávy. Ohrada je prázdná, takže žádné spolunocležnice nehrozí. Vyhodím pár ztvrdlých koláčů, podestelu čerstvé seno a spinkám jako král. Díky courání po La Côte-Saint-André jsem ušel jen 25 km.

Zítra na ostružiny