Přidal jsem Muxia a viděl tele. Negreira- Quintans

Večerní převalování přineslo ovoce. Nejen že jsem si objednal a zaplatil autobus z Fistery do Compostely -za 7 EUR a 3 hodiny ujede třídenní pěší pochod. Ale vyšperkoval jsem si trasu o návštěvu městečka Muxia, kde historicky svatojakubské poutě končily. Je to jen 27 kilometrů navíc, udělám takový trojúhelník. Sehnal jsem si i spaní v Quintans-Muxia. Byl to jediný otevřený albergue široko daleko.

99 den pouti 20.11.2024  Negreira- Quintans

U snídaně si povídám s panem doktorem z Norska. Asi čtyřicátník, trochu vyhořel a potřeboval nové podněty. Šel Camino France a jen na té trase potkal 5 Čechů! Trochu se děsí dnešní etapy přes kopečky do Olveiroa. Má před sebou 34 kilometrů a tak ho nezatěžuji svým o trochu delším plánem.

Paní správcová v albergue Et Suseia mi ráno SMS potvrzuje, že mě bude kolem šesté večer čekat, takže vpřéééééd. Do baru na kafe. Pak už jen šlapu podél sochy poutníka směr Muxia.

Kráva je v Negreira nej

Krásná pasačka s kravami řídí provoz na kruháči. Jedna kráva něžně olizuje ucho druhé a obě se naklánějí k vodě pod nimi. Přesně jako na pastvinách, ale co dělají uprostřed města? To si tady dobytka musí vážit.

Docházím skupinku poutníků co vynechali bar a mám prezent! Na zemi se válí krásný červený šátek na krk.

Zrovna u sochy Emigrant. Kluk skrz okno ještě naposled tahá tátu za nohavici, zatímco maminka konejší nejmenší. A nad nimi koule celého světa. Socha je mokrá od drobného deště a o to smutnější.

Je teplo, kolem 14 stupňů, a jde se mi moc hezky. Cesta se vlní podle hlavní silnice, kopečky takové brdky. Ale na každém aspoň 3 větrníky. Vždycky nahoře fouká, seběhnu do dolíčku a tam závětří.

Kolem deváté míjím schody do zajímavě vonící hospůdky.

Alto da Pena

Zespoda schody z camina, z druhé strany vchod rovnou u silnice. Zrovna vchází parta kopáčů. Jako za sociku. Krumpáče a lopaty složí u dveří, obsadí dlouhý bar, každému u lokte přistane espreso a hodnotí včerejší fotbal.

Ucucávám svoje café con lecce a barmanka mi servíruje úplně čerstvou tortillu de patatas. No může být den lepší?

Chlapi šermují rukama a předvádějí mimicky špičkové momenty zápasu. Na rozdíl od mimů velmi hlasitě. Z rohu je vyděšeně pozoruje mladý japonský pár. Jací to barbaři, že takhle řvou!

Chlapi dopijou a mizí, já už se taky sbírám. Dole na cestě se akorát připojím ke skupince kluků z rána. Jejich asi pět, dělají v IT a probírají nějakou aplikaci. V podstatě nevnímají co je kolem, porovnávají v tabletech něco něco strašně důležitého. Horší jak ti kopáči.

Z okénka ve vysoké betonové zdi na ně kouká kráva. Mají kliku, že je vysoko. A že má v okně hlavu.

Čerstvé telátko

Za rohem se právě narodilo úplně čerstvé telátko. Na betonu něco krve, dvě tety něžně oňuchňávají malého tvorečka, který se snaží postavit na nožičky. Maminka ho na střídačku s „tetami“ olizuje.

Scénka jak z jesliček. Jen ta sláma pod Ježíškem chybí. Koukám na ně snad čtvrt hodinky, než se postaví a začne cucat. Čtvrt hodiny na světě a už se o sebe postará! Příroda je mocná.

Dochází mě Japonci z hospody. Mám co dělat, abych se jich udržel! Kluk vepředu to napaluje jak kdyby to měl od metru a dívčinka se drží v těsném závěsu ve větrné kapse, aby šetřila energii. Zajímavý styl. Zjevně si vygooglili silnice jako nejkratší variantu, protože ofiko cesta zahýbá jednou doleva, jindy doprava do kopečků kolem silnice.

Raději se kochám krajinou než závodím a ta je tu hezounká. Podle mých zkušeností čím hezčí krajina, tím obtížněji si v ní lidi vydělávají na živobytí. Proto asi ta socha emigrantů v Negreira.

Kamenné panareos a horreos

Horreos neboli sýpky v Asturii jsou dřevěné. Tady v Galicii mají panareas z kamene. Podlouhlá jsou proto, že se do nich dobře skládá kukuřice.

Fakt jako obrovská kamenná lega na strašně tenkých nohách. Okukuji jedno hodně staré napůl rozebrané. V kamenných pražcích jsou vysekané drobné zámečky, takže opravdu se nechá celé rozebrat a zase rychle sestavit někde jinde. Ale kolik to může vážit? Zkouším jeden dílek přizvednout a má snad metrák. Galicijci jsou holt asi pořádní chlapi.

Albergue O Rueiro Vilaseiro

Před ním obrovské mosazné bory a s holí. Jednomu by se chtělo do nich stoupnout a udělat si foto, jenže teď jsou plné vody. Někdy příště. Jinak albergues jsou teď v každé vesnici i samotě. V sezóně to musí být hukot.

Olveiro

Kolem druhé už jsem v teplé hospodě. První u cesty, kde jsem se opět sešel s Japonci maratonci, byla zavřená. Šli se někam ubytovat a ptají se kde budu jíst. Tak ukážu nablind doprava, protože odtamtud cítím jídlo a ono jo!

Hlavní dveře dělené a zavřené. Když zaťukám, tak se ozve ohromný štěkot, otevře se horní půlka dveří a velmi plnoštíhlá dáma se ptá co jako chci. Říkám oběd, tak chytí řvoucího yorkshira a pustí mě dál.

Obědnám si pilgrim menú s polévkou a přírodním řízkem. V poměrně velké místnosti sedíme tři. Za chvíli zase bouchání, scéna se opakuje. Chytit psa, co chcete, jídlo, pojďte dál.

Japonci bezradně koukají na latinku ve španělštině. Chybí tu signál, takže překladač v mobilu je jim k ničemu. Ukazuji jim, že co jsem si objednal je dobré, nabízím anglicky i ochutnání. Holka se směje, kluk o něco méně, ale dají si to samé.

V tom zase bouchání, chytit psa, co chcete, jídlo ………přichází celá dámská parta. Přijde mi, že servírka je už docela naprdlá. Cimrmani ve španělštině ožívají. Scéna jak z Hospody na mítince. Měl hospodu, ale chodili mu do ní lidi! Dámy hned objednávají víno. Tady bude dneska veselo.

Mám před sebou ještě kousek cesty, tak po kafi vyrážím dál.

Dumbria

Tak trochu jsme tu doufal v razítko, protože v menších vesnicích žádné radnice ani otevřené kostely nebyly. Tady sice je pěkná, ale prázdná. Udělal jsem si alespoň obrázek postaviček venku -vítr bude nový místní poklad. Není kopce bez větrníků.

Rio Xallas

Za pěkného počasí je tahle cesta vyloženě kochací. Vyhlídka do údolí na přehradu. Pak na meandry říčky, krásné skály a těch kytek. V deštíku a mlze se výhledy otvírají jen chvilkami. Jediné co je slyšet je hukot všude přítomných větrných turbín z kopců kolem.

Na velké křižovatce za la Hospital zahýbám doprava na Muxia. Ukazatele vypadají srandovně – svatojakubské mušličky mají vlásky oba jedním směrem, ale šipky ukazují od sebe. Stejně jako postavičky před radnicí v Dumbria, ale v opačném gardu. Vlásky od sebe, ale ručičky k sobě.

V půlce městečka se mi naskýtá nečekaná příležitost podívat se do panarea.

Dveře nechal hospodář dokořán. Tak krásně srovnanou kukuřici jsem ještě neviděl. Umělecké dílo a ne sýpka. Štěrbinky mezi kamennými stěnami mi přijdou docela velké. Možná že je světlo opticky zvětšuje. Ale o myšky se určitě postarají kocouří, kteří se váleli v suchu pod sýpkou.

V Pelaxe už docela cítím nohy. U cesty je otevřený malá krámek. Kafe tu nevaří, ale paní má nádherně dozrálé banány, tak beru čtyři a jak je splivnu, hned je lépe.

Začíná se stmívat, přede mnou poslední hřebínek, dlouhá rovina a kde je sakra ten albergue? Na mapách.cz ještě není vyznačený, tak musím jít podle google.maps. Jak může být tahle firma jednou z nejhodnotnějších na světě, když na svých mapách nemá ani dost velké silničky! Jdu v podstatě zelenými plochami a modrá tečka mé postavičky se na mapě otáčí jak střelka buzoly.

Konečně trefím tu pravou, mapy.cz se chytnou zadané adresy a mažu správným směrem.

Chudinka paní správcová mi jde v oranžové vestě naproti, abych zbytečně nebloudil.

Albergue Et Suseia Quintáns (Muxía)

Oni Quintáns jsou v téhle oblasti dvoje, proto byly mapy.cz lehce zmatené. V albergue budu zase sám, tak mi přidělí pokojíček s televizí a lampičkou (!), zeptá se jestli mám co jíst, ukáže co kde je v kuchyňce a maže domů. Ono už je taky půl osmé, díky kufrování s google.maps a obědu jsem nabral hodinku zpoždění.

Dám si sprchu, udělám pořádnou polívku s těstovinami a v tom mi paní Sandra ještě nese pořádný kus jablkového koláče. Zlatíčko. Spaní je tu opravdu náramné. Každý má svůj „pokojíček“ -kóji s matrací pro dva, látkovým prostěradlem a dekami navíc. Televizi si můžu podle obrázkového návodu spárovat s mobilem, takže kdo chce a má svůj playlist, je jako doma.

Upřímně, po dnešním vlhkém programu si dám akorát sušit věci a zalezu do pelechu.

Dneska to byla vlastně předposlední chodicí etapa dlouhá 58 kilometrů. Zítra už jen 39 kilometrů do Fisterra a moje pouť bude u definitivně konce.