Sbohem Savojsko. Ahoj Isére.

Přechod mezi jednotlivými departmanty je náležitě označený. Velké cedule na mostě, vlajky obou území, chybí už jen celní kontrola. Naštěstí značky Chemin de St. Jacques de Compostelle zůstávají stejné.

Oblázková země

46 den 28.9.2024

Dneska jdu něčím, čemu pracovně říkám oblázková země. Už při přechodu masivu Tournier byla cesta z holé skály nebo kulatých valounků. Oblázky jsou na podezdívkách domů, dokonce z nich poskládali i kusy fasády. Něco podobného jsme viděl v polských Tatrách, jen s většími kameny.

Je to trošku divné, protože zdejší vápenec je asi jako kolem Berouna dobrý tak akorát na štěrk. Zřejmě to bude statusová záležitost – oblázky má na baráku starosta, tak já musím taky.

Škoda že od rána leje. Jak cesta leze z kopečka do kopečka, musí být místy krásné výhledy. A propo cesty lesem. Je těžké odhadnout, jestli tam dřív tekl potok a pak tam vyznačili cestu nebo obráceně. Musím si fakt dávat bacha, kam šlapu

Grésin

Tahle vesnička je naprosto vzorová. Kostel, hned vedle radnice a čistý otevřený veřejný záchod! Na tohle se ve Francii můžete spolehnout. Jak uvidíte špičku kostela, máte jistotu, že si ulevíte na těle i na duchu. Radnice ( Maire – čti miri) je zase důležitá kvůli razítkům do kredenciálu. Pokud je náhodou kostel zavřený nebo bez razítka, na radnici vždy najdete ochotného úředníka, který vám tam bouchne krásný štempl.

Saint-Genix-sur-Guiers

Krásné městečko nad řekou Guiers, ve které prvně vidím francouzskou specialitu – šikmý jez. U nás máme jezy většinou kolmo k proudu, tady jsou téměř vždy šikmo a občas ještě zalomené. Jak jde vyšší voda, tak se z řeky zvedá jemná vodní tříšť. Jakoby by vody bylo ve vzduchu málo.

Řeka tvoří hranici mezi departmentem Savojsko a Isére. Je řádně vyznačená velkými cedulemi, vlajkami obou departamentů, chybí jen budka s celníkem.

Isére

Guiers také dělá čest názvu departamentu Isére – je prudká a teče fakt svižně jako naše Jizera.

V místní pekárně dávám oblíbené kapučíno s nějakým dortíkem, croaisanty k mému žalu už nemají. Podle toho poznáte, že je pečou fakt dobré.

Rád bych dneska došel až do Les Aubres, ale hnátka se ozývá. Asi se jí nelíbí to klouzání po mechovitých kamenech. V lese vidím odbočku k nějaké jeskyni, tak že by romantické spaní? Šlapu mokrou travou do kopce, kiláček, dva, pak pěšinka nahoru a nic! Kruci. Zase zpátky.

Bahnitá pohroma

O kus dál si cestu vzali do práce dřevaři. Zjevně po ní smýkali dřevo, protože se změnila v jedno široké bahnité koryto. Zlatí Švýcaři. Tam se kácení poznalo jen podle kmenů úhledně srovnaných vedle cesty.

Opatrně holí prozkoumávám bahno před každým krokem, protože bahnitá laguna se obejít nedá. Tady by se utopil i legendární Lakatoš( Lesní Kolový Traktor z dob socialismu). Fakt chci vidět, jak tímhle projíždí náklaďák naložený dřevem. A hups, už tam jsem skoro po koleno do….píp…….píp………….píp ať jdou všichni do ……….píp.

Klika že jsem tam nenechal boty.

Teď už je jedno, jestli se namočím. Tak projdu středem – kupodivu je tam bahna mnohem méně. Za skládkou kmenů je nějaká chajda a paráda! Zjevně lovecká, z obou stran přístřešky, rozporka na pověšení úlovku, skládací stoly a židle, umývadlo s tekoucí vodou, takže dneska končím.

Smyji všechno bahno, nahrubo vypucuji boty, uvařím na venkovním ohništi čaj. Jeden stůl pod sebe (přeci nebudu dávat karimatku na studený beton) druhý naštorc jako zábranu proti otravnému větru, přes něj přetáhnu tarp a mám útulný teplý pelíšek.

Zřejmě tu mají někde kameru, protože v noci přijelo na kontrolu auto, ale jen si z dálky posvítili a zase vypadli. Ušel jsem a uplaval asi 25 kilometrů.

Zítra houby houbičky