Když supi zakrouží nad útesy v Kantábrii. Castro Urdiales-Santoña

Dneska už opouštím Baskicko a půjdu Kantábrií. Po pravé ruce mi nešplouchají vody Biskajského zálivu, nýbrž Mar Cantábrico čili moře Kantabrijské. Už třetí jméno pro tu samou vodu. Bílé útesy nalevo jsou předhůřím Cordillera Cantábrica.

83 den pouti 4.11.2024  Castro Urdiales-Santoña

Stoupám podle Plaza de torros -kulaté býčí arény na corridu. Albergue de peregrinos je přímo nad ní – jak byla večer tma, úplně jsem ji přehlédl. Takže býci řvou až do albergu, pěkné. Poutníky ze včera taky nevidím, už asi budou na cestě.

Přejdu kopeček a u silnice zase vidím na stromě ty červené kuličky. Jak se natahuji, abych měl hezký záběr, tak za mnou zastaví auto. Vystoupí chlapík a a povídá mi o tomhle jahodovém stromě. A že se jeho synovec těch jahůdek/bobulí pořádně najedl a začalo mu z toho hrabat. Ať jsem opatrný, maximálně tak dvě nebo tři! A odkud jdu a do Compostely? Jo, taky by šel. Probudil ve mě opravdu zvědavost.

Jahodový strom neboli Madroño je česky planika obecná (Arbutus unedo).

Už jsem se s planikou setkal v etapě ze Zarauz, kde spadaných červených kuliček byla plná cesta. Jen jsem neměl odvahu ochutnat. Ty tmavě červené byly nejlepší, asi jako nasládlé ovocné jahody, ale žádný zázrak. 

Světlé kuličky nemají chuť vůbec žádnou. Madroño se planice ve Španělsku říká podle Madridu. Roste tam všude. Její socha, jak ji ožírá medvěd, je jedním ze symbolů města.

Starostlivý řidič zosobňoval přístup Španělů k poutníkům.

Ve Francii jsem si někdy připadal jak kominík pro štěstí. Tady jsem pod jemným nenápadným dozorem a pokud mají mají Španělé pocit, že potřebuji pomoci s navigací nebo cokoli jiného, okamžitě se objeví pomocná ruka. Jedna babička dokonce nechala stát uprostřed silnice tašku s nákupem a došla si pro mě. Popadla mě za ruku a odvedla do správné ulice, když jsem jí nerozuměl. Báječní lidé.

Spokojeně si to ťapu podle Mar Cantábrico, myslím si na svoje věci a podvědomě registruji, že se ke žlutým značkám svatojakubské cesty přidaly červené Senda del Litoral čili pobřežní cesty. Červená nebo žlutá, všechny vedou do Compostely. To je sice pravda, ale kudy!

V městečku Nocina při ústí řeky Ria Oriñón se nechávám zlákat nabídkou místního baru k pořádné snídani. Při odchodu se dopouštím drobné navigační chyby, která mi přináší neuvěřitelné zážitky. Mapy.cz bleskově přepočítaly trasu a vedou nejdříve ke kouzelné pláži.

Pláž Arenal de Sonabia – sen všech romantiků

Široká pláž ukrytá mezi skalními útesy, s jemný pískem, šmolkově modrou vodou a až na jednoho naháče bez lidí. Vítr zůstal funět někde nahoře, tady se nepohne ani stéblo. Písek přechází do trávy a hele, chlupaté hvozdíky. Ty jsem viděl naposled ve speciálním zahradnictví.

Malá pěšinka vede nahoru nízkými keříčky pod obrovské bílé převisy. No, asi je rozumně obchází a pokračuje hezky rovně nad mořem. Nahoru by lezl jen blázen. Asi tak v půlce kopce mi dochází, že už jsem vlastně strašně dlouho neviděl značky od svatojakubské cesty, ale když to mapy.cz znají, no problem.

Okouknul si mě mrchožrout

Jenže terén se postupně mění na lehce lezecký, pak už se musím spolehnout jen na občasné červené fleky na skalách místo značek. Doufám, že nejsou od nehtů mých předchodců. K výstupu používám sem tam i ruce. Výhled odtud je naprosto parádní.

Trojkové lezení s batohem na zádech a holí v ruce po uklouzaném vápenci je občas opravdu napínavé, když tu proti mě rychle seskakuje z kamene na kámen místní borec v keckách. Hergot, jestli si sem chodí zaběhat, tak to nemůže být nic těžkého. No, povedlo se. Ale zpocený mám i pozadí. Projdu skalní štěrbinou pod skalním oknem a přede mnou se rozprostírá pláň pokrytá bílými balvany. Padají z útesů nad mou hlavou.

Na okraji pláně se kochá páreček krásným výhledem. Slečna mi přijde dost utahaná a jestli se mohou přidat? Nezatěžuji je pochybnostmi s navigací, vyberu si pěknou kozí stezku a jdeme. V jednom exponovaném místě se musíme hezky přimáčknout ke skále a držet se ocelového lana. Pod námi se na chvilku otevřel výhled na volné moře. To jí dodalo a když se má za půl kilometru dál spustit pár metrů přes skalní výšvih tak to balí. Raději prý vystoupají zase nahoru na hřeben, přes který přišli. Když vidím, kudy se chtějí sápat, tak se bojím za ně.

Měl jsem v kapse čokoládový bonbon z baru v Nocino, který mi dali ke kafi. Nabízím jí ho coby nakopávák na ten výstup. Chudinka, skoro ho ani nerozbalila a rovnou si ho nacpala do pusy. Rozhodně bude mít co vyprávět dětem jestli se někdy vezmou. Jak ji tatínek málem nechal zahynout na útesech a tak.

Je to poslední těžší místo.

Pěšinka padá z kopce skrz poměrně husté roští, ale rozšiřuje se a vynořuji se spolu s kozím stádem u nějaké salaše. Chudinky kozičky si myslely, že jim pastýř přišel dát nějakou ňamku.

Objevují se ohrazené pastviny pro krávy, šotolinová cesta, hurá civilizace bude nablízku. Projdu kolem polozbořené kapličky a najednou svatojakubské mušličky! Paráda.

Abych se tak moc netěšil, cesta vede úzkými mokrými úvozy plných kravských tentonoc. Občas trnité roští a velkým obloukem zpátky k útesům padajícím rovnou do moře. A už se mi otvírá pohled na dlouhatánskou pláž. Jsem v Laredu.

Laredo

Tiše si pobrukuji písničku Kovbojův nářek od Spirituálu-znáte ji?

Když v Laredu tenkrát jsem ulicí bloudil
když v Laredu tenkrát jsem poprvé byl
já kovboje spatřil, byl přikrytej plátnem
tím běloučkým plátnem, co studí jak jíl.

Jo, tak až na toho kovboje to bylo ono. Bloudím a hlavně hledám otevřenou hospodu. V úzké uličce zastavuji u pár stolečků – hospůdka Buenos Aires. Na obrovské tabuli mají vyfocenou nabídku, takže teoreticky člověk vidí, co bude jíst. Prakticky je to spíš loterie. Ale sépie v černé inkoustové omáčce zavrhuji hned.

Ochotná servírka mě zaparkuje k jednomu štamgastovi, že bude za chvíli odcházet. Chtěl by si povídat, ale chybí mu půlka zubů a nerozumím ani slovo. Dám si talíř zapečených drštěk s churos(uzenina), papričkami a místní variantu bagety. Dvakrát mi nenápadně doplnila košíček, jak byla výborná. Ještě espreso, tedy café a jsem zase bojeschopný.

Jen je mi trochu divné, že mě svatojakubská cesta nevede do města, ale moderními čtvrtěmi po chodníkách u frekventované silnice dál na Colindres. Ale začíná se šeřit, tak šlapu co to jde.

Přejdu první most přes Rio de Treto, projdu skrz Cicero a přede mnou se otvírá něco jako velké bažiny mezi meandry, které tu řeka vytváří. Kontroluji značky svatojakubské cesty, všechno OK, mapy.cz taky ukazují že jako tudy. Silnice vede po náspu, občas na pylonech, krajnice dohromady žádná, aut plno, jak to tu vypadá v létě když jde hodně poutníků?

Stmívá se, tak pro jistotu na baťoh natahuji reflexní obal a zapínám čelovku na blikání. Až poslední kilometr mohu jít po stezce vedle silnice. Napravo v mělké vodě kotví spousta loděk. Vidím něco jako sportovní halu a to je ono.

Albergue Municipal de Santoña

Paní na recepci mě přivítá: „Kde jsme se zdržel? Poslední trajekt dojel už před hodinou! Jaký trajekt? No přece z Lareda!“ Já vůl a ještě půl. Z Lareda je do Santoña po moři 10 minut i s nástupem a já celou zátoku obešel!

Varování pro všechny: mapy.cz neznají trajekty!

Trajekty jsou popsané na gronze.com, jinak šlapete zbytečně kilometry navíc jako já. Albergue opravdu stojí jen 7,5 EUR, na pokoji jsem s klukem z Mnichova. Spí většinou venku, zarostlý jako Rumcajs, celý v zeleném. Milé je, že chodí kouřit ven před albergue. Už jde čtvrtý měsíc, prakticky bez peněz. Tomu říkám putování.

Perro de aguas čili vodní pes a rybář

Jdu si ještě nakoupit zásoby na cestu a podívat se po městě. Na prvním kruháku nevěřím svým očím -uprostřed obrovská socha psa se slušivým šátečkem a za ním rybář s veslem přes rameno. Ve světle luceren jako živí.

V navazující ulici jeden obchod se sardinkami a konzervovanými mořskými plody za druhým. Tady strčí do plechu a skla všechno, co vytáhnou ze slané vody. Řezy z různých ryb počínaje a chobotničkami konče. Koukají na mě smutně skrz výlohu ze svých sklenic , slušivě naaranžované s olivou v chapadýlkách. Zlatá medaile z rybářské výstavy je asi moc netěší.

Nakoupím v menším Eroski marketu, pro jistotu i jednu velkou čokoládu kdyby na pouti došla energie. Podle vody se vracím zpátky do albergue. Je odliv, spousta loděk se válí v bahýnku jako čuňátka. V měsíčním světle vystrkují oblá bříška. Vzduch intenzivně voní solí, bahnem a rybami, ale není to nepříjemná vůně. Bude se mi dobře spát.

Dneska to je za 41 kilometrů.