Tortilla de patatas, chuť chutí. Recept dostávám v Santander na cestě do Caborredondo

Dnešní noc nepatřila k nejklidnějším, ale tak to na pouti chodí. Někdy o spolunocležnících ani nevíte, jindy třeba prokašlou noc. Jen doufám, že od chrmlajícího Číňana nic nechytnu. Péra v matraci taky tlačily, i když proti spaní někde v lese pohoda.

85 den pouti 6.11.2024  Santander – Caborredondo

Na svatojakubské cestě mám v Santander i radnici, takže znovu jdu po ránu pro razítko. Tentokrát dostávám ozbrojený doprovod ode dveří až k příslušné přepážce a hůl musím nechat na vrátnici. Paní mi ho ochotně dala a ukázala i krásnou svatojakubskou mušličku, co nosí na krku. Taky byla párkrát Santiagu. To nadšení, které vždycky na úřadě propukne nad kredenciálem je nakažlivé. Dokonce i pistolník se usmívá.

Santander by rozhodně stál za delší návštěvu. Takhle jen odcházím středem po krásné pěší zóně. V blízkém baru mají dokonce 3 druhy tortilly de patatas, takže si dávám hutnou snídani.

Tortilla de patatas

Tohle jednoduché jídlo mě nepřestává chuťově fascinovat a to jsem teprve na začátku Španělska. Rozhodně nemá nic společného s tortilami prodávanými u nás.

Vyslovuje se tortija. Vypadá jako nižší kulatý dort. Tvar a rozměr má podle pánve, ve které se dělá. Uvnitř musí zůstat vláčná.

Tady byly excelentní, tak loudím recept.

Místní kuchař na prstech ukazuje jen 4 základní ingredience – brambory, olej, sůl, vajíčka. Další přísady se přidávají podle místních zvyklostí nebo fantazie kuchaře. Cibule, šunka, sýr, tuňák.

Ale skutečné kouzlo je ve způsobu přípravy a poměru jednotlivých surovin. Takhle vařila moje babička. Všeho přiměřeně a výsledek bude nebeská chuť. Kuchařovo doporučení? „Udělej jich stovku a budeš vědět jak na to“. Dobrák od kosti.

Upřímně, když jsem to doma zkoušel podle youtube, nedopadlo to nejlépe. Brambory nakrájejte na tenké plátky nebo malé kousky, cibuli na drobno. Nejdřív ve větším množství oleje asi tak půl hodinky smažíte brambory. Slejete olej, dáte je do misky a v tom samém oleji pomaloučku smažíte dozlatova i cibulku, až zesládne a začne karamelizovat. Musí zůstat světlounká! Scedíte ji. Z pánve slejete olej a narychlo brambory osmahnete na vyšším plameni, aby chytly hezkou barvu.

Mezitím si rozmícháte vajíčka. K cibuli do misky přidáte osmahnuté brambory, přidáte cibulku a rozmíchané osolené vajíčko a necháte tak 5 minut odpočinout, aby se chutě spojily. Vlijete zpátky na pánev. Tortillu pečete poměrně rychle na středním plameni. Když se povrch zatáhne, přes talíř otočíte a necháte ji dojít. V principu jednoduché.
Při prvním pokusu byla od spodu spálená a suchá. Při druhém mi utekla do dřezu mezerou mezi talířem a pánví. Třetí se už dala jíst, ale těm španělským se nepřiblížila ani náhodou. V podstatě jsem se smířil s tím, že na pravou tortillu de patátas si musím zajet do Španělska.

P.s.: mezitím jsem přišel na fintu dvě nestejně velké pánve, žádný talíř. V menší začnete, ve té druhé si můžete připravit tu parádní tenounkou vrstvičku, která je potom navrchu tortilly -např. bílek a plátky iberské šunky, nebo sýr apod. Ovšem skok z pánve na pánev je stejně pořád napínavý.

Recept ke stažení máte tady:

Teď ale ještě procházím dlouhou pěší zónou v Santenderu, v bříšku mám jako v pokojíčku a obdivuji miniaturní krásy města i domy kolem.

Na kruháči se nakrátko přidám ke skupině starších poutníků, jenže jdou moc pomalu, tak si zamáváme a bueno camino!

Voodoo magie – hostina pro duchy

V zatáčce pod dálnicí pár kiláků za Santander najdu na barevné dece rozložené talíře s černým mrtvým kuřetem uprostřed. V zobáku drží tlustý doutník. Pár jich má také dekorativně rozmístěných kolem sebe. Barvu dodávají červené a bílé karafiáty. Vepředu je v pár miskách žlutý popkorn.

Zadní řadu tvoří miska s pečivem a olivami dozdobená tenkými cigáry. Další miska je plná bílé rýže s růží uprostřed a obrubou z cigaret. Poslední miska je plná polenty (podle barvy) s bílým karafiátem uprostřed a červenými papričkami. Za dekou dvě prázdné láhve od kořalky a vína, vepředu zjevně hořely svíčky.

Projíždějící šofér si jen rychle odplivl, pokřižoval se a nechtěl poskytnout žádné vysvětlení.

Mohla by to být teoreticky hostina pro mrtvé duše. Cesta má prostě pořád nějaké eso v rukávu, čím překvapí.

Za Santa Cruz de Bezama míjím krásnou nemocnici s válcovými věžemi. Trochu mi připomíná barák, co si nechal postavit Pitomio, ale mnohem hezčí.

Fascinují mě vesnické domy a zahrádky. Krásné tykve na vodu, nad kterými zaplesalo i srdce svatého Jakuba. Celé pole zarostlé fialovou povíjnicí. Záhadné křoví s tmavě rudými plody, schovanými v zeleném oplodí – Japonský sýrovník (Japanese pittosporum). Jeho listí smrdí a Japonci ho věšeli spolu se sardinkami ke dveřím, aby odpuzoval zlé duchy.

Kousek za Oruña si na schodech vesnického stavení dávám malý obýdek. Odněkud krásně voní heřmánek. K mému překvapení jde vůně z balíků sena ovinutých černou fólií. Jak je ohřívá sluníčko, uvolňují neskutečnou vůni heřmánkového sena. Mléko krav krmených tímhle senem musí být lepší než jakákoli medicína.

Za Rinconedou přejdu kopeček a vracím se zpátky k moři. Místo plotu mají domy rybářské sítě.

Santillana del Mar

V tomhle městečku padám rovnou do středověku. Historické jádro vypadá naprosto autenticky včetně kočičích hlav v ulicích. Exponáty muzea tortury do městské atmosféry báječně zapadají.

Zajdu se podívat do románské kostela Santa Juliana, kde je o něco lépe. Návštěvu musea Altamira bohužel musím vynechat. Byly by to tři hodiny navíc, takže někdy příště.

Na náměstí si udělám fotku s krásným paleo kamenným býkem, o které pak má drahá polovička prohlásí, že vypadám o dvacet let starší. V podstatě stejně starý jako ten býk.

Padlý jeřáb

Santillana se pro ně stala nezapomenutelnou z jiného důvodu. Cestu, kterou mám odcházet zavřeli kvůli havárii jeřábu. Zvedl něco těžšího než měl a teď je s ohnutým ramenem zapíchlý v příkopu, Dva jiné se ho snaží dostat zpátky na silnici. Překáží jim v tom dubová alej. Pohotový hostinský z nedaleké hotelu na silnici rozestavil pár stolečků se židličkami, nosí pití a zábava je na vysoké úrovni.

Řekl bych že si na úspěšnost akce pár lidí i vsadilo, protože k nechuti přítomných hasičů hlasitě radí a povzbuzují. Chvilku byla situace napjatá jako jeřábová lana, když se ukázalo, že jeden jeřáb se snaží vytrhnout ze země spolu s havarovanou obětí i urostlý dub. Nakonec jsem místo činu obešel, ale přesto mě dohnal výskot, hvízdot a srdečný potlesk, takže hasiči zřejmě zvítězili nad gravitací.

Albergue de peregrinos Izarra

Kolem půl šesté dojdu do Caborredondo a ťukám na dělené dveře albergu. Otevře se horní půlka dveří, v nich usměvavá slečna a co že prý si přeji: „Byla by postýlka pro poutníka bez rezervace?“ Chvilku se zamyslí, pak se rozesměje a jasně že jo. Jsme tu celkem čtyři a dvě strážkyně majáku, tedy albergue. Mimochodem, vyspalo by se tu v pohodě i 20 lidí.

Clara a Gulia nám jemně sdělí pravidlo číslo jedna: „Do kuchyně se neleze.“

Pustí nádhernou španělskou písničku o Caminu. Pak nám naservírují vynikající jídlo. Čočková polévka s rýží a česnekovými topinkami je nezapomenutelná. Přijde ještě jejich soused Alex, sedíme a povídáme si. Pak si Robert z Polska všimne kytary, hraje a zpíváme. Holky mají opravdu krásné hlasy. Sami šly camino bez peněz a když se objevila příležitost, v Izarra zůstaly a vytvořily úžasnou atmosféru pro všechny. I mourovaté kočky. Přál bych ji prožít všem poutníkům.

Ušel jsem asi 43 km