Krajina břidlice. Střechy břidlice. Domy břidlice. Dokonce i vpustě do kanálů břidlice. Ale žádná nuda.

Když se rozednívá jdu dolů do hlavní budovy na snídani. Břidlice se na střechách vesničky krásně vybarvuje. Normálně je tmavě šedá, ale tady použili strakatou. Mistr pokrývačský si s barvami vyhrál a sluníčko je ještě rozsvěcuje.

Na dobře odvětrávané chodbě jsou před jídelnou seřazené poutnické boty. Sakra to je výběr! Od vyšťmahtanej křápů po super hyper goretexové vylehčené dámské botičky v bílé(!) barvě! Majitelka je snad musí každý den křídovat, že tak svítí.

60 den pouti 12.10.2024  Fonteilles-Noailhac

S kočkou na snídani

Je nás tu zatím asi deset. Zarostlý a po ránu nerudný boss doplňuje jídlo na obrovském dřevěném stole. Nikdy ale nezapomene máznout trochu másla na hranu stolu. Snídá s námi totiž majitelka gíté a zornice jeho očí -krásná tříbarevná kočinda. Finta máslíčko ji udržuje na lavici a nechodí po stole.

Fakt vybíravá – bere se jen od někoho a dotyčný pak dostane porci šunky navíc.

Musím se přiznat že fintu máslo jsem pak použil několikrát pro získání přízně chlupatých krasavic. Pomáhalo mi to vyjednat spaní i na uzavřených a zcela plných ubytováních.

Venku na bráně gíté visí několik ocenění od vydavatelů průvodce Miam Miam DoDo. Fakt zasloužené.

Miam Miam DoDo

Na vysvětlení -jde o tištěného podrobného průvodce po všech trasách ve Francii do Santiaga. Je to něco jako Michelin pro poutníky – podrobné mapy, hodnocení restaurací a gítés, každoročně aktualizovaný.

Když ho máte nepotřebujete nic navíc. Teď už je i jako aplikace do mobilu, protože tištěné vydání fakt do kapsy nestrčíte. Spousta hlavně starších poutníků ho měla a myslím že s vlastními poznámkami je to úžasný památníček na pouť.

Pozorovat Frantíky , jak si vybírají kde se zastaví, co si tam dají a probírat výhody a nevýhody jednotlivých variant, to se mi neomrzelo. Hodně se při tom gestikulací a tónem hlasu blížili diskusím v italské domácnosti. Ovšem s pozitivním závěrem za souhlasného přikyvování všech.

Hajzlík v Campuac

Ještě jednou jdu poděkovat šéfovi gíté za pašáckou snídani. Obvzlášť místní sýr brie a švestková marmeláda byla delikatesa.

Radí mi, abych to vzal ne na Goliac jako všichni, ale hezčí trasou přes Campuac. Že to bude dneska lepší a ukazuje na mraky nad námi. Dávám na něj. Počasí je krásně šlapací, hezky pod mrakem, a výhledy do krajiny jako malina.

Opravdu mě dostaly vitráže v místním kostele. Jak zrovna svítí sluníčko, je peklo nade dveřmi opravdu pekelné. A venku nejkrásnější veřejný záchůdek! Jak domeček pro skřítky! Ovšem mísy jsou pro dospělé. naštěstí.

Vím že se opakuji, ale ten kdo nařídil postavit veřejné toalety u každého kostela byl génius. Jak vás něco tlačí, stačí najít špičku kostela a máte po problému.

Trasa je opravdu vyhlídková. Střídají se vesničky a lesíky jako korálky a pořád je na co koukat. V Lagariggue obdivuji úrodu cibule sušící se pod střechou – každá má aspoň 15 centimetrů v průměru! Když si vzpomenu na chcípáčky z vlastní zahrádky……Tady má asi někdo opravdu zelený palec.

V lesíkách se kromě kaštanů objevují i cesmíny. Kmeny tak 20-30 cm v průměru a červené bobulky zakládají vysoko nad hlavou.

Je vidět, že tu život není snadný, protože je docela dost domů opuštěných. Vesničky se schovávají tak trošku jako města -stačí jimi projít, otočit se a nic. Z dálky jich je strašně málo vidět.

Espeyrac

Kamenné městečko s pekárnou a kafíčkem. Jak si tak dávám dopolední startovací dávku kofeinu, všímám si komínů na domech. Všechny jsou ve štítových zdech! A na střechách žádná plechová lemování, dokonce i mansardová okna mají úžlabí vytvarovaná z břidlice.

Mezi pláty břidlice sem tam mech nebo tráva, níž nad vraty i netřesk a jiné kytky. Proto ty stará městečka působí tak přívětivě, přestože jsou celá z kamene.

Když to porovnám se současnou módou v barevnosti nových rodinných domků v Polabí – světle šedá fasáda, tmavě šedé rámy oken a černá střecha, prostě funebráckej hnus šedivej, a tenhle kousek Francie, je mi majitelů českých nemovitostí líto.

Zastavím se ještě v kostelíku, ale je tentokrát bez razítka, tak hurá dál.

Senergues

Teď už zase jdu po oficiální trase camina a občas docházím skupiny poutníků. Většinou se jen pozdravíme. Ženské se ve skupinkách baví mezi s sebou, chlapi tak trošku bojují a pak je pár sportovců, co skupinky vedou a pohánějí. Věkově vypadají na novodůchodce.

V Senergues, dalším z nádherně zachovalých středověkých městeček, mají obsazené venkovní židličky v hospůdce před kostelem. Spokojeně debužírují a kynou procházejícím. Taky bych už něco zakousl, ale při pohledu na ceny raději šlapu dál.

Conques – břidlicové město

Tak tady už z ní staví i celé domy. Břidlicí jsou vydlážděné i ulice a střechy jsou? Hádejte co. Taky z břidlice. Skoro se bojím kousnout i do chleba.

Je to neskutečná paráda. Jako by se zastavil čas. Co dům, to unikát. Kombinace hrázděného zdiva, kytek a pestrých turistek schovaná v hlubokém údolí s překrásnou katedrálou uprostřed.

Dávám si v hospůdce u cesty delikátní cibulačku a k ní přikusuji famózní domácí chleba. Majitel mě nejdřív zaparkoval venku pod podloubíčkem hned u cesty, abych mu jako živá reklama táhnul další hosty.

Jenže začíná pršet a tuhle dobrotu si vodou fakt ředit nenechám. Chválím jídlo paní šéfové a dostávám další košíček čerstvého chleba s kůrečkou jedna báseň.

Atelier Appel du Chemin 

Do Ateliéru středověkých iluminací mě přitáhly nádherné vzorky kaligrafie a manuskriptů ve výloze. Dokonce má paní v krámku suroviny k výrobě středověkého inkoustu – duběnky, skalici apod. . Protože se v patře ubytovává, zahlédnu i poutnické razítko. Je fakt nádherné, ale paní ho nechce dát, že jen pro ubytované. Nakonec psí oči pomohly a mám ho, dneska první.

Je opravdu škoda, že musím vypadnout, protože hosté čekají. Na rozdíl od hromady jiných „suvenýrů“, které se dají kolem památek vždycky koupit, mi tahle dílka přijdou opravdu nádherná. Určitě bych si vybral, ale půjdu ještě měsíc a nevím, jak by v baťohu přežily.

Středověké domy a uličky. Břidlicové střechy

Přijde mi neuvěřitelné, že některé domy ještě stojí. Při tom Conques není žádný skanzen jako třeba Český Krumlov, ale normálně se tu všude bydlí. Jen použité materiály jsou asi na věky. Břidlicové destičky na střechách jsou při tom každá jiná. Žádné plechové lemy, úžlabí, přechody, hřebenáče. Všechno ze solidního kamene. Dokonce nejsou na střechách ani hromosvody!

Jen tedy okapy jsou plechové, často rezavé a děravé, abych byl spravedlivý.

Uzoučkými uličkami se dostávám až ke románské katedrále. A hele, svatba.

Z nějakého důvodu na mě nevěsta mává a že prý na společné foto. Už podruhé během pouti dělám na svatbě kominíka pro štěstí.

Proč si vybírá zrovna mě, když je náměstí před kostelem plné jiných poutníků? Asi ze stejného důvodu, ze kterého si mě říkají o peníze na nádraží bezdomovci. Zřejmě živočišný magnetismus.

Katedrálu postavili místní benediktýni a jako jedna z mála budov ve městě je pískovcová. Jen výplňové zdi postavili, jak jinak, z břidlice. Pod holubicí je relikviář svaté Foy, kvůli které sem chodí zástupy poutníků už skoro tisíc let.

Katedrálu si obejdu ještě zvenčí, protože tak nádherně sochařsky vymazlený portál se hned tak nevidí. Za ní je veliký klášter a opatství. Tady je i ubytovna pro poutníky.

Příkrými uličkami pokračuji ven z města. Vůbec si nedokážu představit, jak sem navážejí třeba stavební materiál na opravy nebo velký nákup, protože brána ven má středověké rozměry. Kdybych chtěl, tak dosáhnu nahoru na klenbu.

Přejdu přes kamenný most a co šlo dolů, musí zase nahoru. Cesta se nezdržuje nějakými serpentinami a dere se rovnou gerade aus do nebe. Krpál jako blázen, cesta po dešti naklouzaná, ještě že se mohu chytat stromků u cesty.

Kaple Svaté Foy

V půlce kopce je nad městem kaple Svaté Foy. Neměla to holka jednoduché před, ani při své smrti. Nejdřív se ji marně pokusili upálit a pak ji ještě sťali. Je jí připisována spousta zázraků. Do katedrály v Conques se její ostatky dostali v 9.století z Agens, protože je mniši potřebovali schovat před útočícími Normany.

Malá světice vykonala mnoho zázraků zvaných badinages, protože těšily a vyvolávaly úsměv na tváři prosebníků. Dílo Bernarda z Angers, Kniha zázraků svaté Foy, ještě zvýšilo její věhlas.

Po celý středověk se svatá Foy přimlouvala za uzdravování slepých, chromých a šťastné porody těhotných žen. Laskavě se starala o vězně, nevinné i vinné, a propouštěla z řetězů ty, kteří ji vroucně vzývali.

Spaní v Noailhac

Do Noailhac to je z Conques jen 7 kiláčků a má tu být Gîte d’étape communal za pár EUR. Zkoušel jsem přes den volat a posílal i SMS, jenže když dojdu ke dveřím – zamčeno. Cedulka v nepřítomnosti klíč v místním bistru. Seběhnu k bistru -zamčeno, zákazníkům se omlouváme, máme 14 dní dovolenou. A do prkenný ohrady.

Teď už vím, že žádná odpověď znamená hledej něco jiného, i když na gronze.com píšou celoroční provoz.

Vzpomenu si na směrovku o něco výš a zpátky Chambre d’hôtes Aunidouillet. Dojdu tedy zpátky, zvoním, nic. Už se smiřuji s noclehem venku, když v tom přijede starší pán na traktoru a zahuláká, že tu mají kunčofta, ať otevřou.

Tak se seznamuji s příjemnou majitelkou, která se chystá za dcerou někam do Belgie a proto má zavřeno. Domluvíme se na 22 EUR bez jídla, boty a batoh nechat dole v chodbě, a jsem uveden do krásného pokojíku. Nakonec mě stejně pozve na čaj, a dostávám krásné razítko do kredenciálu. Protože mi připomíná obrázek v pokojíku, tak se vyptávám, jestli osůbky na razítku jsou ty z obrázku. A taky že jo! Jsou to její rodiče na pouti do Compostely!

Povídáme si dál, za chvíli mám na klíně její kočku, co se jinak cizích bojí. A dovídám se fantastickou historii jejího tatínka, co se vypravil do Compostely s krytým vozem taženým párem oslíků. Na chodbě vidím i fotografie paní domu ještě jako holčičky, jak s tátou a oslíky putuje Francií. Ani jsem netušil, že to on mi zařídil přespání. Trvalo mu 3 roky, než tam dorazili.

Před spaním si ještě listuji v knížkách o Caminu, které jsou v pokoji. Nádherný den co mi přinesl úžasná setkání.

Ušel jsem asi 35 km