Nejhezčí pláže ve Španělsku. Piñeres de Pría – Sebrayu

Ráno odcházím, když obě holky německé ještě spinkají. Od paní domácí máme opravdu připravenou prima snídani. Pomáhá mě s ní domácí modroočko. Velmi distunguovaně. Uvelebí se mi na klíně a když se jí soustíčko zazdá, natáhne tlapku. Při loučení se mnou běží přes celý dvůr, vyskočí si na sloupek a ještě se nechá naposledy podrbat za ušima. Takže vzhůru na pláže!

88 den pouti 9.11.2024  Piñeres de Pría – Sebrayu

Moře nevidím, ale cítím jeho dech. Vzduch je plný vůně trávy, soli a nedaleko se pasoucích kraviček. Sluníčko zapaluje mraky. V takové parádě se mi šlape moc pěkně. Až moc rychle. Když po dvou hodinkách vstupuju do městečka Ribadesella, polovina města ještě spí.

Ribadesella

Obcházím centrum města kolem kostela Santa María Magdalena a hledám, kde bych si dal kafe. Jsou otevřené malé krámky s potravinami, hospodští teprve roznášejí židličky a prodejci suvenýrů chystají stánky. Někde tady musí být otevřený bar, kam všichni zajdou na snídani. V praxi si vyzkouším příslovečné „když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou“.

Vlezu do otevřených dveří Siderie Augustín. Přižene se ke mě zarostlý čtyřicátník a co že prý jako chci. No co, jedno café a zase půjdu. „No no no, máme ještě zavřeno, přijďte po desáté“ a expeduje mě ven. Za barem to celé pozoruje starší dáma, zjevně matka. Ještě stojím přede dveřmi a koukám kam dál, když si synáčka přivolává k sobě. Jojky to byl kartáč. Párkrát zaslechnu peregrino a dojde i na spínání rukou. Když za mnou chlapík vyběhne už vstupuju do toho správného podniku.

La Botica, to je správné snídaňové místo

Za barem se točí dva vysmátí tmaví svalovci, voní jídlo a kafe, hosti přicházejí na jedno rychlé a zase si jdou po svém. Kuchař průběžně doplňuje tacos a tortilly de patatas. Byla jedna z nejlepších co jsem jedl. A to cafe! Prostě báječné. Blonďatá šéfová natáčí šrumec na mobil a namlouvá komentář asi na Facebook. Tak si nechávám zavolat kuchaře a přede všemi chválím, co mi jazykové schopnosti stačí. Hurónský řev kolem a velké plácání po zádech, ale je vidět jak ho to těší.

Kůň na surfu

V Infocentru jen tma a v sobotu radnice mít otevřeno nebude, takže razítko musím splašit jinde. Přejdu most přes Rio Sella a jdu dlouhou ulicí.

Obchody tu jsou orientované na úplně jinou klientelu. Surfy, půjčovny surfů, neopremy a zase surfy. Před jedním krámem chlapík na koni cosi probírá s chlapíkem se surfem pod paží. Koník mu do něj hravě ťuká kopýtkem, tak musí oba zacouvat.

K moři nebude daleko a taky že ne.

Na pláž vcházím podle krásné vily s nápisem Surfcamp Ribadesella. Jó kemp, tam budou mít i štempl. Opatrně vcházím po tlustých kobercích do recepce. Dlouhovlasé dívenky s televizním úsměvem se ptám na razítko, ta ukazuje do vedlejší místnosti, že tam je šéfová. Ten její úsměv musí stát 100 EUR jen při check in. Na zemi v jógových pozicích posedává asi 15 lidí a šéfová vede protahování. Opět přednáším svoji žádost. No tak jo, otiskne štemplík a nechci se rovnou připojit? Surfová škola fakt láká, ale představím si jak bych to doma vysvětloval a s díky se loučím.

Akorát vycházím a na konci pláže vidím toho chlapíka i s koněm plavat v moři. Jak vyjedou, tak se koník otřepe jako pes a rozeběhne se po pláži. Hezky po hranici moře, kde je písek tvrdý. Takhle odjíždí hrdina se svojí vyvolenou do záře zapadajícího slunce.

Pokračuji dál přes pár kruháčů. Jeden s plachetnicí uprostřed zrovna objíždí červené ferrari. Chlapík si ho dá 3x kolem, z gum se kouří, pak na to šlápne a vystřelí za řevu motoru jak dělová koule z města.

Na jiném zase žere brontosaurus křoví. Kdo tohle vymýšlí …….

Cesta se dneska drží vrstevnice, takže kličkuju jen vodorovně. Střídají se pláže a zelené kopečky.

Asturské hórreos

Ve vesničce před pláží Vega se místní paní vyptávám na ty domečky na nožičkách. Mají pod ním zaparkované auto a fakt mi nepřijdou most festovní.

Když pochopí o co mi jde, tak rukama nohama vysvětluje že to jsou sýpky na kukuřici-hórreos. Díry ve stěnách umožňují větrání, aby obilí nebo kukuřice neplesnivěla.

Placák nahoře na nožičce dělá nepřekonatelný převis pro myši. Stejně tak přerušené vzdušné schůdky. A že tahle konkrétní stavěl před sto lety praděda, takže se nebojí že by spadla. Je fakt, že prejzová střecha dělá dostatečnou zátěž aby ji vítr nevzal.

Co mě zaujme je její parádní futrál na mobil proti písku se oranžovou šňůrkou. S tímhle se dá i surfovat a je prakticky neztratitelný. Škoda že něco podobného na Alze mít nebudou.

O kousek dál mají dům vyzdobený neuvěřitelným 3D muralem. Musím si jít sáhnout, že tam to podloubí není. Na jiné zdi poutník pije z pítka a jeho věrný průvodce v klidu čeká.

Nejhezčí pláže ve Španělsku

Asturské pláže se svým jemným pískem a romantickými útesy okolo patří, podle mé zkušenosti, k nejkrásnějším na světě. Vůbec se nedivím španělské královské rodině, že sem jezdila. Průhledy z eukalyptového lesa mě na romantiku lákají malinké plážičky, tak akorát pro dva. Naopak u měst se táhnou třeba kilometr nebo dva, vybavené převlékacími zákoutími, sprchami a oklepávači písků s nohou.

Traktory se speciálními síty je zbavují všeho, co by mohlo zranit oko nebo nožku. Radlicí je uhrabávat nemusí – vlny moře je vždy krásně uhladí. I za odlivu je všude čisto.

Líbí se mi i názvy místních pláží. Prada, Luna, Estrella, Playa de Santa Marina. Vždycky je mezi nimi pár skal, lesík, pastviny. Tak jako ve Švýcarsku tady mají nejhezčí výhledy krávy. Sedím na lavičce nad pláží Prada, dlabu prima chlebík se sýrem z Ribadesella a kochám se výhledem na bílé vlnky.

Je tu i dost kempů, ale ne tolik, aby okolí pláží úplně zahltily. Pořád ještě si můžu vychutnávat krásu pláží bez lidí, tak jak jetu moře vyšplouchalo.

Dneska je putování vyloženě za odměnu. Vůně moře, eukalyptů, písku. Na sluníčku může být kolem dvaceti stupňů a fouká tak akorát. Kolem třetí už jsem v městečku Colunga.

Iglesia de San Cristóbal

Neorománský kostel u kruháče mě vyloženě láká otevřenými vraty k malému odpočinku. Jak vejdu, přijde kouzlo – ruch z venku úplně utichá. To by mě zajímalo, jak to architekt udělal. Schválně se ještě dvakrát vrátím a vždycky jako když cvakneš vypínačem. Ticho/hluk/ticho/hluk. Kouzlo.

Posedím před nádherně vyřezávaným bočním oltářem u Panenky Marie. Pod nohama má realisticky provedený reliéf smažících se duší z pekla, které k ní vzpínají ruce. Jednoduché a jasné pobídnutí, aby člověk sekal latinu. Z pohledu Marie cítím mír a klid. Když mě máš v srdci, nic se ti nemůže stát, ať se kolem děje cokoli.

Škoda, že u nás jsou kostely otevřené maximálně pro bohoslužby. Lidi cítí tíseň tady a teď, ale mohou v lepším případě do předsíně kostela, pokud si na něj vůbec vzpomenou. Tam útěchu najde málokdo.

Camino pro vozíčkáře

Kousek za Colunga vidím prvně oficiální značku vyznačující trasu do Santiaga de Compostela pro vozíčkáře. Viděl jsem jít beznohé s protézami, slepé, poutníky co za sebou táhli baťoh na jednokolce. Tohle je prostě pecka. Asi to bude chtít speciální pneu a silné ruce na některé kopce. Proč si ale nesplnit sen i když je člověk na vozíku! Camino na kolečkách, je o tom i film. Klobouk dolů!

V La Quintana míjím u kostelíku San Salvador de Priesca nějakou dětskou veselici. Všude modré vlaječky s asturským zlatým křížem. Mají tam i prostřené stoly s jídlem a ohýnek. Děcka zjevně plní nějaké úlohy. Jejich nadšení je nakažlivé, jenže se blíží soumrak, tak musím ještě kousek jít. Cestičkou plnou zlatých květů. Je to nějaká popínavka, co se plazí vysoko ve větvích stromů. Musím se podívat co to vlastně je.

Albergue de peregrinos de Sebrayo

Kolem půl šesté docházím k albergue. Nikde nikdo. Při tom jsem byl s paní domluvený? V tom mi kolemjdoucí vysvětluje že musím pro klíč za roh. A taky že jo. Sice tam řve pes jak protržený, ale paní vybíhá od rozdělané večeře. Jdeme rychle k albergue. Dole ložnice, nahoře jídelna s vybavenou kuchyní, bude to 5 EUR, gracia a bueno noche. Klíče jí mám ráno hodit do schránky, však vím kde bydlí.

Jsem sám v albergue pro 20 lidí, ta důvěra zavazuje. Udělám si malou večeři, namočím vločky s rozinkami na ráno, dám sprchu a jdu si lehnout.

Dneska další maraton – 42 kilometrů. Když mám uběhnout Kolínský maraton, trvá mi to skoro 5 hodin a jsem strhaný jako švestka. Když jdu s baťohem, tak dopočítávám čistých 8 hodin chůze a v pohodě. Jestli bych raději neměl spíš chodit než běhat.