Ocelová města na Camino del Norte. Gijon – San Juan de la Arena

Potetovaný borec z vedlejšího pokojíku, co si večer šel zajezdit na padelboardu, usnul bezmocně v koupelně. Piercingy má zjevně úplně všude. Ten asi sidre nepil. Ale padelboard je v pořádku zpátky na zdi, takže pařit vyrazil až po koupačce. Ani není moc potlučený.

90 den pouti 11.11.2024  Gijon – San Juan de la Arena

Odcházím nadvakrát. Zapomněl jsem si v albergue hůl a snídaně mi střevní obsah posunula tak, že jsem byl opravdu rád, že jsem se mohl vrátit. A že jsem přes noc nezapomněl kód ke vchodu.

Na promenádě svítí vánoční výzdoba. Nějak jsem ji včera vynechal, ale teď kometa rámuje tmavé moře.

V ayuntamiento (na radnici) jsem jeden z prvních návštěvníků, ale vrátný je připravený a štempl má po ruce. Solidní mosazné mušličky v dlažbě mě vedou podle přístaviště jachet do čtvrtí, které už zdaleka tak výstavní nejsou.

Vzduch je spíš jak na Ostravsku a taky že jo.

Ocelové město Arcelor Mittal za kopečkem

Obrovské ocelárny obklopené malými dělnickými domky. Stoupám uzounkou silničkou a pomalu se mi otvírá pohled na celé údolí. Domečky jsou tady přilepené na sobě jako vlaštovčí hnízda. Všude přítomná drůbež doplňuje organickou složkou zápach fabriky. Ještě že dneska občas zaprší, v létě to tu musí být opravdu výživné.

Ke svému překvapení za drátěným plotem vidím dalšího exota -lokvát japonský. Kvete naplno na podzim a jedlé plody dává na jaře. Květy krásně voní, ale přes slepičince nic necítím. U nás vymrzá, takže maximálně do květníku. Kde se ten tady vzal?

Aviles

Přejdu krásně zelený kopec s políčky a horreas. Pod kopcem začínají dlouhá předměstí Avilés s dalšími železárnami. Teď už chápu, proč se v Gijónu vyplatilo stavět odbornou školu pro tisíc sirotků po dělnících z fabrik a uhelných dolů. Stejná atmosféra jako když jsem kdysi za sociku procházel Ostravou.

Kupodivu tu necítím ten strašný pach – zůstal v Gijonu. Jdu po široké krajnici podél rušné silnice. Značky pro poutníky namalovali rovnou na asfalt. Dělím se o ni s cyklisty, naštěstí se dokážou rychle vyhnout.

Dárky od Cesty -o co si řekneš, dostaneš

A hele, kousek zelené elektrikářské pásky! A támhle se válí tenký šroubováček místo šídla. Večer můžu ševcovat. Už před pár dny se mi začala v ohybu trhat levá bota. Vteřinové lepidlo nezabralo, jehlou ze šitíčka jsem tvrdou kůži nedokázal propíchnout, tak jsem si požádal o vercajk a je tu. Stačí se ohnout. Tohle plnění potřeb funguje na pouti perfektně. Ve Francii mě zábly ruce – objevily se rukavice. Hodila by se čepice -už tu byla. Nepotřeboval jsem vybavení na vaření, hned jsem ho někde zapomněl. Božská obsluha.

Ale teď bych si dal něco k obědu. Napravo se objevila poctivá dělnická hospoda. Obsluhuje obrovitý černoch, ruce jak lopaty. Když mi na talířek šoupne čtvrtku tortilly de patatas a k tomu půl bagety, jen koukám. V jeho tlapách vypadal normální talíř jako moka talířek, takže porce pro slona. I s kafem za 3,5 EUR! Mám co dělat, abych to všechno dojedl. Ta tortilla byla snad 5 centimetrů vysoká. Zjevně tu jsou zvyklí na dělníky z oceláren.

Ocelárny a loděnice v Aviles

Přejdu řeku a po pravém břehu procházím kolem oceláren. Pak se mi po levé ruce otevře park s množstvím jak jinak než ocelových cvičebních strojů. Je tam plno. Chlapi makají jak ve fabrice. Holky většinou jen běhají. I když támhle cvičí nějaké taichi.

Projdu pod mostem a místo oceláren se zdvihají bílé kopule kulturního centra Oscara Niemeyera. Divadlo, kina, společenský sál a tak. A hlavně kulatá hospoda na vyhlídkové věži.

Od něj vede na druhý břeh fakt divná lávka. Hýbe se pod nohama jako paluba lodi. Je jednostranně ukotvená, takže každý chodec i poryv větru je znát. Nejsem jediný, kdo se cítí nejistě.

V Infocentru zrovna drží siestu, tak jdu pro razítko na výstavnou radnici.

Je zajímavé jak málo lidí je na ulicích. Jestli to dělá občasný déšť nebo pracovní den. Jen racek na slunečníku sledoval, co si kdo objedná. Aby měl oběd z první ruky. Kostely taky zavřené.

Už za městem u malé kapličky vidím do údolí a v něm 3 mosty za sebou. Buďto se plánovači nedomluvili, nebo dostali dotace z EU. Na téhle silničce rozhodně žádný není, takže seběhnout z kopečka a zase do kopečka.

Nahoře krásná hřebenovka s výhledy tu na moře, tam na letiště zapíchnuté mezi kopce. Kdo tady přistává, ten musí mít stažené půlky. V podstatě ho obcházím, protože svatojakubská cesta pokračuje dál rovně. Jen na ní nejsou žádné otevřené albergues, takže si zajít musím pár kiláčků do San Juan de la Arena.

San Juan de la Arena

Městečko jako dlaň, Albergue Las Mimosas del Nalón je nad ním. Opravdu tady mimózy rostou. Jen touhle dobou nejsou v plném lesku. Musím chvíli počka na šéfa, naštěstí vevnitř. Už je tady ubytovaný jeden poutník, s horkým čajem v ruce se mi čeká dobře.

Současně s ním přijedou čtyři Španělé -rodinka s jezevčíkem. Ubytovává je přednostně. Jenže jak jim to dýl trvá, zaběhne do kanceláře šéfův vlčák. A hned jde po jezevčíkovi a řve jak tur. Panička s pejskem v náručí vystřelí ven. Synátor asi chtěl psa uklidnit, ale sotva natáhl ruku, čelisti cvakly půl cenťáků od jeho prstů, jen tak tak ucukl. Šéf mladíka seřval na dvě doby, mrknul na psa, který zalezl pod stůl a bylo ticho.

Ještě když mi dával razítko a vyřizoval papírování, tak si bručel něco pod vousy o stupidních nápadech.

Večer jsem úspěšně sešil botičku, takže teď budu chodit se slušivou jarní zelenou na botě. Rozhodně si je nespletu. Do Santiaga je to už necelých 300 kilometrů. Jo, utíká to. Je zajímavé, že cítím spíš smutek místo radosti, že putování skončí.

Dneska jsem ušel 48 kilometrů, utratil28 EUR.