Santiago dosaženo. A přesto následoval útěk. Labacolla -Santiago de Compostela -Negreira

Ráno si ještě oškrábu strniště z brady a kolem sedmé už šlapu směr Santiago. Na nebi spousta hvězdiček, na zemi tma, ale na bílé štěrkové cestě vidím dobře. Takže opravdu hvězdná Campus Stellae neboli Mléčná dráha. Čelovku zapínám až na silničce v eukalyptovém lese. Šramot v listí mi urychlí chod a tak hledám kde nechal tesař v kamenné zíďce díru bez ostnáče nahoře. Byla tam jediná a tolik nas..tláno, že dávám sakra bacha kam šlápnu. Jak se později ukázalo, byla to poslední volná díra až do Santiága.

98 den pouti 19.11.2024  Labacolla -Santiago de Compostela -Negreira

Jdu celý rozechvělý a s knedlíkem v krku. Jaké to bude? Po třech měsících a tolika našlapaných kilometrech? No, úplně jiné, než jsme čekal.

Už na kraji Santiaga míjím obrovský Albergue Monte Do Gozo snad pro tisíc lidí. Začíná se rozednívat a tak si všimnu podivně provedené kamenné zdi.

Obradoiro José Cao Lata

Přejdu přes dálnici a v parčíku před obrovským kruháčem oficiální cedule Santiago de Compostela. Olepená miliónem samolepek, vlaječkami, stužkami a botami.

Porta Itineris Sancti Iacobi

Slavnostní žulová brána do města ozdobená bronzovými reliéfy papežů a jiným hodnostářů. Nejnormálněji se tváří Jan Pavel II. Je vidět, že i tady by se ráda projevila lidová tvořivost, ale brána je zřejmě často mytá a čištěná.

Srandovně na ni navazuje podobně pojatá nabídka tetovacího salonu exkluzivně pro poutníky. Jen místo pontofiků jsou motivy tetované na kůži. Ale křížky tam jsou občas taky. Rád bych věděl, jak dlouho jim ta reklama tady vydrží.

Už přímo v ulicích Santiaga mě těší žluté značky „Pozor přechází kočky“ na každé druhé křižovatce. A blikající pruhy zapuštěné v asfaltu před přechody pro chodce. Když jeden kouká do navigace v mobilu, nepřehlídne červenou.

A pak už uličky starého města, náměstí Praza do Obradoiro a poprvé vidím katedrálu Sv. Jakuba.

Catedral Basílica Metropolitana, mumraj babylónský

Je nádherná, obrovská, ale místo očekávané radosti jsem jen unavený a smutný. Není si tu ani kde sednout. Náměstí je doslova přecpané lidmi. Zájezdy Asiatů pochodují za deštníky průvodců a nemilosrdně srážejí všechny z cesty. S ostatními poutníky se tu motám jako vítr v bedně. Ke všemu začíná poprchávat.

Jedna třetina náměstí je zavřená a dělníci tu tvarují kopce písku. Kus už mají překrytý „sněhem“, budují obrovský Betlém. Hledám vchod do katedrály a tak obcházím všechna musea, která jsou z přední strany. Konečně se dostanu z boku ke správným dveřím -pro veřejnost dneska otevřeno od 10 hodin. Ze vstupu mě odesílají dva neúprosní strážní odložit si baťoh do úschovny. Je moc velký, takže šup s ním v krámu do regálu a hned 3 EUR.

Na správném místě ve špatný čas

V mezičase si vyřídím certifikát v Pilgrim’s Reception Office a vracím se do katedrály. Tam je hlava na hlavě a už mě fakt nebaví, jak mě ti mrňaví hajzlíci okopávají. Jeden by řekl, že když vidím někoho o dvě hlavy vyššího, tak si dám bacha, ale to by nesměli furt čumět do mobilů.

Hledám nějaké tiché místo. Ale v přilehlých kaplích stojí řady brebtajících čekatelů na zpověď, nebo běží mše v různých jazycích. Do toho se každou chvíli z amplionů ozývá žádost o ticho v několika řečech. Nakonec vystojím hodinovou frontu k hrobu Sv, Jakuba -provoz řídí semafory (!) a s úlevou vypadnu.

Seberu baťoh a vyrážím na konec světa -směr Costa da Morte neboli Pobřeží smrti. Hůř než tady tam nebude. Pro úplnost -pobřeží smrti se to jmenuje, protože tam do moře vždy zapadá slunce a ne lidi.

Iglesia de San Fructuoso

Tenhle kostel pod náměstím Praza do Obradoiro mě zachránil. Je tu zázračné ticho, pár lidí se tiše modlí a zní tichá nahrávka mnišského zpěvu. Balzám na duši. Jen sedím a pokouším se děkovat. Za pomoc všem lidem na cestě a tak, jenže jsem moc rozbrnkaný. Jenom sedím a nechám působit jemnou hudbu. Co to se mnou sakra je? Nějaká kocovina z dosažení cíle? Nebo nezvyk z takového množství lidí? Konec konců i po 10 dnech meditací vipassany v tichu je jeden dovoleno povídat, aby si lidi zase zvykli normálně komunikovat.

Jsem skoro rád, že odcházím.

V malém parčíku si u fontány dám malou svačinu. Ještě víc bych ocenil pořádný kafe, ale žádná otevřená hospoda ani bar v dohledu.

Přes údolí se naposled podívám na katedrálu a šlapu směr Negreira. Pár poutníků jde stejným směrem, ale žádné davy.

Alto do Vento

v Covas je první otevřená hospoda na cestě. Dám si velké pilgrim menú. Obsluhuje otrávená číšnice, která už měla být dávno doma, ale nepřišlo střídání. Jak se dotyčná objeví, dostane strašně vynadáno. Ale už jí nepředá obsluhu, takže pro espreso si musím jít k baru. Jinak tam sedím do teď. Při placení nedávám žádné dýško a když boss naznačuje, tak odznačím ťukáním na hodiny. Pokrčí jen rameny, rozhodí rukama, holt problémy s personálem senor.

Kočky v Ponte Maceira

S plným břichem se putuje mnohem lépe. I počasí se umoudřuje a v Ponte Maceira už mám zase dobrou náladu. Na každé straně jiná vesnička, ale spojuje je Rio Tambre. Zrovna když přicházím k mostu, zastaví v super úzké uličce obrovský autobus, vyhrne se zájezd Španělů a jdou turistovat.

Průvodce jim barvitě vykládá nějakou hrdinskou historii. Energicky poskakuje po mostě, ukazuje jednotlivé zvláštnosti a pak je rozešle na místa s nejhezčím výhledem. Jsem několikrát zdvořile požádán o vyfocení skupinky. Oproti Santiagu pohoda. Zamáváme si a stoupám nad vesničku ke krásnému kamennému kříži.

Pod ním si hraje pár odrostlých koťat. Jedno se hned přiběhne pomazlit. Druhé se rozhodne, že mi překousne hůl. Popadne spodek do tlapek a okopává ji zadními co se do ní vejde. Při tom hryže dřevo a vrčí, jakoby chytilo pořádnou myš. Musím si smíchy sednout na chodník. To mazlivější už mám na klíně, rváček se za chvilku přidá a předou jak pořádné motory. Bože, to je krása. A to pro mě má Pánbu ještě prémii.

Vůně pomerančových květů

U baráčku za rohem koukaly přes plot do silnice větve obsypané pomeranči. Ale tentokrát mě zastavily ne oranžové plody , ale vůně květů. Nikdy jsme nic tak krásného necítil. Byl jsem jak kocour u šanty. Když už jsme se rozhodl že půjdu, přitáhla si mě ta silná květinová vůně zpátky. Vůbec ji nedokážu popsat, ale byla prostě nádherná. Jako když kvetou kostelní lilie, ale s pomerančovou svěží příchutí. Intenzivní, ale ne vtíravá. Se smyslnou přitažlivostí, ale lehounká. Tak nějak asi voní nebe.

Do Negreira už je to půl hodinky přes kopeček. Hned v prvním Albergue Alecrín uspěju. Je dost plno, ale mám postel kousek ode dveří do ložnice, bude pohoda.

Kromě dospělých tu spí i rodina se 4 dětmi. Nejmenší tak tříleté. Starší baví ty mladší, hrají nějaké hry. Pak se nějak stalo, že si k nim přisedly nějaké holky z jiné party, za nimi

přišli jejich kluci, pak další lidi. Někdo vytáhnul kytaru a celý albergue se dobře baví. Mezitím rodiče dovařili ohromný hranec těstovin, tak se celá banda přesunuje do prťavé kuchyňky. Překvapilo mě, jak starší děti v pohodě přepínali mezi řečmi. Chvíli mluvili anglicky, pak do toho někdo něco španělsky, tak se konverzace překlopila do španělštiny a někdo se chytal i francouzsky. Bomba. Ani nikdo nevejral do mobilů, ty děcka v pohodě ukočírovali celou místnost. Zjevně v tom už mají praxi. Když zvládnou tříleté, tak dospěláci jsou už hračka.

Zaskočím si ještě do městečka nakoupit, ale nakonec končím v Cervexaría A Chancela na fazolové polévce s chorizem. Byla výborná, hustá, ale na noc úplně nevhodná. Stejně tak jsme měl vynechat ten zelený čaj. Na posteli se převaluju asi do jedenácti a ne a ne zabrat. Dneska to bylo za 32 kilometrů.