Camino se směje, prší a sidra voní po jablkách. Ze Sebrayu do Gijónu

Gijón se čte chichón. Tak to bude vychechtaný kousek camina. Při odchodu z albergues hodím paní správcové klíče do schránky. Řvoucí pes ze včerejška je podivně potichu. On není přivázaný a stojí za mnou! Chtěl by se kamarádit! Uf, uf, vypadá mnohem větší než by jeden podle pisklavého štěkotu hádal. Nechám se očuchat a sbohem.

89 den pouti 10.11.2024  Sebrayu – Gijon

Na mostě nad dálnicí Autovis cantábrica potkávám na procházce správnou trojku. Pán, pes a malý koník. Oba se přiběhnout seznámit, koník se chová úplně stejně jako přerostlé stěně. Uvolí se na fotečku. Začíná tak jako poprchávat, vypadá že budu muset vytáhnout pláštěnku. Poprvé ve Španělsku.

Villaviciosa

S dálnicí se před městečkem Villaviciosa ještě párkrát potkám. Těším se na pořádné kafe. Jenže v neděli ráno Smolíček pacholíček. Mohu jen obdivovat krásy historického městečka jako radnici, divadlo a kostel, paráda.

Iglesia de Santa María de la Oliva

Moc pěkný románský kostelík je startovním bodem pro Camino primitivo, které se z Camino del Norte odpojuje za městem ve vesničce Casquita. Panenka Maria sedí nad vchodem zavěšená na olivě ……dopravdy je jméno Santa María de la Oliva odvozeno od kláštera v Navarře. Spojuje úctu k Panně Marii a olivovníkům, které tam kolem něj rostou. Olivová ratolest symbolizuje mír, plodnost a božskou milost. Konec konců ji přinesla holubice Noemu na znamení, že končí potopa světa.

Tady kolem rostou spíš palmy a pomerančovníky a spousta jabloní. Fotím si okolní zahrádky a neodolám krásným zralým pomerančům, které se válí na chodníku. Ony jsou hořké! Zrada, zrada, černá zrada. Rychle hledám v mobilu hořké pomeranče – naštěstí jen odporná chuť a nic jedovatého. Při tom voněly mnohem víc než obyčejný pomeranč. Tak proto je nikdo nesbíral.

Čekám v ambitech u kostela, než přijde kostelník před mší otevřít. Je nás tu víc – tři poutníci vycházející na Camino Primitivo a párek bezdomovců, kteří tu zjevně přespali.

Mimochodem ty ambity – takové hluboké zastřešené verandy, jsou pro španělské kostely dost typické. Původně jsem si myslel, že mají jen chránit věřící před nepřízní počasí. Ale byli i pro poutníky, dříve v nich přespávali. Teď už jsou mnohem pohodlnější albergues.

Kostelník naštěstí přišel dřív, protože loudění o pár EUR nebo aspoň cigáro začínalo být dost neodbytné.

Kostelník nám nejdřív orazí kredenciály, odmítne obdarovat místní loudily a rozsvítí kostel. Teď teprve vystoupí z výklenku prastará soška Santa María de la Oliva. K ní přidává starší paní jednoduché kytice z toho, co právě kvete na zahrádkách. Nenápadně po ní pokukuji, abych ji nerušil, protože se u toho usmívá a něco Panence Marii povídá. Ještě pohladí Ježíška a jde se spokojeně usadit dopředu k oltáři. Jako když přijdou vnoučata k babičce.

Z městečka odcházím podél krásné veřejné prádelny. Nenápadné nápisy na ní i nedalekém pítku Comarca de la sidra důrazně upozorňují, že jsem v samém srdci výroby cideru.

La sidra

Cider je tu stejný fenomén jako víno v Šakvicích. Skoro v každé vesnici mají někde velký lis a hromady dřevěných sudů. Právě se sklízí jablka, hlavně víc ve vnitrozemí, kam mířím. Jak stoupám do kopečků, přibývá sadů. V nich rostou většinou starší jabloně, žádné špalíry jako u nás. Na la sidra, tedy cider, musí být zvláštní staré odrůdy.

Ochutnal jsem ji v Casa Aurelia, první dnešní otevřené hospodě. Bylo nabito, ale pro poutníka se místo u baru najde vždycky. Dávám si tradiční café con lecce a tortillu a pozoruji cvrkot. Barmanky zručně nalévají skleničky medově zbarvené sidry z láhví s rukou někde u stropu. Ani kapka vedle. Zákazníci, většinou starší chlapi ji pijí hned pěkně napěněnou. K ní přikusují osolená vajíčka uvařená natvrdo. Vždycky stačí pohyb prstu ke skleničce jako pokyn k opětovnému naplnění. Úplný koncert, holky takhle obsluhují půl hospody najednou. V tom do mě spolusedící šťouchne loktem, ať si taky dám.

Chuť la sidra

Tedy žádný slaďounký mošt plný bublinek jako u nás. Příjemně kyselá chuť bez jakékoli stopy siřičitanů nebo kysličníku uhličitého ze kterých mě vždycky bolí hlava. Plná vůně překvašených jablek. Na to bych si dokázal zvyknout. Hospodský provoz houstne, venku začalo pršet, tak poděkuji a sbírám se dál.

Přejdu přes dva kopce a už pod sebou vidím Gijon. Ještě si dám razítečko u krásného zastřešeného stolečku poblíž pár domečků. Nad ním vlaje asturská bleděmodrá vlajka se zlatým asturským křížem a za ním jabloň s jablky na sidra. Všechny symboly Asturie pohromadě!

Na zahrádce pod ním najdu dokonce fialky. V listopadu! A čajot rozrostlý po celém plotě. Jen je tady nějaký chlupatý.

Ono to dneska vůbec bylo jak průchod botanickou zahradou. Vrcholem byl snad 20 metrů vysoký blahočet ztepilý neboli Araucaria Heterophylla. O něm jsme jenom četl. V zahradnictví se někdy dá koupit jako pokojovka, ale tady se hvězdice jeho větví vznášejí až k nebi. Ještě že se mraky protrhávají, Asturie potvrzuje svoji přeháňkovou pověst.

Gijon/Xixon chi chi chi

Z dálky vidím věž komplexu Laboral ciudad de la cultura Gijon. Původně to měla být velká škola pro sirotky, jejichž rodiče zahynuli v dolech nebo blízkých ocelárnách. Ale pak se to nějak zvrtlo a teď tam sídlí všechny možné kulturní instituce. Míjím krásnou amatérskou pískovcovou fontánku. Autor vytvořil ještě krásný podkvětník ve tvaru ruky a kamennou lavičku pro sousedy. kouzelné zákoutí.

Na dálnici se z mostu dívá socha maminky s klukem na kole.

Díky otevřenému prostoru vidím velký kus nebe s oslnivou hrou mraků. Ani nestíhám fotit a jen si vychutnávám nebeské divadlo. To jsou největší dary Cesty. Musí se vnímat naplno, protože za minutu je příležitost pryč. Dívám se dívám, dokud můžu.

Boogalow Hostel

Je v patře domu přímo na městské pláži Paseo del Muro. Všechny náležitosti se vyřizují elektronicky předem. V mobilu mi pípne kód ode dveří a slečna mě naviguje výtahem až ke správným dveří, kde mi přijde druhý kód s číslem postele a skříňky. A musím si sednout. Takový albergue jako je Boogalow hostel jsem ještě nezažil. Na každé posteli voňavé bílé látkové povlečení, umělecky naaranžovaný ručník a z postele výhled přímo na moře. Perfektně vybavená kuchyňka se základními surovinami, lednice, na zdech surfy a koloběžky k volnému použití. Perfektně promyšlené příslušenství, značka ideál. Už se začíná stmívat, tak ještě vyrážím do města. Vidím světlo v chrámu Sv. Petra na konci pláže, jdu nejdřív tam

Iglesia de San Pedro

Nalevo do vchodu už připravují jesličky a vánoční výzdobu. Jdu si nejdřív posedět a poděkovat, ale bušení kladiv a vrtání moc soustředění nepodporují. Obcházím kostel a obdivuji nádherné mozaiky. Navrhl je Marko Rupnik, Slovinec, který se podílel i na výzdobě českých kostelů. Nedávno se na něj provalilo obtěžování jeptišek, kterého se měl jako mladík dopustit, ale ještě není nic uzavřeno. Zlaté mozaiky jsou ale nádherné. Vůbec v celém kostele se prolíná staré s novým, protože byl dost poničen za občanské války.

Nejkrásnější je, podle mě, socha otce se synem. Sv. Josef přidržuje usmívajícího synka na stojícího na jeho koleni. Tak lidské a láskyplné dílko, jak se na něj dívá.

Na Plaza Mayor je ještě napůl předvánoční trh , hromada stánků s místními specialitami a dárky. Koupil jsme si bochníček špaldového chleba a sušené fíky. Až na albergue mi došlo, že jsem mohl koupit i vajíčka a zeleninu, ale už se mi znovu do bot prostě nechtělo. Sedl jsem si do křesílka u okna, natáhnul nohy na topení a koukal na mumraj na promenádě a pláži.

Dneska jsme ušel 35 kilometrů, utratil 35 EUR