Le Puy en Velay. Tady cesta začíná i končí.

Tohle městečko stojí za návštěvu, i když nechcete putovat za Svatým Jakubem až do Santiaga. Končí tu mimo dalších evropských cest Via Gebenensis ze Ženevy a začíná Via Podiensis do Španělska. Spousta Francouzů ji považuje za tu jedinou pravou Svatojakubskou cestu.

Už z dálky vidíte dvě dominanty Le Puy en Velay. Katedrálu Zvěstování Panny Marie a nad ní ohromnou sochu této světice. Druhou dominantou je kostelík Sv. Michala napíchnutý na nemožně ostrý vršek. Já si chtěl užít oboje hezky po poutnicku, takže úkol číslo jedna byl dostat se zpět do Saint-Julien-Chapteuil.

54 den pouti 6.10.2024 Saint-Julien-Chapteuil – Le Puy en Velay

Snídaně je ve stylu sněz co můžeš naprosto lahůdková a už od sedmi ráno. Vychutnávám si francouzské delikatesy a poprvé na pouti přemýšlím, jak se dostat zpátky. Do teď jsem se řídil zásadou co zapomenu, už nepotřebuji. Tudíž jen vpřed, zpátky ani krok.

Teď mi hodná paní recepční pomáhá najít dopravní prostředek . Nejlevněji vychází UBER, chtějí 24 EUR. Tak si stáhnu jejich aplikaci a za dvacet minut už sedím v autě. Všechny věci jsem si nechal u kapucínů a bez baťohu se skoro vznáším.

Řidič je ze mě celý nesvůj. Že v Citroenu budou mít určitě zavřeno, vždyť je neděle. A jak se bez auta dostanu zpátky do Velay? Tak mu v rámci své angličtiny vysvětluji celou anabázi. Z odpovědi rozumím jen opakovanému „Stupído“, což asi francouzsky nebude „Ó jak vás obdivuji“.

Saint-Julien-Chapteuil podruhé

Moje vytuňená hůl už u Citroenu není, tak se loučím s Uberonem a jdu se ještě jednou podívat do kostela. Tentokrát je otevřený, mají tu i razítko, jenže já Stupído nechal kredenciál v Le Puy en Velay. Dávám si štempl alespoň na papírek a pak si ho tam vlepím. Moje poděkování Pánu bohu šlo tentokrát opravdu z hloubky srdce a všech jiných oudů.

Testuji focení s novým mobilem a fakt je o několik tříd jinde než cihla. Krásný dřevěný pultík s orlem by na ní asi vůbec nešel v tomhle světle chytit, takže paráda!

Zastavím se ještě v pekařství pro dva čerstvé nedělní croissanty a malé espreso. Bože, jak to dělají, že jsou tak voňavé, křupavé a při tom vláčné? A jak syté! Stačí mi až do odpoledne.

Čeká mě jen 18 kilometrů, taková příjemná procházka. Bez hole si připadám podivně neúplný. Hnátka naštěstí už splaskla a ozývá se jen občas. No, holka, dneska máš oraz.

Rocher d’Eynac 

Kousek za Saint-Julien-Chapteuil zahýbá svatojakubská cesta doprava a vede hezkým údolíčkem ve stínu stromů. Nad vesničkou Eynac se už z dálky netyčí jen kamenné varhany. Spíš obludózní zelená příšera chrápající na kamenných sloupech – kopec Rocher d’Eynac. Zespoda černý čedič, nahoře tráva.

Eynac je taková typická větší vesnice. A tak jako ve většině vesnic mají společnou pec na chleba a společnou prádelnu. V podstatě zastřešené šikmé betonové koryto s protékající vodou.

Tady rčení „prát špinavé prádlo na veřejnosti“ nabývá úplně jiný rozměr.

Půlka vesnice má na střechách krytinu z černých břidlicových desek přitloukaných dřevěnými kolíky! Ty jsou hezky vidět právě v té pekárně. Fantastické provedení.

O kus dál si u potoka fotím stěny v opuštěném mlýně. Drží je pohromadě snad jen luft, který jimi profukuje. Na starých dveřích je ještě původní kování – nadzvedávací petlice. Lahůdková práce. Jednoduché a fungující ještě po letech.

A už je tu Tournecol.

Uprostřed vesnice pramen s vynikající vodou a další společná nově opravená pekárnička. Jen by mě zajímalo, jestli ty otýpky jsou na topení nebo na zametání? Tohle když přiloží, tak musí jít plamen 4 metry nad komín.

Ještě projdu pár vesniček a už vidím podivně ukouslou věž kostela Saint-Germain-Laprade. A ten interiér! Všude kámen, kámen, kámen. Jen lavice a vrata jsou dřevěné.

La Loire v Brives-Charensac

Krása Loiry mě v tomhle městečku vyrazila dech. Určitě k tomu přispělo i krásné počasí a to , že si jdu jako na procházku. Mosty, jak ten starý co vede jen do půl řeky, tak i ty novější jsou nádherné. Na stezce podle vody si vychutnávám spoustu domyšlených detailů, průhledy do města, staré stromy.

Už vím proč je na Loáře (Francouzi prominou) tolik zámků. Ta řeka má v sobě prostě něco :-).

Rozhodně nejsem jediný, kdo si to myslí, protože tudy prochází celé rodiny. Včetně chlupatých rodinných mazlíčků.

A krom toho za kopečkem poprvé vidím Madonu nad Le Puy en Velay.

Le Puy en Velay

Jdu podle přítoku La Loire, který se podle cedule jmenuje La Borne. Je to větší říčka, kterou přecházím po podivné lávce. Tvoří ji šestihrany položené přímo na dno, skrz které protéká voda. Nahoře udělali silnou betonovou desku, co unese i auta. Při velké vodě asi jde říčka přes most.

Podle ní roste spousta lískového roští a velmi delikátní oříšky. Taková veverčí svačinka.

Ještě podejdu druhý most a už jsem přímo pod Saint Michel d’Aiguilhe, druhou dominatou Le Puy en Velay.

Kostel Saint Michel

Vstupné 7 EUR, které vybírají hned na úpatí mi přišlo docela mastné, ale užil jsem si každý cent. Hned za vstupem je výstava o místním sopečném kraji. Názorná a hravá. U jednoho exponátu točíte klikou a na obrazovce vyrůstá vulkán, pak ho voda postupně obrušuje až zůstane je tvrdý čedičový suk, na kterém stojí kostel Sv. Michala.

O pár schodů výš nádherná zahrádka s celami mnichů. Andělská kaple. Všude můžete posedět a poslouchat úžasně relaxační muziku.

Pak ovšem nastoupí skalní schody rovnou do nebe. Výstup co bere dech a rozbuší srdce nejen námahou, ale i expozicí a výhledy do okolní krajiny, na Madonu nad katedrálou. Někteří návštěvníci se poněkud křečovitě drží zábradlí a zjevně přemýšlejí, jestli to byl dobrý nápad sem lézt.

Už je tu nádherně tesaný portál a samotný kostel. Díky sípání a pokašlávání udýchaných návštěvníků se tu moc tiše sedět nedá.

A zase mě ohromí ta geniální francouzská schopnost spojovat staré s novým. Citlivě upravený jednoduchý oltář a moderní sochy svatých ve výklencích střídají ohromující výhledy malými okny. Člověk přímo cítí, jak je Bohu blízko.

Statue de Notre-Dame de France

Seběhnul jsem schody ze St. Michel a jak jsem nabuzený, tak se rozhodnu ještě dojít k soše Madony. Údajně je odlitá z 218 děl ukořistěných za Krymské války. Svou červenou barvou svítí z dálky.

Oběd vynechávám, něco k jídlu bude až navečer ze zásob v baťohu. Pokud mi tam chlupatý hlídač něco nechal.

Procházím podle další klášterní Gíte détape, tentokrát u bratří františkánů. Míří tam zrovna velká skupina poutníků.

Šlapu si to od nich doleva nahoru – a další pokladna. Tentokrát za 4 EUR. Nechávám si dát ještě poutnické razítko přímo na vstupenku, protože kredenciál zůstal v baťohu a vím, že sem už podruhé nepolezu.

Socha je nádherná zevnitř i zvenku. I když přímo v hlavě je loužička s utopenými brouky. Ale ty všichni svatí v hlavě nemají.

Na točitých schodech uvnitř Madony se potkávám s postiženým klukem. Celá rodina mu fandí, aby je zvládl a když se mu to povede, má to i s aplausem a objetím od všech, co čekali až schody uvolní. Nádherná perlička v nádherném dni.

Cathédrale Notre-Dame-de-l’Annonciation

Scházím ještě do komplexu katedrály. Chci si koupit nový kredenciál, protože ten z Čech je úplně plný. Poslední razítko bude to vlepené z Saint-Julien-Chapteuil. Ta symbolika mě skoro poráží.

Paní v krámku všechny upozorňuje, že pro poutníky je ráno od 7 hodin mše. Dostaneme na ní zvláštní požehnání Cesty, když vyplníme své nacionálie. V některých Gíté takové poutníky ubytovávají přednostně.

Samotná katedrála je prostě ohromující.

Nesmírně silné místo. V první chvíli nejsem schopen ničeho, jen sedím a pociťuji povznášející sílu. Skoro vidím chvění energie ve vzduchu a vnímám, kolik přání a modliteb ke všem svatým v něm je. Všechny chlupy se mi ježí a po x letech brečím jako želva.

Po dlouhé chvíli se zvedám a procházím se po katedrále. Obdivuji jednoduchou výzdobu zbarvenou světlem procházejícím vitrážemi oken. Nádherný skleněný kříž nad hlavním oltářem který zapadající sluníčko rozzářilo oslepujícím leskem. U dřevěného Sv. Jakuba zapaluji svíčku s přáním šťastné cesty až do Compostely a děkuji všem, kteří mi na ní pomohli a ještě pomůžou. Protože pouť opravdu sami neujdete.

Zajdu i do kaple s Černou Madonou, ale stejně se musím vrátit nahoru a ještě chvíli posedět. Opravdu se těším, až se sem zítra ráno vrátím.

Město Le Puy en Velay

Je především od středověku město poutníků, mnichů a zbožných lidí. Plné nádherných udržovaných domů, kostelů, živé a pulsující. Mísí se v něm dokonale současnost s minulostí. Středověké klepátko na dveřích, o které se opírá černá dívenka, poslední Iphon v ruce a v uších bílá sluchátka.

Neskutečná květinová výzdoba na náměstíčkách. Hospody, krámečky a bistra.

Pořídíte tu všechno od poutnické hole z čínského bambusu s buzolou a vypálenou hřebenatkou za 20 EUR po speciální antizápachové ponožky.

Podrobné tištěné průvodce Miau Miau DODO s mapkami, aktuálním ubytování a hodnocením všech restaurací na trase. Každý váží aspoň půl kila, ale nepotřebujete žádný mobil ani navigaci.

Podívám se ještě do jezuitského kostela, protože mě z truhlářského hlediska zajímají nádherné dřevěné dveře. Otvírá se celé křídlo vysoké tak 5 metrů a 2 metry široké -naprosto hladce. Když se zavřou, tak je mezírka mezi křídly tak 2 milimetry! Zlaté ručičky, co to dělaly.

Na dřevěné kazatelně mě pobavily reliéfy inspirace. Nikdy nevíte, kdo vám právě radí, jestli anděl nebo vůl. Vtip na místě, kde bych ho nečekal.

Slévá se tady několik poutnických tras z různých zemí, aby pokračovaly jako velká řeka Via Podiensis severním okrajem Provence až do Saint Jean Pied de Port na hranicích se Španělskem. A zítra po ní vyrazím i já.

Na ubytování docházím za tmy, hladový a naplněný zážitky. Jídlo v baťohu přežilo, tak jen sprchu, nařídit buzení na ráno a spát.

Ušel jsem 18 km