Proč poutníci nosí mušličku, hůl a klobouk? Atributy svatého Jakuba, které pomáhají při putování

Od dob svatého Jakuba, patrona poutníků, se základní výbava pro putování téměř nezměnila. Věci, které kdysi pomáhaly poutníkům přežít dlouhou cestu, se postupně staly jeho typickými atributy svatých – poznávacími znaky, podle kterých ho poznáte na první pohled.

Široký klobouk chrání hlavu před sluncem i deštěm, pevná hůl pomáhá v těžkém terénu, plášť zahřeje a svatojakubská hřebenatka se stala symbolem poutníků na Camino de Santiago. Když se na tyto atributy podíváme blíž, zjistíme, že nejsou jen symbolem víry, ale také velmi praktickým návodem na jednoduché putování.

Podívejme se na atributy Svatého Jakuba staršího, které nám pomáhají ještě dneska během putování:

• Klobouk, abychom si chránili hlavu před deštěm a sluníčkem
• Plášť, který neprofoukl severák a dalo se do něj zabalit na noc
• Tykev – nádoba na vodu
• Hůl, o kterou se dá opřít nebo s ní zahnat dotěrné psy
• Svatojakubskou hřebenatka, kterou naberete vodu i z mělkých potůčků, když se chcete napít.

Vidíte? Svatý Jakub pomáhá během puti nejen duchovně, ale i fyzicky. Dává nám To Do list, jak říkají IT

Hřebenatka svatojakubská-pigrimś shell

Je dodneška symbolem poutníků na svatojakubské cestě. Prostě ji musíte mít. Podle vzoru Sv. Jakuba ji nesete na klobouku, na krku, na baťohu, případně jako nášivku na bundě. Jen na pláštěnce není moc praktická, i když právě na plášti Sv. Jakub jednu nebo dvě nosil.

Podle mé soukromé teorie taková bílá lastura na oděvu už na dálku upozorňovala místní, že k nim netáhne tlupa pobertů, ale skupina zbožných poutníků. A že se nemají čeho bát, naopak se jim naskýtá možnost prokázat milosrdenství lidem, kteří mohou u hrobu světce vyprosit požehnání i jim.

Na některých je ještě jasně červený asturský meč La Espada. Naznačuje příslušnost nositele k řádu Svatojakubských rytířů, kteří chránili poutníky před útokem Maurů.

Hřebenatka má i hlubší význam

Dvojice lastur symbolizuje lásku k Bohu i bližnímu. Připomíná svému nositeli oddanost k dosažení cíle, nutnou vytrvalost a schopnost vystačit si s tím, co si nese s sebou. Protože všechno co potřebuje má na dosah ruky.

Pro mě tohle poznání – „mám úplně všechno co potřebuji“ -přišlo po třech nedělích putování v Donauwörth. Jeden z nejsilnějších, nejosvobozujících momentů mého života. Kdykoli jsem se potom na svoji svatojakubskou mušličku podíval, vždy jsem si ho s pocitem vděčnosti připoměl.

Hřebenatka kulinářská

Pecten jacobaeus neboli hřebenatka svatojakbuská a Pecten maximus čili hřebenatka kuchyňská. V chuti rozdíl nepoznáte, pokud nejste znalci.

Stačí se pohybovat v blízkosti Středozemního moře, Biskajského zálivu na severním pobřeží Španělska nebo vůbec tam, kde hřebenatky žijí. Jde o místní vynikající delikatesu. Jemná oříšková chuť vynikne nejlépe při jednoduché úpravě na másle. Ale se zeleninou, v rizotu nebo paelle je také vynikající.

V některých španělských městečkách byly fasády vytvořené z lastur hřebenatek. Mám za to, že šlo o druhotné zpracování kuchyňského odpadu, protože v těhlech oblastech se hřebenatky konzumují od starověku. Před francouzským městečkem Limogne-en-Quercy z nich moderní konzument hřebenovek/umělec vyskládal celou archu, abych byl spravedlivý.

Poutníkovi bez hole chybí noha

Svoji první jsem uřízl z lísky někde za Chaumont po měsíci a půl putování, když mě rozbolela pravá hnátka. Do té doby jsem se obešel bez ní. Jak jsem si na hůl zvykl, tak jsem nechápal, jak jsem mohl tak dlouho chodit bez hole.

• Nejenže se o ni opíráte v těžším terénu a ulevíte nohám.
• Ale i osondujete hloubku bahna před sebou, což je mnohem pohodlnější než zapadnout po kolena
• Rychle s ní postavíte jednoduchý přístřešek v případě velkého deště
• Zaženete otravné psy
• Dává chůzi rytmus. Pravidelné ťukání zní skoro jako modlicí mlýnek tibetských mnichů
• Hlavně vypadáte fakt hustě poutnicky. Jen se vám nesmí připlést mezi nohy.

Holí bussines

U spolupoutníků byly oblíbené trekové hůlky, ale upřímně, nepřišel jsem jim na chuť.

Nebyl jsme jediný, kdo na hůl použil lísku. Má jednu zásadní nevýhodu. Je sice lehká, ale taky pružná, takže se pořád lehce chvěje. Z vibrací brní ní ruka.

Naproti tomu druhá trnková, kterou mi osud přihrál, když jsem svou první zapomněl v Saint-Julien-Chapteuil , byla hezky tuhá. Pravda, než jsem z ní ořezal součky, vypadala spíš jako kyj loupežníka Sarka Farky, ale posloužila až na konec cesty. Fakt jsem pak uvažoval jak ji dostanu domů, ale za cenu dopravy bych si doma pořídil zlacenou biskupskou berlu, tak zůstala ve Španělsku.

Tykev na vodu už ne

Svatý Jakub mívá na holi zavěšené dvě. Upřímně, cokoli si zavěsíte na hůl, bude vás mlátit po všech údech. Na vodu se mi nejlépe osvědčila obyčejná třičtvrtě litrová petka. Proč zrovna tenhle rozměr? Litr a víc vody je kilo a víc k nesení. Půl litru je zase za teplého dne málo.

Vodu jsme měnil za čerstvou, kdykoli jsme se k ní dostal. Tam kde si ji nabírají místní. Dodneška cítím lahodnou chuť vody z pramenů ve Švýcarsku a Francii, kde natéká do velkých kamenných koryt uprostřed vesnice.

Párkrát jsem tykvice testoval, ale mají nepraktický tvar a jsou těžší, takže Sv. Jakube promiň, ale tenhle atribut už ne.

Plášť jako měl Sv. Jakub

Uvažoval jsem o něm, protože nahradí nejenom pláštěnku, ale i větrovku a spacák. Ale kde sehnat potřebnou látku? Nejvíc se tomu blíží klasické pončo. Jenže když jsem viděl, jak ho vítr nadouvá a kolika dírami tam za deště teče, tak ne. Ještě když je z původní těžké látky tak to jde.

Plášť enka

Vyzkoušel jsme během tří měsíční pouti ledacos, ale pořád nejlepší je klasická pláštěnka z pevnějšího materiálu, dlouhými zapínacími rukávy a velkou kapucí. Aby se pod ni vešel i klobouk! Protože když jdete celý den v dešti, leze vám neustálé ťukání dešťových kapek rovnou do mozku. Jakmile máte klobouk a přes něj kapuci pláštěnky, je ticho a teplo na hlavu. Taky nestéká déšť z kapuce rovnou na obličej, nebo hůř, dovnitř do pláštěnky.

Měl jsem kliku, když mi v městečku Condom Philippe v Caminoloc.com přesně takovou ukázal. Mockrát jsem si na něj s vděkem vzpomněl, když vítr trhal spouluputovníkům lehoučké igelitové pláštěnky z těla nebo déšť promáčel přes pončo celé tělo.

Chvála klobouku

Svatý Jakub Větší nosí jako správný rybář klobouk se širokou krempou, která kryje pomalu celá ramena. Vepředu ho má ozdobený bílou lasturou. Já se spokojil s filcovou hučkou po pradědovi s barevnou nášivkou hřebenatky.

Původně to býval elegantní černý klobouk, ale čas oponou trhnul a změnil tvar. Běžně jsem ho používal jen při malování, takže první dva týdny si lidi podle fleků od barvy mysleli, že se živím jako natěrač. Ale naprosto se osvědčil:

• Za horka namočíte a krásně chladí hlavu
• V zimě se dá narazit až na uši a hřeje
• Potřebujete si sednout na něco studeného-máte hned podložku pod zadek
• V mírném dešti nepromoká
• Když chcete zalít ohýnek, přinesete si v něm vodu
• Poslouží i jako košťátko na odmetení čurbesu z lavičky
• Krempa se dá různě tvarovat, takže při nízkém sluníčku nesvítí do očí.
• Když ho smeknete, vypadáte při zdravení skvěle a rozhodně získáte pozornost.

Jen jsem ho doplnil šňůrkou pod bradu jako Limonádový Joe, protože za silného větru měl klobouk tendenci utíkat do křoví. Udělal mi stejně dobrou službu jako profi nepromokavý klobouk s krytem na zátylek za 2.000,- Kč.

Atributy svatých nosíme stále

To je na tom to krásné. Nemusí to být zrovna kotva, sedm mečů v srdci, rožeň nebo svazek šípů. Což jsou také atributy svatých, jen odkazují k jejich mučednické smrti. Ale vtip je v tom, abychom dokázali ocenit tvůrce, kteří vyrobili obyčejné věci tak účelně, že spoustu let slouží stejně dobře nám i svatým. A za to jim patří naše vděčnost.