Papričky v Espelette a adieu France. Po dvou měsících putování vcházím do Španělska.

Dneska už chci spát ve Španělsku a bude to dlouhá cesta. V jídelně hotelu sedí několik kuchařových kamarádů a rozebírají včerejší zápas. Dostanu kafe a jdu se obsloužit k pultu. Kuchař připravil nářezy šunčičky, něčeho jako pršut, sýry a čtyři druhy jamů. Nakládané papričky raději vynechám.

K tomu čerstvé bagety, croissanty a další pečivo. Neupejpám se, naložím si plný talíř, jednu obzvlášť vypečenou bagetu si beru rovnou ke stolu, abych nemusel pořád běhat tam a sem a to už je na šéfa kuchyně moc.

Se zlostným zavrčením ji odnáší zpátky ke snídaňovému pultu. Hádat se s ním nebudu, vypadá jako by včera ten rugbyový zápas hrál. Malý, ale podsaditý, bicepsy o průměru vepřových šunek a obličej jako by po něm přejel kombajn.

76 den pouti 28.10.2024  Cambo les Bains – Irún

Kolem sedmé už jsem na cestě. Je lehká mlha, tak si nastavuji na čelovce blikání a na baťoh reflexní obal.

Nahoře nad Cambo les Bains vidím první paprikové pole. Zkusmo jednu otestuji a ta teda je. Pálit bude ještě zítra.

Baskicko, speciálně město Espelette je paprikami proslulé. Než dojdu do města minu paprikových polí aspoň dvacet.

Espelette

Míjím Atelier culinaires s girlandami papriček na štítě. V téhle chvíli mě ale tlačí něco jiného než touha po pálivé rozkoši. Napravo od silnice se vynořuje špička kostela a to ve Francii znamená: “ Někde blízko je záchod!“

Uf, to bylo s fousem. Hutná snídaně se prostě posunula. Úředník co o umístění veřejných toalet u každého kostela rozhodl, musí být svatořečený! O tom žádná. Tolik úlevy žádný svatý nikdy nezajistil. Tedy bez urážky.

Eglise Saint-Étienne d’Espelette

Jdu si už v klídku sednout do kostela Sv. Štěpána (Saint Etiene). Krásný baskický kostel s dřevěnými galeriemi pro muže. Malovaný strop a nádherný oltář od podlahy až ke stropu. A u něj – souprava bicích a klávesy ve futrále.

Místo bezhlavého svatého jako Cambo les Bains krásná Madona ve zlatém rouchu, před stolem Páně obrovské červené květinové srdce. Na dálku vypadalo jako z červených papriček. Tenhle kostel žije.

Zaskočím ještě pro razítko do infocentra na radnici a pomalu procházím městečkem. Všechny domy ve stejné barevnosti -bílá omítka, kamenná ostění dveří a oken, tmavě rudé okenice a střechy. Krámy všechny užitečné – řeznictví, prodej drůbeže, vinotéky, sýrárny a papriky, papriky, papriky. Žádné hadrárny jako u nás. Názvy obchodů v baskičtině a francouštině.

Vlezl jsem do krámu, kde prodávali sýry a místní uzeniny.

Oči by jedli, ale mé možnosti jsou omezené. Paní mi dává ochutnávat různé kousky rozkoší -sýry, klobásky, šunčičku. Vybral jsem si vynikající ovčí sýr. Jak si pomlaskávám, tak mi na cestu jako dárek přibalí ještě malou skleničku višňového jamu. Že prý je k tomu sýru nejlepší. Měla pravdu.

Všude po městě vidím značky svatojakubské cesty, protože křižuji trasu Camino de Baztán, co vede z Bayonne do Pamplony.

Saint Peé sur Nivelle

Vzal jsem to rovnou po silnici. Široká krajnice a po ní sviští jeden cyklista za druhým. Lehká silniční kola, pestré dresy. Na pondělí ráno jich je opravdu hodně.

Míjím dvacet metrů dlouhý a pět metrů vysoký nápis na opěrné zdi u silnice vyjadřující, co si Baskové myslí o žití ve Francii, Španělsku a Evropské unii všeobecně.

Tolik sprostých slov ve třech řečech na jednom místě hned tak nenajdete. Hledal jsem ho pak na Google Street View, ale v tom místě jejich auto jelo moc rychle. Místo nápisu jen barevná šmouha.

O kus dál obcházím na kruháči ohromnou pelotu i s míčkem. Tady tenis nejpopulárnější sport nebude. Kousek za pelotou je malá picerka, tak zajdu na gáblík. Přeci jen už je po poledni. Malá servírka mě nejdřív sepsuje, že jí zabírám stolek pro čtyři, ale pica s papričkami je výborná. Nakonec od ní dostanu i razítečko s datumem.

Église Saint-Pierre de Saint-Pée-sur-Nivelle

Přejdu krásný kamenný most a parkem přicházím ke kostelu. Postavili ho na potoce! Kostel Sv. Petra, skály na které stojí křešťanstvo, a pod zvonicí protéká voda, která dokáže podemlít všechno! Fakt jemná ironie.

Zlacený oltář kryje největší mušle, jakou jsem kdy viděl. A na galeriích tu a tam visí děkovné modely lodí. Moře už je nedaleko a spousta místních mužů na něm zřejmě sloužila. Mimochodem ženy sedí vždy dole a galerie jsou pro muže, aby je při bohoslužbách neobtěžovali.

V Ascain už se napojuji na cestu do Urrugne a jsem přímo na Camino del Norte.

Camino del Norte

Z Bayonne je to bratru 880 kilometrů do Santiaga de Compostela. Vede přes 4 španělské provincie:

• Vasco (Guipúzcoa y Vizcaya) 
• Cantabria (Cantabria)
• Asturias (Asturias)
• Galicia (Lugo y La Coruña).

Praktiky celou cestu se jde podle vody, tedy Atlantiku, přesněji podle Biskajského zálivu. Nalevo je hřeben Pyrenejí a Kordilier. Proto je na Camino del Norte mnohem příznivější počasí než na druhém konci Španělska, kde podle předpovědi bude lít jako z konve. Právě počasí je tím hlavním důvodem, proč spěchám.

A pak taky možnost strčit nohy do slané vody. Znáte to, suchozemská úchylka.

Z Urrugne to už je do Irún cca 10 kilometrů, tedy co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. Shodou okolností je to vzdálenost z Poděbrad do Nymburka, tak si vždycky na konci dne říkám „Už jdu Nymburk“! Tělíčko přestane protestovat a hezky šlape. A o to jde.

Přijít za každé situace na způsob, jak ji vyřešit, aby to šlo.

Výmluv, proč něco nejde, se najde vždycky milión. Dneska jsem si co deset kiláčků namazal nožičku koňskou mastí a šlo to. U jedné chalupy rostla lichořeřišnice, tak byl malý protizánětlivý salátek. Ona tedy funguje hlavně na ledviny, ale věřím, že tělo potřebné látky pošle tam kam má.

Pořád čekám nějakou celnici. Jednu velikou obcházím i s dálnicí, ale už minu ceduli Irún a furt nic. Naproti pneuservisu najdu na svodidlech fakt parádní červené triko s velkým býkem. Je sice od barvy, ale barva by se vyprala, jenže je malé! Sakra. Nosit rudé triko s bejkem na hrudi ve Španělsku by byl odvaz.

Za řekou je Španělsko. Irún

Na mostě přes řeku vidím dva chlapy v uniformě. Zastavují auta vyjíždějící ze Španělska. Jak byli uvnitř tmavší persony, už si je brali stranou. Když k nim přicházím s holí v ruce, kapku zbystří. Tak uctivě pozdravím a ptám se, jestli už jsem ve Španělsku. A že prý jo. V ten moment mám takovou radost, že se zatočím na místě, toho policajta obejmu a po francouzsku poceluji na obě tváře.

Jeho kolega chvilku vypadal, že mě odstřelí jak prašivého psa. Tak jim ukazuju kredenciály a vysvětluji, že jsem konečně v cílové zemi. Už jen 800 kilometrů a jsem v Santiagu! Jupí!

Chechtali se jak protržený, palce nahoru a Bueno Camino. Ještě když jsem se na konci mostu otočil a mával jim, tak kroutili hlavami.

A začala legrace s navigací. Snažím se zadat do mapy.cz adresu albergu Jakobi – nic. Tak holt použiju google mapy, jenže s jejich mizernou grafikou a potížemi mezi vysokými domy jsou na dvě věci. Nakonec si najdu na google.maps příslušnou ulici na trase, zadám ji do mapy.cz, kus popojdu a zase. A zase.

Jenže oboje mapy mě rvou na čtyřproudovou dálnici, která je pravda nejkratší cesta, ale fakt nepoužitelná.

Mapy.cz se mi nakonec povedlo přeprat tím, že jsem zadal úplně nejkratší směr. Už za tmy procházím parkem, takovým pražským Sherwoodem, ulicemi nahoru dolů a konečně stojím před šestihranou budovou albergu Jakobi. No sláva bohu na výsostech.

Celý problém byl v tom, že mapy.cz píšou v Irún jména ulic baskicky – lesaka calea 1 místo španělského calle Lesaka, nº 1. To jsou právě ta drobná špecifiká, na které si člověk musí zvyknout. V dalších provinciích už je to OK.

Albergue de peregrinos Jakobi

Starší dobrovolník se mnou udělá papíry, přivítá mě ve Španělsku a dostanu průvodkyni k posteli. Nechal jsem jim tam asi 10 EUR, co mi zbyly z Francie.

Při vyřizování dokladů si sedám, což je blbý nápad. Zvedám se pomalu jak stoletý stařík z hrobu a vykulhávám po šíleně dlouhých schodech nahoru do druhého patra. Naštěstí mám spodní dvoják v místnosti pro cca padesát lidí. Nahoru do postele bych už nevylezl.

Tak to bude noční koncert. Dám si sprchu, namažu hnátky. Ještě rozmíchám kapku neemu v horké vodě, vypiju a padám na matraci. Z dálky vnímám, jak nějaký tatík vysvětluje dceři, že vstává na pátou aby něco něco a klapky jdou dolů.

Podle mapy.cz to dnes je za 51 kilometrů, ale přijde mi to nějak moc.