Ostružiny zdraví. Faramans – Assie

Potřebuji za včerejšek dohonit kilometry a tak lezu z pelíšku před úsvitem. Rána, když vyjde počasí, patří k nejkrásnějším. Sluníčko si ještě není tak úplně jisté, proto pošle nejdřív jeden paprsek, aby se podívalo. Pak si kapku dobarví oblohu do modra, obláčky do růžova a už se pomalounku zvedá z obzoru. Krásný den.

49 den 1.10.2024

Sesbírám cestou obvyklou čerstvou snídani – pár jablek, kukuřici a prémiové ostružiny. Tady v nížince jsou seschlejší, ale sladké jako med. Zřejmě je u cesty nikdo nesbírá, protože jich je úplně modro. Vynikající zpestření jinak nudné silnice. 3 kilometry rovně, pak recht aus a zase 2 kiláky rovně. Pak links aus a do kopce.

Pommier-de-Beaurepaire

Na kopečku zvenčí nenápadný trojlodní románský kostel s typickou fasádou ze vkládaných oblázků a cihel tvořících vzor obilných klasů. Uvnitř nádherně malovaný. Klenba – jedno hvězdné nebe. A na zdech vzor francouzských lilií.

Vynikající nápad jsou infra ohřívače přímo ve svítidlech. Už jsem přemýšlel i dřív, proč mají světla takový tvar, ale až dneska mi docvaklo, co to vlastně je. Geniální.

Místo razítka samolepka a dobře schovaná. Dokonce s řádkem na datum. Kredenciál je vlastně takový diář, když ho správně zaplňujete.

Cesta vede po hřebenovce lesíky až do Revel-Tourdan.

Revel-Tourdan

Malinké městečko stočené kolem kostela. Co ho navždycky zapíše do mapy mého srdce je malinká pekárna. Obsluhovala skoro plešatá stará paní a prodala mi vynikající, opakuji vynikající čerstvé croissanty.

V další místnosti měla dílnu, kde se mezi těstem pohyboval potetovaný mládenec se svaly, kterými by lehce přestěhoval náklaďák.

Uvařila mi k nim kafe, sedl jsem si před krám na vyhřátý sokl u kostelíka a vychutnával Francii. Vše za 3,5 EUR.

Vím že k chuti croissantů určitě přispívá i celodenní pohyb na čerstvém vzduchu, ale něco tak božského bych přál ochutnat každému. A zřejmě se o pekárně ví, protože co chvilku se tu otočilo auto. Aspoň deset. Všichni lidi bez rozdílu si nesli plné košíky pečiva od baget po chleba a všichni se usmívali jak se těšili až se zakousnout do tohoto zázraku.

TGV není rychlík

Prošel jsem přes údolí do kopečka s jabloňovými sady a při cestě z dalšího vršku zaslechnu zahučení jak od tryskáče. Že by další letiště? Včera bylo jedno malé cestou, to by jich bylo moc na jednom fleku.

Pode mnou dvoje koleje a v tom vždůůůůům po nich proletěl vlak. Černobílé vagony v jedné soupravě vypadaly jako něco, co jezdí i u nás. Jen to jelo aspoň 200 km za hodinu!

Cesta vede v uctivé vzdálenosti podle trati, pak propustkem pod ní a zase si hezky nastoupat, aby měl člověk výhled na vláčky. Jezdí v relativně krátkém intervalu, takže si je užívám. Možná mi to vyjde a cestou zpátky se kousek svezu.

O pár kiláčků dál je v lese vzácnost – krytý přístřešek pro turisty, cyklisty a poutníky. Samozřejmě s pumpou a čerstvou vodou. Dávám si baštu a pozoruji cvrkot. Střídají se tu hlavně cyklisti.

A žádná elektrokola. Všichni pěkně poctivě šlapou včetně důchodců.

Přístřešek byl jediný za celou cestu Francií, kde by se dalo za deště i přespat.

Jak se taky dělá ve Francii

Pokračující cesta byla čím dál rozmydlenější, že by zase dřevaři? Dva borci přímo do cesty zakopávali nové vodovodní potrubí! Bagrista vyhrabával tak metr hlubokou rýhu. Dno vysypal pískem a srovnal. Parťák mu na radlici páskem přitáhnul plastovou rouru, s bagrem popojel, vytáhnul ji, skopli ji do díry. Pak trubku nějakou mašinkou napojili na už hotový kus, zkontrolovali laserovou vodováhou a pokračovali. Vždycky po třech trubkách bagrista přejel přímo nad rýhou zpátky, trubku zasypal pískem, nahoru vyhrabaný materiál. Cestu pak zase srovnal.. Povrh cesty tak sice byl rozrytý, nicméně s trochou opatrnosti použitelný. Trubky už měli připravené na hromadách podle cesty. Asi jsou placení od metru, protože jeli jako dráha, bez přerušování a v rytmu. Sami v lese. Bez dozoru. Fascinující pohled.

Před Bellegarde-Poussieu byla těch trubek velikánská hromada, takže „horskou“ vodu vedou sem. Nepřestává mě udivovat jednoduchá přírodní barevnost francouzských městeček. Okrová, šedobílé kameny, tmavší nebo žluté oblázky na podezdívkách, červené střechy. Místo překladů staré dubové trámy. Barevné doplňky okenice, dveře, případně barevné zárubně. Občas solární panely na střeše.

A přes to městečka působí velmi domácky, útulně, skoro jako ve středomoří.

Žádné módní tmavě šedé domy a černé střechy, které z českých obcí dělají kamenolomy, kde fakt žít nechcete, ale musíte.

Hřebenovka mě vede kolem Saint-Romain-de-Surieu až do Assieu.

Assieu a šmytec

Cestou jsem si pilně opisoval nabídky na ubytování, které se zase začínají objevovat. A jedno z nich je i v tomhle městečku. Vychází to tak akorát, nožičky se začínají ozývat.

Doťapu až ke kostelu. Zrovna tam autobus vysadil hromadu děcek na které čekají rodiče. Zkouším štěstí, ale nikdo se nechce anglicky moc vybavovat.

Nakonec vlezu do kadeřnictví, kde tedy fakt nepůsobím úplně

patřičně a dostávám to sežrat. Na hlavě mám foukanou, dozdobenou kousky sena z rána a možná nějakým tím pavoukem. Ale načesaná recepční zkouší alespoň komunikaci před translátor. Výsledek není úplně optimální, tak jí ukazuji adresu v notesu. Naštěstí je to o dvě ulice vedle, ukazuje prstíky s nejdelšími drápy, jaké jsem mimo kočkovité šelmy viděl.

Je to statek, kde přes sezónu ubytovávají. Není sezóna ani majitel, jen uprostřed silnice nějaký Bořek stavitel motá drátky pod zvednutým poklopem. Fakt odvaha, nedal si před sebe ani značku. První auto mu musí urazit hlavu. Nicméně to je jeho boj, můj je kde budu spát.

Noc na umrlčí káře

Vyjdu před městečko a tam jen široširé rovné lány profukované svižně větrem. Cítím blížící se buřinu a tak zalézám do staré kolny s plechovou střechou. Na hliněné podlaze jen zbytky zemědělských strojů a hele – nějaká vlečka s navijákem! Vypadá jako něco, na čem odváželi do kafilérky pošlý dobytek, ale má alespoň dřevěnou podlahu.

Tak ji vypodložím, aby stála rovně, z každé strany přivážu jeden vlnitý plech aby nefoukalo, z vrchu tarp a je ucházejí pelech. Jen vítr mlátí plechovou střechou, takže oproti tichu kravského přístřešku tohle bude diskotéka.

A taky že jo. Jak se setmělo, přestali chodit pejskaři. Pak jeden hrom, druhý a už si to nebeská kavalerie mastila rovnou po střeše. Asi o půlnoci částečně do kůlny zacouvalo auto a děl se sex, protože ráno se na podlaze válely kromě vajglů tři použité prezervativy. Jen kdyby si k tomu nepouštěli ten bengál!

Ušel jseme asi 38 km

Zítra uvidím zase Rhônu