Začínám stříhat metr. Posledních 100 km na Camino del Norte. Vilalba-Sobrado

Nocleh u hasičské zbrojnice nic moc. Ne že by celou noc řvaly sirény. Ale do oken bez okenic šlo celou noc světlo z reflektorů na nádvoří stanice. Ráno se automaticky v 5:45 rozsvítily stropní světla, chyběl jen chraplavý řev z amplionů. Velké plus – v půl sedmé už šlapu chodník do Vilalby

96 den pouti 17.11.2024  Vilalba – Sobrado

Po uličkách města kolem kostela se válí cáry mlhy. Do louží na dlažbě vrhají lampy různé stíny. Slyším jen svoje vlastní kroky a ťukání hole. Celková atmosféra postrkuje k rychlému kroku. Tady nemají živí co dělat.

Za městem ještě musím rozsvítit čelovku, protože v úvozu je naklouzáno a bláto to není.

Alba

První, co se v dalším městečku vynoří z mlhy, je hřbitov. Ostré špičky nichos začíná nasvěcovat sluníčko a tak je přeci jen trochu veseleji. Kostelík Iglesia de San Xoán de Alba je zavřený, co nadělám.

Kousek za ním se zdá, že do zdi stodoly snad zazdili menhiry.

Staří Galijci když už stavěli, tak pořádně. Zdi – žula. Střecha -břidlice. Stavby na věky.

To je vidět i na mostě Ponte de Saa v Insua. Tenhle tu bude stát ještě za tisíc let. Jediné co trochu kazí dojem z trvanlivosti staveb jsou dřevěné prvky. Zřejmě je tu o tvrdé dřevo nouze a tak jsou trámy vlastně jen nahrubo otesané kmeny. Po křivici.

Konečně v jedné polorozpadlé kůlně vidím, jak přidělávali břidlicové „tašky“ na střechy. Dřevěnými kolíky! Boží. Proťukali díru do plátu břidlice, pod ní vyvrtali druhou do prkna a probili oboje tvrdým kolíkem jak upírovi srdce. Žádné hřebíky, stačila jim jedna sekera a hotovo. Kam se na ně hrabeme.

V další vesnici se někdo prachatý snaží zapadnout a tak má nápodobu břidlicových šablon i na psí boudě. Zubatý hřeben mu pokrývač udělal z plechových šablon. Sranda srovnání.

V Maragata si dám první kafe a croissant. Je to pulperia, tedy hlavně obchod s potravinami, takže na tortillu musím jinam.

U santiagského metrovníku nechala nějaká dobrá duše bedýnku jablek pro poutníky. To je tu docela časté. Lidi takhle nechávají nasbírané ovoce na plotech, zíďkách nebo „občerstvovacích“ stanicích. Často je to jen kůlna nebo přístřešek, ale správně vyzdobený. Poutník se může posadit i pobavit vtipnými hláškami.

Projdu podchodem pod dálnicí s pěknými muraly a jsem v Baamonte.

Baamonte

Mám dobrý čas, tak zaskočím do baru na pořádný kus tortilly de patatas a kafčo a mažu rovnou dál. U místního kostelíka vidím ohromný starý jedlý kaštan. Ale tedy fakt ohromný. U paty má určitě průměr přes dva metry. Do dutého kmene se vešla malá kaplička.

Do dalších děr někdo vyřezal různé svaté, městský znak a tady dokonce kouká z díry ruka! Jako památný strom ho ukazují i mapy.cz, takže unikát. Dokonce jsem pod ním našel pár letošních kaštanů.

A po dvou kilometrech je to tady.

Patník 99,997 kilometrů do Compostely. Stříhám metr!

Pro mladší neznalé. Když ještě byla v Československu vojna na dva roky, připravovali si mazáci-déle sloužící vojáci, látkový krejčovský metr. Ten se různě výtvarně upravoval od kosočtverečných průstřihů po barevné zvýraznění jednotlivých centimetrů. Jakmile bylo 100 dní do konce služby, každý den večer se jeden dílek odstřihl. Byl takový odpočet: 100, 99, 98,….. Pokud lampasáci, tedy důstojníci, tenhle předmět doličný u někoho našli, následovala basa a prodloužení vojny.

Stejným způsobem odmazávám kilometry, ale jde mi to rychleji než jeden denně 🙂

Capela de San Alberte Guitiriz – San Breixo de Parga

Krásný areálek s kaplí Sv Alberta a křížem hned za mostem přes řeku Parga. Schovaný v lese, pečlivě udržovaný, otevřený přes léto. Teď akorát mohu obdivovat zelený mech na hlavě madony na kříži. Dělá jí krásnou čepičku a spokojeně se usmívá, že jí teplo na hlavičku.

Albergue de peregrinos del Monasterio de Sobrado dos Monxes

Do kláštera, kde budu spát, přicházím kolem sedmé už za tmy. Je to jeden z mála albergues otevřený opravdu celý rok. Poutníky přijímají až do 22 hodin večer, ne do 18 hodin jako jinde.

Mnich v přijímací místnosti se mi směje, že jsem se vynořil ze tmy jako noční duch. Spaní je za symbolických 10 EUR v nádherných kamenných místnostech bývalé konírny. Tak sem do okna tutově nic svítit nebude. Měkounká postel, látkové povlečení a jídelna snad pro 100 lidí s profi vybavenou kuchyní.

Tady jsou opravdu vybavení na davy. Kupodivu je v těchto kamenných prostorách teplo.

Schází se nás tu asi dvacet a vypadáme v rozlehlé jídelně jak zájezd sirotků. Dám si sprchu – strop ve tmě nad sebou ani nevidím. Od osmi se mohou poutníci sejít s mnichy k rozpravě.

Jdu si na chvíli sednout do kostela. Nezvykle mohutné sloupy, šero a téměř žádná výzdoba pomáhají neskutečně soustředění mysli. Mohutně prožívám vděčnost, poděkování všem co mi pomohli a pomáhají. Děkuji i všem doma, vím že to tam není jednoduché.

Prakticky nevnímám čas a když se mě najednou někdo dotkne, docela se vyděsím. Otec klíčník potřebuje zamknout kostel -sedím tu už skoro dvě hodiny. Chudák. Chodil mě kontrolovat co půl hodiny, ale když jsem byl tak hezky zabraný do modliteb, tak nechtěl rušit …… Omlouváme se navzájem.

Jdu se zavrtat do pelíšku. Většina lidí už pochrupuje. Byl to nádherný den. Více fotek za dne a povídání najdete na stránkách kláštera.

Ušel jsem dneska 52 kilometrů, utratil 22 EUR