Kafe, Belgičani a razítko od starostky. San Juan de la Arena – Villademoros

Dnešní start se úplně nevydařil. Sice vycházím už kolem sedmé ještě za tmy, ale spolehnutí se na lesní pěšinku v mapy.cz končí v ostružinové džungli. Některé šlahouny mám až nad hlavu a tak to po kratším boji otáčím. Zřejmě jsem ve tmě přehlédl drobnou odbočku, takže hurá zpátky do kopce. Při rozednění už mám správný směr, ale „zkratka“ mě stála hodinku času. Byla sice delší, ale o to obtížnější.

91 den pouti 12.11.2024  San Juan de la Arena – Villademoros

Začíná slušně pršet, mokré podrápané nohy pálí. Fakt bych ocenil hospodu a dobrý kafe. Jenže je brzo, brzo, brzo.

Na kopci u velkého kruháče s vyvrženou lodí uprostřed svítí cedule Bar Stop Soto del Barc.

Zmoklí Belgičani v Stop baru

Současně se mnou k němu doráží na kolech mladý pár. Jsou z Belgie a mokří jako hastrmani. Beru za kliku, zavřeno. Ale pak zámek cvakne, otevírá malá barmanka.

Kdyby při své výšce odhadem 140 centimetrů neměla za barem schůdek, tak není ani vidět. Ale slyšet je dobře. A žádné usazování vevnitř, jen co si jako dáme.

Objednávám pro všechny osvědčené cafe con lecce a čerstvě upečenou tortillu. Barmanka nám k tomu ještě každému mimo čerstvé bagety dá kus něčeho sladkého jako pozornost podniku a vystrká nás hned ven pod markýzu.

Otevřela jen kvůli nám, jede na úřad s papírama (důležitě s nimi zamává). Ještě zkoukne, jestli máme všechno, zamkne, hupne do auta a vystřelí jak raketa.

Vzpomněl jsme si na její oddanost práci po návratu. V Poděbradech jsem šel ráno pro rohlíky do Vilémova pekařství. Pravda, bylo deset minut před otvíračkou, ale dveře dokořán, obsluha popíjela kafíčko. Jak tam strčím hlavu, hned se proti mě vyřítila slečna, šermovala mi rukou před obličejem a ječela zvýšeným hlasem“ je ještě zavříno!!!!“ Ten rozdíl byl do očí bijící. Skoro do slova.

Belgičani jedou Španělskem už druhý týden, ale dodneška nic čerstvého tradičního nejedli. Líbí se mi styl mladé paní, jak si pomlaskává a futruje se, až se jí dělají boule za ušima. Jak princezna Zubejda z pohádky. Oni se živili sušeným jídlem, co si vezou z Belgie! Každý fakt absolvuje úplně jiné Camino.

Vzpomněl jsem si, že mě vlastně včera pár kiláků před San Juan de la Arena míjeli. Škoda že nemluví moc anglicky, hlavně francouzsky a nějakým belgickým nářečím. Aspoň doufám, že je to řeč a ne nějaká krční nemoc.

Rozloučíme se a sestupuji po silnici k mostu přes říčku Nalón. Mraky už se začínají trhat a nad vodou se udělala krásná duha.

S plným břichem se mi šlape mnohem lépe eukalyptovými lesíky k městečku Muros de Nalón. Cestu v jednom místě pokrývají šedozelené medůzky nebo co to je? Květy eukalyptu! Příroda je kouzelnice. Voní krásnou pryskyřičnou vůní.

Expedován starostkou v Muros de Nalón

Na náměstíčku se před radnicí důležitě mračí Constantito Fernández Vallín y Álvarez Albuerne, takto první markýz z Muros. U nosu má kapku jako při pořádné rýmě.

Pro mě je důležitější otevřená radnice -v patře chytím samotnou starostku, jak se chystá na nějaké jednání. Bleskově popadne první štempl, který má po ruce, takže mám v kredenciálu její pravý nefalšovaný osobní razítko.

Když něco potřebuješ udělat rychle, dej to za úkol zaměstnanému člověku. Po schodech skoro utíkáme, ještě Bueno camino, zamkne za mnou a pospíchá k autu. Dneska za mnou zamyká už druhá ženská, úspěšný den …….

Kousek za náměstím míjím v parku lavičky se stolem schované pod novou horreos -sýpkou. Krásně vyřezávaná dvířka nejsou zamčená. Tady by se dalo přespat, pokud se tedy nocležník dokáže vyškrábat nahoru.

Obří eukalypty v El Pito

Lemují silnici před novorománským kostelem Iglesia de Jesús de Nazareno. U paty mají snad tři metry v průměru a výšku odhaduji minimálně 40 metrů. Jako lodní stožáry, krásně rovné a hladké. Tenká borka se z nich loupe v dlouhých pruzích. Nechtěl bych pod nimi stát, když začnou padat plody. Ty vypadají jako tvrdé knoflíky se čtyřmi dírkami, ale z té výšky mohou rozbít přední sklo u auta jako nic.

Kostel i přilehlý zámecký areál je veřejnosti přístupný jen přes léto, takže pár foteček přes plot a tradá dál.

Dneska se pořád míjím s dálnicí. Obejdu kopec a kukuk. Zase je tam. Pohled zespoda na mosty vysoko nad hlavou je parádní. Doufám že z auta nikdo nevyhodí žádné pokakané plínky. Nebo flašku. Abych nebyl jako křovák z filmu Bohové musí být šílení.

Zajímavé jsou místní horreos.

Jak staré, tak i nové. Některé dokonce vypadají, že by se v nich dalo bydlet. Vedle nich zbořeniště starého domu, ale sýpky znovicírovaná a lehce vyšší než normálně. Stačí vytáhnout žebříček a na majitele se nedostane ani berňák. Dole suché parkování na auto, rekreační domek značky ideál.

Před městečkem Soto de Luiña se musím zastavit u tlustice před vraty. V Čechách ji máme v květináčích, ale tady je snad 3 metry vysoká a kmen má dole tak půl metru. Říká se jí také strom peněz, tak tady musí bydlet miliardáři, jestli fakt přináší štěstí a hojnost.

Soto de Luiña

V městečku jsem kolem půl třetí a už bych si fakt potřeboval odfouknout. Místní bar/pekárna/koloniál má otevřeno, ale kafe není vyjímečně nic moc. Ale pořád lepší než drátem do oka, jak se říká. Hostinský má spoustu práce se sledováním nějakého zápasu, tak v pekárně koupím kus pečiva a sýr a to musí stačit.

Před kostelem sedí kamenný poutník s plechovkou piva v ruce. Asi čeká na obsluhu z baru, ale dřív přišel Sv. Jakub.

Vpravdě je to sousoší postavené před bývalou nemocnicí pro poutníky, protože tu tryskal zázračný pramen. Po jeho vyschnutí ji postupně přestavěli na dnešní pozdně barokní kostel. Chvíli posedím před krásnými obrazy. Tentokrát za mnu žádná ženská dveře nezamyká.

Malovaný dům v Soto de Luiña

Takže 300 metrů po klouzavých kamenech dolů k potoku. Nějak ho překonat. Kousek podle vody a zase 300 metrů nahoru. Kilometr po silnici malou vesničkou. A zase hup do roští a dolů bambusovým hájkem. Potok, šlapu zase nahoru. Dva kilometry po silničce vesnicí a dolů jak na horské dráze.

Někdy zahlédnu blízké moře, respektive útesy, o které se tříští. Krásné široké písečné pláže zmizely, pomalu se stmívá a do Villademoros to mám ještě 10 kiláků. Nakonec se vykašlu na značky a beru to po silnici. Sice se taky klikatí, ale nejsou na ní takové hupy ani klouzavé kameny. Jen dávám bacha na auta, protože se tu jezdí opravdu svižně. Většinou mě varuje hvízdání gum.

Apartamentos Casa Carin Villademoros

Do Apartamentos Casa Carin docházím už za tmy. Vytáhnu šéfa od rodinné večeře, za 20 EUR mám k dispozici celý apartmán pro 4 lidi. Perfektně vybavená kuchyň, pohodlné postele a koupelna s vanou! Pro rodinnou dovolenou ideální. Všude čisťounko, boty rovnou vyhazuji za dveře, ale šéf mě upozorňuje že v noci bude pršet, ať si je dám dovnitř. Ještě si domluvíme kam klíče ráno, razítečko do kredenciálu a Bueno noche. Dneska to bylo za 45 kilometrů, ale díky těm stržím toho mám plný kecky.