Koně v trní. Camino Portuguez Viladesuso – Saiáns

Z ranní mlhy Viladesusa jsme se vydali vzhůru mezi eukalypty a koně v trní. Vůně lesa, ticho hor a výhledy až k oceánu střídalo píchání ostružin i zoufalství nad vlastní nešikovností. Cesta nás vedla z eukalyptových lesů až k nejkrásnějšímu středověkému mostu Galicie – od ticha kopců k ruchu měst a vůni čerstvé tortilly.

8 den pouti 1.10.2025 Viladesuso – Saiáns

Ke snídani si dáváme ovesné vločky se španělskými rozinkami a nakrájenými fíky. Když je zvečera namočíte, máte ráno prima kaši, kterou stačí ohřát v mikrovlnce. Pořídil jsem si na to loni ve Španělsku speciální plastovou dózu se šroubovacím víčkem. Doma se stala tou nejoblíbenější schránkou na vše. Samozřejmě letos letěla s námi. Uvaříte v ní totiž i čaj nebo polévku, pokud je v albergues jen mikrovlnka a ne rychlovarná konvice nebo varná deska, což se občas stává.

Vycházíme do ranního šera. Pomalu stoupáme přes vesničky údolím říčky Viladesuso. Jakmile ji po malé lávce překročíme, není cesty zpět. Asfalt se změnil ve štěrk, pak velkými kameny vydlážděnou lesní cestu. Děti z vesniček tu mají něco jako lesní školku. Okolní stromy a keře jsou označené cedulkami se jmény, samozřejmě ve španělštině.

Pokračujeme dál a výš dřevařskými cestami a v tom na nás z trní vykoukne několik poníků. Popoběhnou si, aby měli lepší výhled. Zjevně jsou na návštěvy zvyklí, i když mi nejsme ti, které čekají. Zuzka je láká na něco jako koně ze včerejších pastvin, ale jen na nás zvědavě koukají a drží si distanc.

A pak přijde pravá legrace. Ze solidní cesty vpravo v bok pěšinkou přímo vzhůru do stráně poseté velkými balvany. Mezery mezi nimi vyplňuje hlodašové roští, ostružiny a sem tam borovice. Všechno píchá, píchá, píchá a občas řeže.

Nevíte, co je to hlodaš? Keř s krásně žlutými květy, tuhými lístky a třícentimetrovými trny. Ty samozřejmě zůstávají i po uschnutí, takže procházet kolem nich nebo skrz ně chce o něco víc oblečení než jen kraťasy.

Hledám vepředu nezřetelnou cestičku a Zuzka statečně stoupá za mnou. Smůla je, že jak projdu, vegetace se hned zavírá, takže si víceméně musí hledat svoji cestu. Když se ji snažím navigovat, dostává se mi místy jen hrubé odpovědi ve slovech, která jsem z jejích půvabných úst nikdy neslyšel.

Ještě že je po ránu chládek a neví, co znamenají drobné tečky kroužící vysoko na obloze. To supi čekají na padlá dobytčata.

Koně v trní

Jak se krpál začíná pomalu srovnávat, objevují se mezi balvany a roštím mechovaté plošinky. A na nich koblížky. Koňské. Ví bůh, čím se tady živí. Možná že se jen chodí kochat východem slunce, které pomalu vykukuje přes úbočí kopců, zatímco dole je vše přikryté jemným oparem. Pofukuje slabý větřík a je tu takové ticho. Vidíme až daleko na oceán.

A pak i autory koblížků v nedalekém trní. Hnědý kůň v hnědém vyschlém lese není skoro vidět, dokud se nepohne. Pohybují se graciézně v obtížném terénu a hlodašové keře, vřes ani ostružiní jim zjevně nevadí. Jdeme po jejich pěšinkách až k normální cestě nahoru na hřeben. Fakt bych rád věděl, jak se mapy.cz dozvědí o existenci těhle chodníčků. Jsou v tom dost spolehlivé, občas s drobným horolezeckým překvapením.

U velikánského travnatého koňského výběhu olemovaného kamennou zíďkou dáváme první pauzu. Zuzka si konečně může doskočit někam, kde to nepíchá. Obyvatele výběhu nikde nevidíme, asi šli obdivovat výhled na moře někam, kde jim do toho nikdo nefuní.

Jakmile přejdeme po vrstevnici pod vrškem Alto da Groba vidíme zeshora v oceánu ostrovy A Estela de Fóra a A Estela de Terra. Rovnou ze štěrku nám pod nohama lezou naháčky – nějaké místní ocůny.

A další pastviny s koňmi. Dnešek je fakt vyloženě koňská etapa. Od poníků dole po krásné strakáče tady nahoře.

Eukalypty a bobky

Svačinu si dáváme na hromadě eukalyptových klád. Kolem hromádky nadrcené kůry, listí a drobné větvičky. Vše to vydává neuvěřitelnou vůni. Jako bychom seděli v sáčku eukalyptových bonbónů.

Míjíme velkou farmu zašitou v lese. Cesta je pokrytá miliony ovčích bobků. Sem tam ji dozdobí koláč od krávy a koňský kobližek. Psi na farmě řvou jak ztrhaní a jeden ratlík to vypálí rovnou za námi. Zpoza velkého šutru nám nadává co mu plíce stačí. Jak odcházíme, tak se vítězně vrací na dvůr – zahnal vandráky a je celý!

Opět zatáčíme přímo do eukalyptového lesa, ale tentokrát jdeme po staré cestě dlážděné velkými placáky. Z obou stran ji lemují napůl zborcené zíďky. Komu stálo za to budovat tak důkladně cesty ztracené v lese?

Houbaření v Galícii

Je tu také mnohem vlhčeji, musíme dávat pozor, aby nám na mokrém mechu neujeli nohy.

Dokonce se objevují i houby -Zuzka našla krásného praváka. Pak nasbíráme pár podborováků a kováře. K večeři bude smaženice, to je jasné.

Sbíráme ještě jedlé kaštany, jsou tu krásně velké. A u toho nám sekundují, jak jinak, koníci. Běhají tu rovnou v lese a jdou taky po kaštanech! Kopytem roztrhnou píchavou šlupku a pysky opatrně vyberou čerstvý obsah. Vypadají u toho trochu jako když labužník vysrkne ústřici.

U malého potůčku mají místní vědátoři hraničky březových polen a v nich naočkované nějaké dřevokazné houby. Velká cedule nesahat. Aby ti to nespadlo, Máchale! Jdeme podle něj – část vody si někdo odvádí trubkou někam domů. Ale to je špatná cesta – mapy.cz ukazují zpátky a ve stopách koní dolů.

Z potůčku už je Rio da Groba a docházíme k nadjezdu dálnice. Máme ji tak 50 metrů nad hlavami a po klidu lesa je dunění aut nahoře téměř zlověstné.

Zuzka navrhuje přejí údolí po dálnici, ale podle mých zkušeností není až taková sranda se na ni vyškrábat, natož pak debatovat se španělskými policisty, co na ní děláme.

Raději hledám jak se dostat na silničku pod nadjezdem. Nalevo stavení s vysokým plotem a cedulí Neprocházet, pozor psi. Napravo říčka, svah a neproniknutelná džungle ostružin. Nakonec říčku na příhodném místě přeskočíme, pomocí lián se vydrápeme nahoru a zkusmo prošlapávám ostružiní k silnici.

Pro info. Na prošlápnutí metr vysoké spleti starých a nových ostružinových prutů se kraťasy fakt nehodí.

Ale to Cesta ráda dělá. Když už si jeden myslí, že to má v kapse, hodí mu tam takovýhle špek. Ale jak ho překonáte, dostanete hned odměnu.

Na stromech přes silničku zase visí hrozny vína! A tentokrát v dosažitelné výšce! Je skoro černé, chutnají výrazně po ovoci a sladké jako cukr. To je přesně to, co jsme potřebovali, protože zásoby jsme dojedli nahoře. Bereme si ještě pár hroznů na cestu a scházíme pomalu do Sabarísu.

V první hospodě jsme pohořeli– vrchní nás jen upozornil, že se objednává pouze online z jejich aplikace. Snímne se QR kód nalepený na stole a pokud máte nainstalovanou jejich aplikaci, hned objednáte. QR kód obsahuje i číslo stolu, takže číšník donese rovnou objednávku. Platíte předem taky v aplikaci. Nas…….rat.

Ramallosa

Opustili jsme oficiální camino a jdu po čuchu. U kostela vtrhneme do pekařství Yajoma. Objednávám oblíbenou tortillu de potátas, croassanty a sladký dortík. Beru i bagety a půl bochníku chleba navečer -k těm houbám. Ve vedlejší kafetérii ještě dvě espresa. Sedíme venku u stolečků a cpeme se jak nezavření. Hoši z kafetérie nás ještě upozorňují, že za 20 minut zavírají – je zase ta přiblblá doba kdy obsluhy hospod odcházejí na siestu. Stoleček nám ale nechávají, takže pohoda.

Skočím si ještě do kostelíka Igrexa de Santa Cristina da Ramallosa. Moderní , čisťounký voňavý kostel. Vůně šla z ohromné kytice růží ve španělských barvách, která byla naaranžovaná před stolem Páně. Moc pěkně se v něm sedělo a děkovalo.

Přejdeme po historickém mostě San Pedro Telmo do Nigránu. Stojí tu nad řekou Foz do Miñor od 13 století a má prý tajemnou moc. Když žena nemůže mít děti, má jít v noci se dvěma svědky doprostřed mostu a poprosit prvního kolemjdoucího, aby jí nalil vodu z řeky na břicho. Pak bude mít dítě a jeho kmotrem bude ten kolemjdoucí.

No, stran toho se nabízí i jiný způsob, jak může žena v noci na mostě přijít k dítěti, ale fakt je ten, že až donedávna poblíž probíhaly oslavy plodnosti. Zuzka si dala obvzlášť pozor, aby ani kapička vody na mostě nestříkla.

Pillgrim hostel San Xurxo

Jak toho máme po zdolávání kopce plný brejle, mažeme rovnou podle hlavní silnice do albergue. Ke své škodě vynecháváme supermarket v Nigránu, protože až do cíle žádný další krám s potravinami není.

Samotný pillgrim hostel je zajímavě koncipovaný. Je to v podstatě komunitní centrum pro seniory hned vedle kostela. Poutníkům v něm vymezili jednu velkou místnost v přízemí se sprchami a malou kuchyňkou -vše je bezbariérové i pro invalidy. Hned vedle je větší sál, kam ukládali cyklisty i s koly. Odejít se musí do 8 ráno, aby se stihlo zase přepnout na „běžný“ provoz.

Potkáváme se tu se známými -je tu José z Baskicka a dvě holky z Plzně. Zuzka se ukempovává a já zaběhnu zpátky do nějakého krámku pro olej a vajíčka. Jenže smolíček pacholíček. V okolí se dá koupit všechno od auta přes ledničku po bizoní kůži před krb, ale zelenina ani potraviny nee.

Při návratu omylem přejdu kruháč nad albergue rovně a tam za velikánskými vraty prodejna místních specialit – Mieles Apicelta. Kdybych já vůl šel doleva místo doprava, ušetřím si pár večerních kilometrů.

Pán je velmi ochotný, ačkoli je téměř po zavíračce. Je včelař a nabízí místní med, pyl a další včelí produkty. Moc hezky o něm povídal, bohužel moje jazyková bariéra byla větší než jeho nadšení. Ale španělština je nádherná.

Dostávám ochutnat různé druhy churos, sladký kdoulový ovocný rosol, sýry a bylo by i vínko. Škoda že nepiju a Zuzku sem takhle večer asi nedostanu.

Nakonec vezmu olivový olej, máslo nemá, tak med, sýry a uzeninky.

Tedy kombinace čerstvých hub, churos a křupavé bagety neměla chybu. Spolujedlíci z Itálie se na nás sice dívali jako na sebevrahy a odmítli ochutnat, ale bašta to byla převeliká.

Po večeři se společně kocháme západem slunce. Plzeňanky plánují být za pár dní v Santiagu a dělají tak kolem 35 km denně. Mají v plánu stihnout ještě Finisterru. Zpátky se vrací autobusem do Porta a pak letadlem. Teoreticky bychom se ještě mohli vidět – 6.10. , kdy se vrací z Finistery máme být v Santiagu taky.

Dneska to máme za 20 km, ale s pěkným kopečkem. Díky zkratce jsme ušetřili cca 12 km, zítra zkusím něco podobného bez kopečků a měli bychom být zase ve správném časovém plánu.