Katedrála Santiago de Compostela. Catedral Basílica Metropolitana aneb konec Camina Portugueze.

Ráno vstáváme brzo, nemůžeme vzrušením spát. Dneska nás čeká Santiago de Compostella a katedrála!

Ostatní ještě dospávají krásný večer, tak se tiše přemísťujeme do kuchyňky. Od paní domácí máme připravenou snídani, dávám jen překapat kafe a opéct tousty. Nebe je plné hvězdiček, když za sebou zavíráme bránu albergue O Lagar de Jesus -Ježíšova vinného lisu. Tady pro lidí mačkají opravdu to nejlepší.

13 den pouti 6.10.2025  Escravitude -Santiago de Compostella

Hvězdy a měsíc svítí, ani nepotřebujeme čelovku. Ostatně i camino patníky jsou vymyšlené tak, že je žlutá šipka vidět potmě. Je krásné ticho, ani ptáci se ještě neprobudili.

Po dvou kilometrech se napojujeme na hlavní silnici v Escravitude. Městečko zdá se spí, ale přes temná okna nás pozorují nějaké divné postavy. Jeptiška v hábitu, ale nějaká zakrvácená? A tady po baráku leze ohromný pavouk. No a tady -čarodějnice vaří v kotlíku děťátko! Naturalistická příprava na Halloween nám skoro nahání husí kůži.

Santuario da Virxe da Escravitude

Krásně nasvětlený kostel je vidět už z dálky. Zdá se, že se v něm svítí, tak strkám do vysokých vrat a ono jo! Na začátku lavic má pán postavený stolek s teplometem a razítkem. Jsme dneska první. Zjevně jsme jeho vstávání dali smysl.

Vybírám si kostelní chvilku, zatímco si Zuzka prochází kostel.

V uličkách za kostelem vidíme blikat čelovku -náš známý José! Tentokrát je opravdu rád, že nás vidí a kousek cesty jdeme společně. Pak na Zuzku přijde volání přírody, tak mizí do dálky.

Zatímco ve tmě čekám, začne se mi o kotníky otírat něco chlupatého. Malá hubená kočička, takové odrostlé kotě, přede a nechá se hladit. Vyndavám z baťohu kousek choriza, krájím ho na malé kousky a minda se cpe jako nezavřená. Skoro vidím, jak jednotlivá sousta putují tělíčkem. Asi ji stará kočka nedávno vyhodila z domu, ať se stará sama o sebe. Tak dělá co umí. Zajímavé je, že nechce jít s námi. Jen si sedla doprostřed cesty, umývá se a čeká na další oběť.

O kus dál se v baru Nové Mexiko naposled vidíme s Josém. Zítra odjíždí vlakem domů, tak se rozloučíme. Přeci jen chodí rychleji než my a žádná zkratka není na obzoru. V klidu si vychutnáváme startovací espreso a čerstvý croissant.

Je tu obvyklý ranní šrumec. U barpultu se rychle střídají dělníci s řidiči náklaďáků a zase – barmanka připomínající zlou sestru ze Shreka servíruje dotyčnému kafe dřív než cinkne zvonek u dveří. Myslím, že tenhle šestý smysl na příchod hosta musí být součástí přijímacího řízení na budoucí barmany.

Jak se rozednilo, tak přibylo poutníků a je těžší trefit mezeru v zástupu na klidné vykonání potřeby a ještě najít dostatečně hustý lesík. Za obrovským eukalyptem kus od cesty bylo vidět, že je to velmi oblíbené místo. Většina uživatelů se ani nenamáhala něco zakopat, jak velí slušnost, takže podpapíráků bez papírů jak nastláno. Místo bylo kryté pohledům jen z jedné strany, takže mám kliku, že zrovna procházela parta mladých a ne autobus jeptišek.

Sranda je, že cestou jsme viděli dvě kočičky ve stejné pozici, jak tlačí až jim lezou oči z důlků. Prostě nastal přičup time. Vůbec řeči na výkalová témata pozoruhodně pomáhaly v krizových chvílích, kdy docházela energie a potřebovali jsme povzbudit morálku.

Do Santiaga cesta dlouhá

Z albergue je to jen 18,5 kilometru, ale přes hezké kopečky, které Zuzce zjevně nesedí. Nerozveselí ji ani muzikant buskující osaměle v lese na piáno. Průběžně si dáváme oříškou tyčinku, jablka a víno od cesty, ale předměstí Santiaga se zdají nekonečná. Čím blíž jsme, tím jdeme pomaleji.

Nakonec zastavíme v restaurante Xantar na masovou empanadu a dvě espresa. Nerudný majitel má na zahrádce velkou ceduli, že Tady se smí sedět jen 15 minut a taky nás po této době „nenápadně“ vyhání. Asi zahajuje siestu. Hned vedle je krám s vozíky pro invalidy, elektrickými postelemi apod, takže nabízím Zuzku jako figurantku pro reklamní jízdu do středu Santiaga. Ale je prý ještě moc živá, takže to musíme došlapat sami.

Capilla de Santa Marta

U kapličky má stoleček smutná paní, nabízí kromě razítka i vlastní růžence a obrázky. Šel jsem si sednout dovnitř. Kaplička úžasně voní bílými orchidejemi, které kvetou před Stolem páně i kolem sochy světice. Uvnitř je tichoučko, i když rušná silnice vede prakticky okolo a dveře jsou otevřené.

Pomalu se dostáváme do míst, která znám z loňska. Můžu tak volit nenápadné zkratky do Albergue Mundoalbergue, kde dneska spíme. Zuzka si dá sprchu, změníme obutí a vyrážíme za Svatým Jakubem.

Pilgrim’s Reception Office

Tady získáváme oficiální certifikát o ukončení pouti. Znáte to. Věc není ukončena, dokud není papírově vyřízena.

V předsálí vyplníte na počítači nacionálie, které camino jste šli a odkud a z tiskárny vypadne lísteček s pořadovým číslem. Jako na poště. Postoupíte dál do dlouhé chodby naplněné lidmi, kteří ve dvou řadách čekají, až se na velké obrazovce rozsvítí jejich číslo. Není nutné tam stát jako trubka!

Obrazovek je víc, můžete si v klidu sednout do zahrádky, zajít do krásné kaple, dát si kafe známými. Před námi bylo cca 100 lidí a čekali jsme asi 20 minut. Mezitím se objevil slovák Miro, se kterým jsme se poznali ve Viana de Castelo.

Zatímco si s ním Zuzka povídala, šel jsem do kaple. Opravdu ze srdce poděkovat tomu, co nad námi celou cestu drželo ruku. Až na ty rýmičky a obvyklé skuhrání proběhlo putování v pohodě a za krásného počasí. Paráda.

Když jsem se vrátil, už hlásili naše čísla, tak jsme proběhli řadou čekajících rovnou do sálu, kde za dlouhým pultem sedí 8 dobrovolníků s pomocníky. Každému poutníkovi zkontrolují kredenciál, poptají se jak to šlo a pogratulují k ukončení pouti.

A vytisknou nádherný latinsky psaný certifikát. Kdo chce, koupí krásný futrálek, aby si ho hned nezamastil nebo nepromáčel slzami úlevy. Mají to báječně zorganizované.

Restaurante Carretas

Hospoda specializovaná na mořské plody, kousek od Pilgrim’s Reception Office. Úžasná vůně nás přitáhla jak poníka laso. Sice mají plno, ale šikovná servírka nám najde dvě místa. Objednávám paellu de marisco a pro Zuzku červené na oslavu. Uždibujeme empanadas a těšíme se na jídlo.

Když před nás servírka postaví obrovskou kouřící pánev se šafránovou rýží, ozdobenou krevetami, mušlemi a kousky kuřecího, vidím jak Zuzce svítí oči. Tak tohle je vrchol pouti!

Propracováváme se tou hromadou, vedle roste druhá z prázdných skořápek mušlí, krunýřů krevet a kostí kuřete. Jen tak tak jsme stihli společnou fotku, dokud na talířích něco bylo.

Před hospodou potkáváme holku z Moravy, kterou jsme poznali v metru cestou z letiště v Portu. Měla úžasně sladěný baťoh a oblečení. Cestu šla s nějakým kondičním trenérem, takže dorazila o den dřív než ostatní. Skoro plakala, když nás viděla. Hned se k nám hlásí, kruh se úžasně uzavřel.

Catedral Basílica Metropolitana – Katedrála Santiago de Compostela

Jdeme na Praza do Obadoiro, tedy na ono ikonické náměstí před katedrálou. Jako minule je plné poutníků. Pár jich jásá, spousta jen unaveně a šťastně posedává v loubích kolem náměstí, někdo padnul vyloženě uprostřed a leží jak široký tak dlouhý.

Pořizujeme si taky pár obrázků, ale přijde mi že tu pravou radost z dokončení cesty jsme si užili nad paellou v té hospodě.

Projdeme se ještě katedrálou, položíme Sv. Jakubovi ruce na ramena pro poděkování za cestu..

Důležitá doporučení pro návštěvu katedrály

• Hlavní vstup z náměstí Praza do Obadoiro je po většinu roku zavřený. Musíte ji obejít zprava(myšleno čelem ke katedrále) podle muzeí, nahoru ulicí Rua Fonseca na náměstíčko Praza de Prataerías. Ochranka ve dveřích katedrály kontroluje velikost baťohů a jejich obsah. Projde jen velikost nákupní tašky.
• Velké baťohy a hůlky si můžete nechat v krámku se suvenýry za cca 3 EUR (2024) na rohu náměstíčka -viz šipka. Nebo ještě lépe v albergue kde spíte.
• Otvírací doba je od 7 do 21 hodin. Přehled mší v hlavní lodi, mše s vykuřováním katedrály botafumeiro a rezervaci na ně najdete na webu katedrály . Pokud si ji chcete opravdu užít, jděte tam hned brzo ráno nebo pozdě večer. Přes den je tam většinou šíleně nabito, všichni žvatlají, každých několik minut se ozývá z amplionů žádost o ticho v několika řečech, fronta ke Sv. Jakubovi bývá i hodinová. V kaplích kolem hlavní lodi běží přes den děkovné mše pro poutníky v různých řečech, rozvrh zase najdete na webu. Razítko v katedrále nenajdete, alespoň mě se to nepovedlo, v sakristii zrovna nikdo nebyl.
• Certifikáty o vykonání pouti dostanete v Pilgrim’s Reception Office, který je v ulici Rua Carretas. Z náměstí Praza do Obadoiro seběhnete po schodech v pravém dolním rohu (myšleno zády od katedrály), zahnete doprava a po cca 300 metrech uvidíte na levé straně budovu Office. V katedrále ani muzeích ho nevydávají.

Vykuřování katedrály s kadidelnicí Botafumeiro

Zavedla se proto, že poutníci po pouti nebyli s hygienou úplně na špici. Když naplnili katedrálu, bylo potřeba nastolit tu správnou atmosféru. Jenže vzhledem k jejím rozměrům museli vyrobit kadidelnici o váze kolem 80 kilogramů, do které se nakládá 40 kilogramů dřevěného uhlí a kadidla.

Jeden „hup“ přes katedrálu dělá 65 metrů, tak si dokážete představit dojem, jaký skoro metrákový kouřící předmět letící vám nad hlavou vyvolává.

Místa při mši s vykuřováním jsou placená a dost drahá, ale pokud stojíte a chováte se nenápadně, nikdo vás nevyžene. Zažil jsem ji při své první návštěvě Santiaga de Compostela a obřad opravdu stojí za vidění.

Zuzka se chce pokoukat po městě, tak nakupujeme suvenýry pro holky z kanceláře i zbytek rodiny. Na závěr si dáváme dortík v cukrárně nad albergue. Zuzka si pak šla lehnout, bylo toho na ni dost.

Já jsem ještě zaskočil do oblíbeného augustiánského kostela San Fructuoso pod náměstím Praza do Obadoiro. Je mnohem komornější než katedrála Sv. Jakuba a zase tu hraje nahrávka mnišských zpěvů. Velmi uklidňující a povznášející. Jako loni tu ze mě všechno spadlo. Sedím tu snad hodinu. Až když začnou rozsvěcet svíce před mší, tak se vracím na náměstí.

Zrovna tu čaruje večerní světlo. Katedrála je v jeho světle úplně zlatá, tak na jejím pozadí fotím sebe i nějaký starší kanadský pár a za tmy se pak vracím na albergue.

Návrat domů 7.10.2025

Vstáváme na sedmou, snídaně ze zbytků a Zuzka kulhá jako pirát. Nějak si namohla achilovku. Nepomáhá ani startovací espreso s croissantem, které si dáváme cestou.

Na autobusovém nádraží marně hledáme zastávku 6A, ze které jezdí autobus na letiště. Přemístili ji totiž před nádraží, aby ji lidi hned našli a nemuseli bloudit. Jenže je tak nenápadná, že jsme okolo prošli snad desetkrát, než jsme si jí všimli.

Vtipně jsme během hledání v hale vlakového nádraží potkali Josého. Ten koukal! Nakonec jsme udělali společné foto a myslím, že má poutavou story na doma.

Na letišti odevzdávám bezpečnostní kontrole portugalský nožík, co nám tak dobře posloužil a pak už jen letadlo a domů.

S drobným zádrhelem na Ruzyni, kde jsme opět hledali zastávku autobusu, pro změnu do města. Na hlavním nádraží houska se studenou sekanou za 105 Kč – to jako vážně? A ucházející kapučíno za druhých 100 Kč? S lítostí vzpomínáme na španělské ceny a dobroty. V Poděbradech jsme v jedenáct jako na koni.

P.s.: Zuzka poctivě další den kulhala, ale pak si dala u Bílého lva dvě deci portugalského červeného s majitelem vinotéky a po kulhání ani stopy! Houby namožená achilovka – nedostatek vína v jedné noze!