Patron poutníků v Pontevedra je poutnice?!? Camino Portuguez Redondela – Pontevedra

Nabízí se parafrázovat klasika, který na udivenou otázku svého pána: „Saturnine, Marcus Aurelius je lvice? “ odpověděl: „Nikdo není dokonalý!“. Tak Pana Maria Poutnice v Pontevedra dokonalá je. I její chrám s obrovskou přírodní lasturou místo nádoby na svěcenou vodu. Jak jsme se tam dostali.

10 den pouti 3.10.2025 Redondela–Pontevedra

Vycházíme do tmavé Redondely -v půl sedmé je ještě tma. Josee se s námi ani nerozloučil, zřejmě ještě nepřekousl včerejšek. Nasadil čelovku jako řada dalších poutníků a mizí v tmavých uličkách. Když procházíme kolem albergu, kde nás včera vytlačil ten japonský zájezd, tak právě také vyrážejí! V sevřeném šiku, jednotném oblečení a jednotnou rychlou chůzí budí respekt.

Necháváme jim náskok a vychutnáváme si osvětlené kouty městečka. Tady krásně pomalovanou silnici, myš na vratech do garáže, srandově zdobené albergy a posléze i ranní výhledy na mořskou úžinu. Vidíme i ikonický dálniční most u Viga, jak vystupuje z mlhy.

Cesta je dneska hezky vlnitá a tak si hrajeme na vláček. Škoda že se vagónek Zuzka připojuje za mašinku jen do kopečka. Tempo zástupu poutníků začíná uvadat. Dělají se menší skupinky, dokonce i Japonci se rozdělují. Si připadáme jak na pochodu do Prčic, všude plno poutníků.

V A Calle dáváme první espreso. Zuzka si vytáhla úplně dutý croissant. Když barman viděl, čemu se chechtáme obratem doručil jiný plný.

Puente de Puente Sampayo

Tenhle krásný kamenný most je mezi městečkem A Calle -Ulice a městečkem A Ponte -Most. Fakt nic matoucího. Uzounkými uličkami se hrabeme nahoru a najednou nám kyne vnadná dívčina v péřovce. Láká nás do osvětleného obchůdku na razítko! Žádné červené lucerny hned po ránu. Obyčejné je zadarmo, s kostelem De la Virgen Pelegrina přes půl kredenciálu, ze zlatého pečetního vosku za 2 EUR. A k tomu plno dalších drobných suvenýrů schopných vyprázdnit peněženku.

A to byl teprve začátek. Co padesát metrů je další a další menší nebo větší krámek, garáž nebo kufr na židličce. Malé žluté šipky, magnety na lednici, plyšáci, modely kostelů, všechno na co si vzpomenete.

Dokonce i souprava na první pomoc! S anesteziologickou paličkou.

Cestou z kopečka nás na štěrkové cestě předjíždí starší cyklistka s plnou polní a statečně bojuje s gravitací. Kousek před mostem nad dálnicí ji na její vroucí prosby chytají dva chlapi, protože nabrala pěknou rychlost. Kolo jí jelo jako sáňky, když zmáčkla brzdy a nějak se zablokovaly. Jak Zuzka trefně poznamenala, „od toho jsou nad dálnicí ty sítě, aby cyklisti nepadali rovnou mezi auta“.

Po levé ruce máme výhledy do vinohradů. Nemají tady jen řady, ale takové tunýlky nebo dlouhá loubíčka, kde hrozny visí ze „stropu“. Občas je takové loubí i nad cestou, zjevně pro osvěžení poutníků. Hrozny sladké jako med.

Docházíme mladou rodinu se 3 dětmi jako stupínky. Elegantní žluté pláštěnky, široké látkové kloboučky, se zjevným potěšením přejí všem Bueno Camino.

Vzpomínáme při tom na Terezku, že by s dvojčatama už taky mohla pomalu vyrazit.

Jenže je v tom drobný háček – když o kus dál sbíráme kaštany, dojde nás mladý tatínek. Tak se vyptáváme, jak to řeší se spaním a kolik že denně ujdou, ale borec povídá, že to se k němu jen na chvilku přidali, že byl půjčený tatínek! To fakt nevymyslíš.

Capela de Santa Marta

Malá kaplička asi 2 kilometry před Pontevedra nám dává záminku k malé přestávce. Musíme vystát frontu na razítko a rozhodnout se, jestli dál podle potoka nebo po silnici. Jak se potok klikatí, tak je cesta asi o kilák delší. Nicméně Zuzka už má dost davů kolem a tudy jde méně lidí.

Dneska to je vyložená přehlídka různých stylů chůze i vybavení.

Fascinující byla dvojice prostorově velmi výrazných téměř kulatých poutníků z Jižní Ameriky. Vlnivý pohyb všeho co se na nich pohybovat mohlo připomínal pohyb lachtanů na pláži. Jen baťůžky rušili celkový dojem.

Japonci to zase pojali skoro jako bojovou misi a pochodují jako by to měli od kilometru. Sem tam skupinky žen všeho věku. Vždy hlasitě diskutují, neváhají znenadání zastavit uprostřed cesty a rozmáchlými gesty zdůrazňují přinejmenším kosmické poselství. Nebo detaily receptu na štrůdl. Že okolo putujícím téměř vyrazí oko není podstatné, mají si dávat pozor.

Stejně tak hůlkaři, kteří svoje náčiní ještě plně neovládají. Jakmile se prudce otočí, není radno být poblíž. Jediná klika je, že většina lidí se jim stihne vyhnout.

Krásně posprejovaným tunýlkem pod tratí vcházíme do Pontevedry.

Pontevedra

V překladu starý most a jsme tu hned po poledni. Když přijdeme do rezervovaného hostelu, chytíme šéfa téměř v negližé. Registraci vyřizujeme online přes tablet včetně platby a pak nám ukazuje kde jsou sprchy, pračky a naše šuplíky!

Fakt tady má přidělený každý svůj boxík z bílého lamina se zatahovací záclonkou a zamykací skříňkou na baťoh. Loni jsem něco podobného zažil jen jednou a to tam měli i obrazovku, se kterou se dal spárovat mobil, takže si člověk mohl dopřát i video.

Tak jen odložíme baťohy, vyměníme obutí a vzhůru do víru velkoměsta. Přes moderní čtvrť s výškovými budovami se dostáváme do historického centra. Na náměstí Praza de Ferraría a tam nás zláká restaurace s nádherným názvem.

Dolce Vita a holub artista

No to je přeci jméno pro hospodu – oslavuje životní styl založený na radosti z maličkostí, pohody a užívání si každého okamžiku. Sedíme pod nádhernou historickou nůžkovou markýzou. Objednávám si zeleninovou polévku a pro oba kuře po galicijsku. Číšník hned nese pro Zuzku oblíbené červené, košíček s nakrájenou čerstvou bagetou a misku s máslíčkem.

Polívčička ňam ňam, pak zkřížené kuřecí hnátky na kopečku rýže okořeněné tymiánem a umělecký dojem zvýrazněný žlutou omáčkou. Neobvyké, ale dobré.

Na rozdíl od Babišova kuřecího vodňanského bláta má tohle kuře opravdu chuť kuřete. Myslím tím že maso má chuť samo o sobě. Jako když jsme mívali kuřata u babičky, která je chovala venku. Nakonec čokoládové suflé a kafíčka. To vše v rámci Menu de día. Restaurace dělá čest svému jménu, byla to čistá radost.

Po druhé hodině se v hospodě vyměnili číšníci -nastoupil chlapík tak metr vysoký. Když procházel s tácem pití, vypadalo to, jakoby tác letěl sám, ale uměl si zjednat respekt na to tata. Horší bylo, když se objevili žebráci. Jeden smradlavé viržinko v puse, kolem druhého poletovali mouchy jako kolem hromady hnoje. Nedokážu si představit, jak si to hejno much u hlavy dokázal udržet. Jemná pobídka, abychom vyrazili dál.

Iglesia de la Virgen Peregrina -kostel Pany Marie Poutnice

Nádherný kostelík s půdorysem ve tvaru poutnické mušle je kousek od náměstí, takže přejdeme doslova pár kroků. Má ho v péči mariánské bratrstvo Cofradía de la Virgen Peregrina. Z jejich stránek jsem si dovolil půjčit pár příkladů šatů hlavní oltářní sochy.

Vztahuje se k ní nádherná legenda. Pana maria Poutnice měla vést poutníky z Bayony do Compostelly. Spolek k jejímu uctívání v podstatě založili děti po této pouti. Protože už jednu sochu Pany Marie Na Cestě ve starém kostele měli, tak ji nejdříve jen přidali na vedlejší oltář, ale protože se postupně stala populárnější (a vybírali na ni víc odpustků), tak byla vykázána za město, kde jí postavili právě tenhle kostel. Jak postupně zrušili hradby, ocitnul se kostel zase zpátky uprostřed města a dneska ho žádný poutník nevynechá. Starý kostel už je dávno zbořený.

Upřímně mě spíš než legenda zaujal její šatník. Už před tím jsme viděli po kostelích oblečené sochy, ale tahle poutnice dostala od místních zlatníků i stříbrný závoj a zlatou korunku. Nádherně vyšívané šaty pro každou příležitost ze sametu a dalších exkluzivních materiálů. Když při poutích projíždí s dětmi městem, to musí být nádhera.

Samotné staré město s podloubími a památkami není velké. Krásně je vidět prorůstání nových budov do staré zástavby. Při porovnání kvality nového a starého ne vždy nové vyhraje.

Iglesia de San Bartolomé a španělský funus

Už před kostelem jsme si všimli nádherné pohřebné limuzíny. Bílo zlatý Mercedes v šestikolovém provedení tak sedm metrů dlouhý prostě vzbudí pozornost.

V kostele hlava na hlavě, vůně kadidla a úžasný zpěv sboru i sólistů se proplétá s hlaholem varhan. Probíhá velká mše.

Přichází velké finále. Čtyři chlapi si vysadí rakev na ramena, před nimi jdou ženy s květinami a pomalu s nebožtíkem vycházejí z kostela. V rukách mají kříže, rakev jim sedí bez držení na ramenou a naprosto plynule za burácení varhan mizí venku. Tam naloží rakev do auta a zástup se nějak, nenápadně organizován, vyřinul z kostela a pomalu odcházejí na hřbitov.

Najednou jsem v kostele skoro sám. Kostelník pomalu zhasíná svíce a slavnostní osvětlení. Chvíli posedím, pak si procházím kostel. Ještě si řeknu kostelníkovi o razítko do kredenciálů a spěchám za Zuzkou. Úžasný zážitek. Budu se jen opakovat, ale katolická církev tyhle obřady prostě umí.

Couráme se kolem opuštěného kláštera Sv. Kláry. Ze štěrku na plošince před ním kvete ohromné červené srdce.

Pontevedra mi trochu připomíná Singaporský China town tím, jak se krystaly nových vysokých domů tlačí na staré nízké domečky. Jakoby se nemohly dočkat, až tu chamraď u svých nohou rozmáčknou úplně.

No, zatím odolává. Bronzová značení ulic, poštovní schránky ve tvaru lvích hlav, kdy dopisy strkáte rovnou do tlamy. Kamenné balkónky, ze kterých visí netřesky jak vánoční řetězy.

Pak zase šup na moderní bulváry s palmami uprostřed, něco koupit k večeři a zalézt do šuplíku.

Ušli jsme asi 20 kiláčků, k tomu tak 3 po městě, bude se spát prima.