Luxus na závěr v O Lagar de Jesus. Camino portugues Caldas de Reis – Escravitude

Z Caldas de Reis už je to do Santiaga de Compostella co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. Obrazně řečeno. Většina poutníků dává pro poslední nocleh před dosažením cíle přednost městu Padrón. Končí tu taky varianta Camina Portugues Camino Spiritual. Předpokládal jsem proto v Padrónu lítý boj o postele.

Vzhledem k tomu, že Zuzka po skoro 12 dnech chození běhá jako srnka, tak jsme si etapu trošku natáhli až do albergue O Lagar de Jesus. Jednak kvůli jménu a pak kvůli zkrácení poslední etapy. Zítra budeme mít víc času pocourat po Santiagu.

12 den pouti 5.10.2025 Caldas de Reis – Escravitude

Noc byla náročnější. Na Zuzka přišla rýmička a já se před spaním kouknul na výsledky voleb. Takže příští roky bude s republikou zase mávat kretón ušatý, co zabil 50.000 lidí cez covid. Lidi jsou prostě nepoučitelní. Ze vzteku jsem nemohl pořádně zabrat, až pomohla vipasana a vědomí, že s tím stejně nic neudělám.

Vycházíme až kolem osmé a všude už spousta spoluputovníků. Míjíme zavřený bar La Catedral del Sabor, kde jsme včera hodovali. Podél kaple Sv Rocha pomalu stoupáme nad městečko. Je jen pod mrakem, neprší a sbíráme si slaďounké citrony u cesty.

Sem tam už dokonce leze i sluníčko a rozsvěcí barevné listí ve vinohradech. Žádné velké krpály, za každým kopečkem jiný výhled, pohodička. Docházíme kluka, co se pohybuje jako loutka na drátkách. Jakoby měl oboustranné protézy, protože takhle se klouby v nohách prostě nemohou viklat. Šlape ale úplně v poho, tak bueno camino.

První zastávku děláme v O Cruceiro.

Iglesia de Santa Mariña de Carracedo a Američan

Před kostelem a v něm nátřesk poutníků, naši známí Japonci, Američané a další stále přicházejí. Před kostelem se pokouší řídit provoz dva místní, ale moc šancí nemají. Až když se chce mladinká influencerka usadit v náručí sochy před kostelem, tak rozhodně zakročí. Snad ani nechci vědět, co má v tahle osůbka v hlavě.

Posílám Zuzku napřed a jdu vystát frontu na razítko do kredenciálů. Přeci jen je Compostela za rohem, tak ať jich máme raději víc. Pak si sednu v kostele do přední lavice, abych nějak v klidu zpracoval ty volby, ale není mi přáno.

Nějaký americký důchodce si o mě opřel hůlky, aby mohl lépe fotit detaily oltáře. Při tom přehlédl malinkou paní, co se tiše modlila na klekátku, zakopl o ni a dal si pořádnou ránu o nějakého svatého.

Začal ze sebe strašlivě rychle sypat jména všech svatých ve všech možných konotacích, no byl sprostý jako dlaždič. Kostelník se ho snažil postavit na nohy a pomoci mu ven, dotyčný na něj hulákal ať na něj nesahá, estráda jak hrom.

Došel jsem ho po chvilce, na čele měl slušnou bouli. Přesto si chtěl pohladit koně, kterého vedla lepá španělská děva po cestě proti nám. Bohužel si neodložil hůlky, takže se koník splašil, lehce ho líznul kopytem a borec letěl do kukuřice. Zavřela se za ním jako voda.

Opravdu mi bylo líto, že jsem neměl připravený mobil, protože tolik speciálních španělských výrazů, kterými ho ta holčina zasypala, neposbírám na žádném kurzu španělštiny. A ta nádherná gesta! Koně uklidnila jediným vzteklým pohledem a dloubnutím ramínkem. Pak už se jen věnovala zabahněnému Američanovi. Přísahám bohu, ten kůň se smál. Nebyl jediný. Holt španělský terpenament.

Hned se jde mnohem lépe, s takovým klidem na duši. Zuzka na mě čeká v kavárničce o kus dál

Kavárna Fogar do Peregrino

Sama objednala i zaplatila a je na sebe právem pyšná. Pilná práce v Duolingu jí nese první ovoce. Na stolečku pod kvetoucím kalistemonem už má dvě porce tortily de potátas, espresa a nádherný mrkvový dortík se šlehačkou.

Drobný detailík -na červených květech je hromada včel a pár sršňů, takže se stěhujeme o stoleček dál.

Proto byl volný. Ještě podrbeme za uchem přátelského labradora odvedle a ťapeme dál krásnou španělskou krajinou.

I v lesích už jsou perfektně vydlážděné cesty. Sem tam vinohrad rovnou nad hlavou s pozdním sběrem.

Nedobytný kostelík Igrexa de San Miguel de Valga

Další zastávku na oběd dáváme kousek před Padrónem nad kostelem (a hřbitovem) ve Valga. Polívčička, kafíčko a malá bašta. Sedíme vysoko nad cestou, pod námi táhnou už prořídlé zástupy poutníků. Přímo pod schody do hospody jim nějaká paní rozdává letáčky. Zve je do konkurenční hospody o dvě stě metrů dál.

A tak si říkám, zaskočím do kostela. Cha chá! Na dveřích elektrický zámek s kasičkou. Chceš dovnitř? Hoď euro! Místo červeného světýlka se má rozsvítit zelené- šup tam s mincí a ono nic! Kdyby to zařízení alespoň poděkovalo nebo si škytlo! No, už jsem přišel o víc. Představuji si u kasičky toho amerického nešťastníka a jeho reakci -hned je mi líp.

Přibývá koček. Čím blíž je město, tím jich je víc. Většina má takový rozvažující pohled, tak jako masa dost, ale mění si často spodní prádlo? Když bych se mu/jí zakousla do šunky, nezvedne se mi kufr?

U stánečku s razítky paní odsunuje nohou černobílého kocourka, co má zrovna mazlivou. Vypadá jako Snížek, nechá se drbat a hladit. Ocásek má jako kliku od kolotoče, nadvakrát zlomený a srostlý do podivného tvaru. Ale zjevně mu to nevadí. Asi ho nechal mezi dveřmi.

Padrón

Trefujeme se zrovna do trhu. Zuzka si na začátku ještě stihla doskočit a pochvaluje si to, protože prodírat se takovým množstvím lidí s baťohy na zádech, to z jednoho vymáčkne i život, natož břišní obsah.

Jsou tu nejen potraviny, zelenina a maso. Ale i hadry, boty, speciálka na deštníky, deky, domácí potřeby -půl kilometru dlouhý obchoďák pod širým nebem. A všude se zkouší , ukazuje a smlouvá.

A Catriňa

Zapadneme do báru, aby jsme se aspoň trochu vzpamatovali. Jako bychom vstoupili přímo do filmu Coco. Oslava dne mrtvých, malému barmanovi chybí jen ta kytara, pod stropem tématické vystřihávané vlaječky a obrovská catriňa přes zadní stěnu. Nářez. Zuzka fotí jako divá, rozesmátá kostra ji vítá i na toaletách. Dáváme si čenočerné espreso a churitos, voskové razítko za dvě EUR odmítáme, stačí obyč. Nicméně padrone ostatním razítkuje a pečetí, až se z něj kouří.

Čeká nás ještě hodinka a půl do albergue, tak procházíme zbytkem města, které se pro tuto chvíli změnilo v jedno velké parkoviště.

Zuzka už začíná lyžovat. Povedlo se mi najít zkratku skrz průmyslovou zónu, ale aspoň po rovince podle trati.

Ztracená peněženka

Našli jsme ji na silnici při kličkované v malinkých vesničkách 2 kilometry před albergue. Červená dokladovka s logem hasičů, v ní asi 200 EURO, kreditní karty a doklady. Na fotce černoch ze Senegalu. Ta bude někomu zatraceně chybět. Zpátky do Padrónu se nám nechce, žádný úřad v dohledu, tak se rozhodneme to pořešit v albergue.

O Lagar de Jesus

Tak tohle je trefa do černého. O Lagar de Jesus znamená Ježíšův vinný lis.

Procházíme kolem kamenných zídek, za nimi sestříhaný trávník a bazén. Zuzka jen obdivně áchá, jako že to by bylo si zaplavat. Tak ji uklidňuji, že tady určitě bydlí místní starosta, ať si nechá zajít chuť.

Pořád nemůžeme najít albergue, až si na ohromných dřevěných vratech všimnu cedulky velikosti navštívenky O Lagar de Jesus. Hledám zvonek nebo klepadlo. Než stihnu zabušit, tak se vrata rozlítnou a vítá nás rozesmátý majitel. A hned nás expeduje dovnitř, že s námi jeho paní vyřídí administrativu.

Ta má u stolku Madonu, na krku medailonek Sv Benedikta. Opatrně sonduji půdu. Paní nám vypráví, jak ji oslovil jeho přísný způsob života, tak jí předávám nalezenou peněženku. Nakoukne dovnitř a vysvětlí nám, že to bude někoho z nedaleké komunity dělníků, co pracují v průmyslové zóně. A hned zaúkoluje manžela, aby vzal auto a věc vyřídil. Později nás našla a řekla že se povedlo najít majitele. Byli jsme rádi, že to dobře dopadlo. Vždyť nám cestou tolik lidí zadarmo a s čistým srdcem pomohlo, že to byla jen malá splátka.

Albergue je v bývalém statku, který si koupili za peníze vydělané v Anglii. V podkroví dvě veliké ložnice, velikánský kamenný krb ve společenské místnosti a vymazlené příslušenství. Dole mají jeden pokoj pro vozíčkáře. Bazén s velkou zahradou je k dispozici všem a večer se bude grilovat!

U bazénu si připadáme jak někde v Toskánsku.

Hřejeme se na sluníčku, koukáme na krásně opravený kamenný dům a přes plot pozorujeme procházející poutníky. Je tu nedaleko ještě jeden albergue, ale pochybuji že s bazénem. Pravda, voda je velmi osvěžující, ale relax je to neuvěřitelný.

Po vykoupání couráme po statku a obdivujeme jednotlivé vymazlené detaily. A už voní kouř z grilu.

Chodíme koukat pánovi pod ruku a ten vždycky kousek uřízne na okoštování, jako jestli už to je. Griluje speciální hovězí a horké rovnou z grilu, plné šťávy a s vynikajícím kořením je prostě neuvěřitelně dobré. A ty grilované klobásky!!!!! Chechtá se, umouněný jako kovář, ještě stihne rozlévat místní červené.

Na závěr pan domácí bouchnul šampus, přišel ještě kávoví dortík a mohlo se jít do hajan.

Ušli jsme 24 km a zítra nás čeká Santiago de Compostella