Naposledy La Rhôna. Vinice kam oko dohlédne

Tahle noc byla fakt příšerná. Vítr mlátil volnými plechy kůlny. Nejvíc tím, který jsem přivázal jako kryt před větrem ke káře, na který jsem spal. Škoda že jsem na to přišel až nad ránem – kus provázku přivázaný na správné místo zajistil relativní klid. Stejně to ale bylo jako pokoušet se spát před pódiem techno festivalu.

50 den pouti 2.10.2024 Assieu – St. Apollinaire

Ráno je krásně, tak dám malou ňamku a vyrážím dál. Útěchou mi je, že ani po dalších 3 kilometrech jsem nenašel žádné lepší místo na spaní než byla ta plechová kůlna. Jen se divím, že mlácení plechů nebudí půlku Assieu.

V dálce vidím zajímavé velké bílé plochy. Co to může být?

Přejdu přes most do Cheyssieu a tam čeká v opravovaném kostelíčku překvapení! V přístavbě kostela termoska s horkou vodou, kafem, různé čaje, polévky a pečivo. Vše tedy s cenovkami, žádné donativo, ale i tak je to velmi milé.

Isére je opravdu oblázková země. Jak jdu po polňačkách, tak je v jednom místě zařízlý úvoz tak tři, možná čtyři metry hluboko a stěny jsou skoro jen z oblázků! Hlína je drží pohromadě fest. Vzpomněl jsem si na něco podobného ve Švýcarsku. Tam vlastně potok v podobném materiálu vyřízl celý kaňon a Švýcaři nad ním postavili betonový obloukový most. Rozepřeli ho mezi oblázkové stěny a stojí pořád, takže asi dobrý.

Přecházím přes Sluneční dálnici – fakt se jmenuje Autoroute de Soleil. Ucpaná jako D1 a řidiči se v kolonách smaží zaživa, takže výstižné.

Saint Prim

Opravdu se tak jmenuje vesnice , Sv Prim je opravdu svatý a kafe tu vaří výborné. Místní kostel i přilehlá radnice jsou ukázkou francouzského smyslu pro kombinaci starého a ultra nového. Těžko říci, kde se tahle typicky francouzská vlastnost vzala. V přirozené šetrnosti? Výsledek je většinou lehce šokující a vždy šmrncovní.

Celá vesnice sedí v ovocných sadech. Bílé plochy, které byly vidět od Assieu jsou sítě, které chrání jablka a hrušně před kroupami. Směrem k řece Rhôna přibývají i meruňkové a broskvové sady a samozřejmě, vinice.

La Rhôna

Teď už si opravdu zaslouží velká písmena v názvu. Je tady široká jako Dunaj ve Vídni a čistá. U Saint Alban de Rhôna se do ní vlévá menší říčka a dá se tam vykoupat. Proud v Rhôně je velmi svižný, lodě co jedou proti proud mají co dělat. Nedovedu si představit, kde bych se zastavil, kdyby hupnul tam.

Nalevo od mostu do Chavanay stojí atomová elektrárna a most samotný není dělaný pro pěší. Chodníček je sotva 30 cm široký a když jede náklaďák, tak se musím připlácnout na zábradlí, aby mě neschodil dolů.

Docela se mi na jeho konci ulevilo. Na chvilku.

Chavanay je typické vinařské městečko s milionem vinných sklípků a milionem ukazatelů k nim. Bohužel se mezi nabídkou ochutnávek vína a návštěv sklípků ztrácí značení svatojakubské cesty. Kufruju a nadávám, musí se přejít malý mostek, hned doprava pod něj, projít pod tratí pár metrů zase doprava nahoru na silnici, hned doleva, pod další mostek pod velkou silnici, chvilku podle vody, park a uf, konečně správná šipka. Možná kdybych si dal pár skleniček, půjdu v podstatě rovně správným směrem.

Chavanay

Protože je před polednem, chtěl bych něco nakoupit a samozřejmě razítko. Ale ouha, v kostele není! Ochotná paní mě posílá na radnici a jakože rychle – jak začne obědopauza zavřou a šmytec.

Do radnice vedou dvojité dlouhé schody, oběhnout roh a s úderem dvanácté vcházím dovnitř. Paní na přepážce už ukazuje na hodinky a jakože vandráku, tedy veřejnosti ven ven. Ale vytáhnu krendenciál a ukazuju jen jedno razítečko pleas, smutně hledím a tak se začne řehtat a mám ho i s datumem.

Při tom si všimne, že už to je vlastně poslední stránka kredenciálu a tak začne lámat angličtinu. Odkud jdeš a jak dlouho a svolává kolegyně, ať se jdou taky podívat. Normálně zavřeli úřad a půl hodiny jsme si povídali. A jedna že už taky byla v Compostele, ukazovala medailonek a jiné že se chystají. Krásná chvilka. Pak mi ještě doporučili řeznictví kvůli zásobám a zavolali tam, že přijdu! Děkuji, dámy.

Boucher Charcutier Traiteur Francis Vittoz

V úzkém a dlouhém krámku panovala Paní řeznice. Červená placatá kšiltovka, červenobílá pruhovaná zástěru, na ruce vytetovaného Mickey Mause, úsměv od ucha k uchu. Předloktí jak já stehno – když zákaznice chtěla (asi) hovězí na závitky, tak jí ho kovovým placatítkem pár údery roztáhla přesně na 5 milimetrů tloušťky! Zase tu měly ten úžasný výběr.

Jak mě zmerčila, tak prý Hola pelegrino ….. a dál už jsem nerozuměl. A ženské kolem radily – pár škvarků, kousek mortadely, plátek nějaké paštiky z teriny- v ten moment to bylo za 13 EUR. Navrch mi přihodila ještě kus klobásy jako pozornost podniku a Bueno camino!

Přes ulici zrovna malinká prodavačka tahala paletu se zbožím, tak jsme jí zatlačil aby projela přes práh a pořídil bochníček čerstvého kukuřičného chleba a bagetu.

Vyškrábal jsem se do kopce nad Chavanay ke kapličce Kalvárie. Základ má už z patnáctého století, za tu dobu několikrát spadla a bylo obnovena. Naposled i s pomocí svatojakubských poutníků v roce 2000. A zase ta fascinující kombinace prastaré s modernou. Před ní pár laviček jak ke svačině, tak rozjímání.

Sedíte si venku, baštíte místní lahůdky a jen děkujete, děkujete, děkujete. Že můžete být na tomhle místě a v tenhle čas.

Vyšel jsem zbytek kopce a tam vinohrady a jablečné sady kam oko dohlédlo. Vinohrady už byly sklizené až na sem tam zapomenutý hrozínek. A jablek na zemi metráky. Sladké, šťavnaté, zralé a neuvěřitelně dobré. Nacpal jsme se k prasknutí.

Jo to se to šlape. Počasí tak akorát, žádný velký hic, a vesnička za vesničkou jako korálky. Le Ribaudy, Bessey, Le Bussey, Chez Paret, Pourzin. Cesta nenápadně stoupá a začínám se poohlížet po něčem na noc.

Až za Merigneux je v kopci v zatáčce u hospodářského stavení příhodná stodola. Jen musím chvíli počkat, až odejde paní, co na louce cvičí dvě borderkólie. Pak si nahoře na balících slámy udělám teplý pelíšek a jen poslouchám koncert pravidelné noční přeháňky. Ušel jsem asi 35 km.

Zítra po stezce Rhôna – Loira k blondýnkám