Kolem švýcarských moří

Jméno skoro každého jezera ve Švýcarsku končí na see, tedy moře. Stejná barva vody jako u moře a často stejné ceny. Jen čistota vody je vždy 100%.

A co vás napadne, když se řekne Jugendherberg? Správně, slovíčko lehce evokuje pěkný kravál, který umí omladina dělat. A tak je to tady, dneska budu jeden takový testovat.

Přes Brünnigpass

34 den 16.9.2024

Vycházím vyjjímečně cestou z kopce. Dojdu se ještě podívat do místního kostelíčka – pod ním je prostor pro venkovní mše částečně krytý plachtou. Na shromáždění shlíží bratr Klaus. Jak ho sochař udělal hubeného!

Po cca sto metrech míjím po levé straně srubový přístřešek s venkovními grily pro pikniky. Takže kdyby bylo nejhůř, spát v suchu by bylo kde. Ale led na loužích po nočním mrazíku mi říká, že v letním spacáku by to nebyl nejlepší nápad.

Scházím k dalšímu švýcarskému moři Sarnersee s městečkem Sachseln. Tady mají muzeum bratra Klause. Jdu moc brzo, je ještě zavřené.

Pro upřesnění – nejedná se o přátelské oslovení bývalého prezidenta, ale o jediného původního švýcarského svatého. Má moc zajímavou historii – podívejte se do odkazu Bruder Klaus.

Posedím alespoň chvilku v místním kostele. Trošku mě doběhli s razítkem. Je stejné jako v kostelíčku nahoře na Flüeli-Ranft a pak se ještě opakuje v dalším kapličkách. Liší se alespoň barvou.

Cestou dolů jsem potkal třídu švýcarských školáků na výletě. Větrovky, baťůžky a davaj hore. Déšť nedéšť šlapali si to do kopce slušnou rychlostí. Mohlo jim být tak kolem deseti a žádné mobily v rukách! Na konci zástupu jedna paní učitelka v nejlepších letech, jen mi ukázala palec nahoru.

V kempu městečka Ewil si dávám malé espresso. Měli sice zavřeno, ale když se nejdřív vyptávám na razítko, tak se otvírají všechny dveře. P.s. Ewil švýcarsky není ďábel.

Dneska to bude pořád podle vody. Jen přejdu od jednoho moře přes kopeček ke druhému přes Giswil.

Tady to vypadá, že mají spoustu zkušeností s velkou vodou. Samá hráz a suchý polder, kam se mohou říčky z kopců rozeběhnout. Když vidím ohromné kmeny a balvany , které zjevně nedávno projížděly korytem, tak se ani nedivím.

Podobně to mají s „propustky“ potůčků do jezer pod silnicemi. Všechny aspoň 5 metrů vysoké, široké taky tak, a většina hned za mostem navazuje betonovým skluzem až do jezera.

Pod nimi jsou občas vidět lodě s bagry, co hromady balvanů a kmenů vybírají a odvážejí.

Obejít Giswil se v minulosti vyplácelo

V Giswil se podobně jako v Jeseníku svého času konaly velké čarodějnické procesy. Někdo za tu spláchnutou vesnici i s kostelem prostě musel moct. Jen oběti pouze neupalovali, ale taky čtvrtili a trhali koňmi.

Pomalu stoupám údolím k dálnici a tady je další ze švýcarských obchůzek. Svahy kolem dálnice upravují a tak pěšáky posílají speciálně vyznačenou trasou, která končí u motorestu. Dálnici přecházím místo nad tunelem o něco výš přes speciálně postavenou dřevěnou věž a nekrytou lávku. Je připravená i na běžkaře a vyznavače nord wolkingu- na podlaze jsou gumové pásy, aby jim nerozpíchali hůlkami dřevěnou podlahu.

Každou chvíli slyším divné hučení. Od dálnice to být nemůže. Jsou to vlaky! Drápou se tady do kopce pomocí třetí zubaté koleje. Je to fakt fofr. Nahoře asi ozubené kolo zvednou a mažou dál jako normální vlak. Povedlo se mi je vyfotit, ale cihla funguje nějak divně.

Lungerersee

Tohle jezero má hráz jako běžný rybník. Je tu spousta přístřešků a venkovních grilů. Je vidět, že tady s nepřízní počasí počítají. Obcházím ho po pravém břehu krásnou lesní stezkou. Co mě trochu děsí jsou vyšší kopce přede mnou. Ale nač stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko.

Trochu stranou od cesty je kostel v Lugern. Nevím proč ho Via Jacobi míjí, je fakt hezký. Krásná jemná gotika, žebra a pilíře ze světle zeleného pískovce, zdi z místního vápence. Hned u něj na terasách hřbitov.

Vyšlapuji k němu schody s nějakými Japonci, ona 10 cm štekle a místo pusy kačera profesionální influencerky, on super sportovní tepláky. Snaží se dokumentovat výstup, ale chybí jim dech.

Místo razítka tu mají nálepku, takže zase chvilka hledání. Vnitřek je stejně světlý a útulný jako zvenčí. Tyhle kostelní posezení jsou čím dál hezčí.

Z kostela vede podle mapy.cz „zkratka“ zpátky na svatojakubskou stezku. Mám pocit že rovnou do nebe -po 100 metrech jsem už výš než kostelní věž. Malá ochutnávka stoupání na Brünnigpass.

Brünnigpass

Je sedlo zhruba 1000 metrů nad mořem. Jediná škoda, že ve stejné výšce jsou také mraky. Zase už slyším dunění, ale tentokrát nějaké rychlejší. Tak uvažuji o nějakých TGV, ale ty jezdí ve Francii.

Pak se mrak na chvilku protrhne a vidím pod sebou proletět dvě stíhačky! Honí se jak Gripeny nad Čáslaví, jen o něco níž a horskými údolími. Už se ani nedivím , že se jim tenkrát povedlo přetrhnout lano od lanovky.

Na konci údolí borci na šlápnou na plyn a vystřelí přímo nahoru přes kopec. Pekelný rachot. Jestlipak si na něj tady někdo stěžuje.

Při klesání do Brienzwileru vidím letiště ze kterého stíhačky asi startovaly. O kousek dál jiné letadlo vypouští parašutisty. Že se jim chce ven v tomhle mrholení. Vypadá to, jako když koza vypouští bobky. Nejdřív řádka teček až po chvilce se objeví padáky.

Brienzwiler

V tomhle městečku mají nádherný dřevěný kostel. Sice zvenčí vypadá jako větší chalupa, ale rozhodně stojí za návštěvu.

Kousek pod ním je známý Pilgerherberg noc za 25 CHF. Vypadá lákavě, ale já si naplánoval spaní o pár kiláčků dál v Jugenherbergu. Dokonce jsem si tam včera udělal rezervaci, tak cítím morální povinnost dojít až tam.

No dopadlo to jako obvykle. Mají úplně plno a té mojí rezervace si nevšimli, protože přeci měli plno. Nakonec si pán vzpomněl, že někdo ráno odešel a tak je jedna postel volná. Paní se do vstupní procedury zjevně moc nechtělo, protože všude kolem lítali haranti a měla už začít chystat večeři, ale nakonec jsem nafasoval povlečení a dostal směr.

Je nás na cimře asi deset na patrových postelích. Naproti dole starší Američanka s vepřovou tváří dělá oči na mladého frantíka, co spí pode mnou.

Ten se pro změnu zajímá o dvě dívenky co spí přes pokoj. Lásky hry šálivé.

Přes tenké zdi je slyšet dusot a řev sloního stáda-tahle noc nebude nejklidnější. Vzduch se dá krájet, protože boty máme všichni pod postelemi, ale při pokusu otevřít okno všichni křičí a bojí se, aby nezmrzli. Tak holt budeme v teploučku.

Jsou tu ale sprchy a snídaně sněz co můžeš, tak se s tím brajglem trochu smiřuji. Ušel jsem asi 35 km a spaní je za 50 CHF.

Zítra z brajglu ke křesťanům v Gut Rallingen