Poutník význam. Santiago de Compostela a co dál?

Změň místo a změníš sebe. To je, podle mého názoru, podstata pěších poutí. Ať už si to poutníci přiznají nebo ne, dochází během putování k vnitřní přeměně. CESTA jim takříkajíc leze pod kůži. I hloupý Honza v pohádce musel slézt z pece, putovat a pak teprve získal princeznu.

Jaký význam má stát se poutníkem?

Poutník je člověk na cestě. Pokud má na baťohu nebo na krku hřebenatku, je to svatojakubský poutník a je na cestě do Santiaga de Compostela.

Když je křesťan a plní pouť jako náboženskou povinnost, dobře. Významný je hlavně osobní růst a v té chvíli je úplně jedno, v co poutník věří.

Neznamená to že od něčeho nebo někam utíká. I když ze začátku to tak může být. Ale přemýšlení za chůze má jednu zásadní výhodu. Pořád přicházejí nové myšlenky s tím, jak poutník přichází k novým a novým věcem. A rozhodně není turista. Takže jaké benefity jako poutník dostáváš?

Získáš odstup od svého běžného způsobu života

Dokážeš se na něj a události které přináší podívat z jiné perspektivy.

Spousta lidí se cítí nespokojená, otrávená, rozčiluje je kde co a neví co s tím. Motají se v kruhu- práce, domů, vydělat na auto, barák, dovolenou, děti potřebují prachy, prachy, prachy, kde na to brát? Pak jim z toho začne hrabat, tak vydělat ještě na psychiatra, fitko aby se tělo dalo dohromady….. Nakonec skončí v nemocnici jako oběť svého způsobu života a ptají sami sebe: „Proč já?“

Vážení přátelé a přítelkyně, tahle otázka vás nikam neposune. I když se dozvíte odpověď.

Ta správná otázka, která vás posune, zní: „Co bych měl udělat já?“ Ne co měli dělat (nebo nedělat) všichni kolem.

Dost často v té chvíli vidíš naprosto jasné a jednoduché řešení situace, která vypadala naprosto beznadějně, dokud jsi v ní byl potopený až po uši.

Rozvíjíš svoji cílevědomost. Nevíš co dělat?

Na pouti platí: „Když nevíš co dělat, kráčej.“ Protože každým krokem se blížíš svému cíli. Ne vždycky víš přesně kam jdeš. Ale jdeš. Od značky ke značce, od patníku k patníku. Od města k městu. Dokud neuděláš poslední krok. Dokud nestojíš před katedrálou.

Nemůžeš? Odpočiň si a jdi dál. Překážky jsou jen ve tvé hlavě a učíš se to poznávat. Trápí tě kopec? Za chvíli nebude, půjdeš zase dolů. Je horko? Za chvíli zafouká větřík a ochladí se. Nechceš poslouchat kamarády nebo spolupoutníky? Sedni si a nech je odejít. Bolí tě nohy? Chvíli je za chůze pozoruj a ono to přejde. Poznáváš pomíjivost toho, co považuješ za překážky.

A pak přijde zvrat. Ptáš: „Jak to mám udělat, aby to šlo?“

Dojdeš do Santiaga de Compostela, stojíš před katedrálou.

Cítíš radost z dosažení cíle, úlevu že už nemusíš šlapat dál, ale taky trochu obavu. A co dál? Proto je na známém náměstí také řada poutníků smutných. Ale dosažením cíle poutě o nic nepřišli. Prožili přeci báječné časy. Jen se katedrála stala jedním z patníků, který je naváděl během životní cesty.

Naučili se přece jít po značkách se žlutou lasturou, dívat se po patnících ukazujících jasnou žlutou šipkou. Vědí který směr je vede k cíli.

Teď to jen přenesou do rozhodování na své životní pouti. Značky budou méně zřetelné, ale když se správně zeptají, najdou je. To je duchovní podstata CESTY. Všichni chceme být šťastní, to je náš cíl.

Takže:“ jak to mám udělat, aby to šlo?“ Nikdo jiný to za nás neudělá a tohle poutníci vědí. Nikdo to za ně neušlape a pokud chybí jen jediný krok, není etapa cesty uzavřená.

Otevřeš se novým věcem

Spousta lidí jde na začátku pouti se peckami v uších a mobilem v ruce. Čumí na displej, kapuci přes hlavu a v podstatě nevnímají okolí. Jenže CESTA je prevít. Tu ti strčí pod nohu kámen, tam přijde pořádný liják. Najednou technika selže, dojdou baterky. A teď co? Jsi někde mezi poli, elektra v další vesnici žádná, přichází panika Bože co budu dělat? Přicházejí abstinenční příznaky, přes které ze začátku lidi nevnímají. Jejich jedinou starostí je jak opraví drahocenou techniku. Jenže k tomu musí dojít do většího města.

A to se nedá jedním kliknutím nebo pohybem palce po displeji.

Takže se začnou dívat a někteří i vidět. A přemýšlet. A jak se ti CESTA dostane do hlavy, začnou změny. Protože se kolem nich všechno mění, musí se měnit i oni ve stejném rytmu. Nemají k tomu nic jiného než to, co si nesou na zádech. A zjistí, že jim to stačí. Stačí přijmout, že pořád přichází něco jiného a nezbývá než si užít tady a teď tu chvilku krásy. Protože za chvilku nebude a přijde jiná.

Pak začneš přemýšlet nad svým životem. Máš na to čas. Je mnohem příjemnější přemýšlet během chůze než na nemocniční posteli, s různými hadičkami vedoucímu z těla. A zjistíš, že tahle nová zkušenost -že myšlenky přicházejí během chůze rychleji a čerstvé, tě posunuje nejen fyzicky, ale hlavně duševně. A zkousneš i to, co tě dřív děsilo.

Zbavuješ se starých zvyků

Život poutníka je strašně jednoduchý a při tom naplňující. Nepotřebuješ nic než to co uneseš. Už z toho titulu se snažíš do baťohu dát jen to nejnutnější, protože kdo by se tahal s kily, které nepotřebuje. Stejně tak je s myšlením. Co si nechal doma, zůstalo tam. Nemáš na to vliv, takže to neřešíš.

Když jsem odcházel na svou první cestu, taky mi ze začátku táhly hlavou obavy. A co když tohle a támhle to. Nakonec jsem si řekl, že kdybych umřel, taky by si museli všichni poradit. Zaklapnul jsem starosti jako desky a zahodil klíč.

Jakmile vedeš takhle jednoduchý život dva tři týdny, měsíc nebo déle, zeslábnou zlozvyky, které ti otravovaly život doma. Odborně přerušuješ toxické vzorce chování.

Někteří poutníci se na pouti uzdraví. Zbaví se nepořádku, který si do hlavy zvykli strkat. Spousta nemocí je psychosomatických, takže pokud se dokáží otevřít novým věcem a vynechají co jim škodí, pomohou si.

Ale až po návratu zjistíš, co všechno jsi odchodil. Co jsi nepotřeboval a nebudeš potřebovat ani nadále. Tvoje okolí nebude vždycky nadšené, rádo by ti všechno zase naložilo zpátky na hřbet, ale proč se vracet k dělání něčeho, co ti vadí? Proč se máš nechat manipulovat do něčeho, co ti otravuje život?

To je pravá šance na nový začátek. Na další etapu životní pouti bez starých očekávání. Staré závazky, dluhy a podobně se musí vyrovnat. Ale novým způsobem! Tím se vyhneš vzniku dalších, takže pokračuješ s čistým štítem. 

Jako poutník žiješ a jdeš rovný s rovnými

Generální ředitel, sochař, renomovaný právník, děcka po maturitě, uznávaný lékař, úředník, důchodci na penzi, všichni si musí odšlapat svůj denní kousek cesty. Není mezi nimi rozdíl. Tlustí, hubení, s tetováním nebo bez něj, držkatí i introverti co z nich nevypadne za celý den kloudné slovo. Mohou mít profi funkční oblečení nebo doslova jen hadry, všichni jdou stejnou cestou za stejným cílem.

CESTA dává všem stejné šance. Rychle ztratíš mindráky, že to nebo ono, nikoho neberou. Naopak často se sejdeš s člověkem, se kterým si můžete pomoci na jakékoli úrovni. Pak si jen popřejete Bueno camino a jdete oba dál.

Všichni poutníci jsou odkázaní na pomoc dobrovolníků a dárců.

Bez jejich laskavosti a obětování málokdo pouť dokončí. Ze začátku je velmi obtížné tuto nezištnou pomoc přijímat. Ale zisk není jednostranný.

Poutník dává možnost dávat!

Dává možnost se podělit. O jídlo, o postel, o víru, dává možnost někomu neznámému pomoci jen pro dobrý pocit.

Tohle sdílení dobra je jako sázení semínek. Skoro každý poutník si s láskou a poděkováním vzpomene na člověka, který mu ukázal kudy dál, když bloudil. Na zelinářku, od kterého dostal pytlík rajčat. Na rodinu, která ho vzala na noc. Na dobrovolníky v albergue, díky kterým se mohl vyspat v čistém a dát si sprchu po těžkém dni. Když jim v duchu s láskou děkujete, rostete a ego se zmenšuje.

A když vás doma někdo požádá o pomoc, neváháte a pošlete ten kousek dobra zase dál.

Změň místo a změníš sebe

Nepochybně to jde i obráceně. Nikam nejdeš a měníš místo, kde žiješ. Ale jednak je to mnohem těžší, pokud nemáš odstup a nevidíš, co přesně máš změnit. Barvu stěn a nábytek změníš lehce.

Jenže za druhé snadno sklouzneš do toho, že chceš aby se změnili lidi ve tvém okolí. Jakmile po nich začneš vyžadovat, jak přesně se mají chovat a co mají říkat, jsi na cestě do pekel.

Jako paní Vomáčková v klasickém vtipu, kdy oznamuje svému manželovi, že chce změnit svět. A pan Vomáčka se zeptá: „Výborně. Čím chceš začít?“. A ona mu odpoví: „Tebou“.

Vezměte baťoh a jděte jako pouník do Santiaga de Compostela. Po návratu budete vidět věci jinak.